HLASY HLUBIN
[11]
OTČE NÁŠ
V prach vroucně na kolena!
hlas náš ať pláče, kvílí, sténá,
jak duše bolí!
vy, trpitelky u krbu, vy, reci v poli,
své srdce do hlubiny otevřem,
ať krví jeho kypí modlitba! A rcem:
OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH!
My děti Tvé a bratři vzájem;
Tvůj sen,
by země rozkvetla zas rájem,
hle, v bojích krvavých a děsích
dnes jak je vyvrácen!
POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ!
Ať sladkost jeho ňadro cítí,
jež bolest rve;
ať přítel, nepřítel jím vznítí
se v plamen lásky, která k Tobě zve!
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ!
Ať jako dým se rozeptýlí
vše pyšné plány, které v krvi šílí;
Ty kraluj, sladký v lásce Své!
13
BUĎ VŮLE TVÁ JAKO V NEBI TAK I NA ZEMI!
Tvé jho chcem na svou hrdou šíji;
Ty chceš, meč padá z tvrdé pěsti,
ryk války oněmí!
Ať kalich hořkosti nás míjí,
dej pomstě v růže lásky vzkvésti!
CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJŽ NÁM DNES!
Ať v ples
se vznesou hlasy zoufalosti;
a žehnej zemi v její úrodnosti,
jež plála v krvi dnes,
jak bratrský stůl ať nás hostí!
ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY!
Jsme hříchu syny,
krok náš je vratký, podchycuj je;
jak obstát, když se nesmiluje
Tvé milosrdenství? Nesuď činy,
jichž srdce neschvaluje!
JAKOŽ I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINNÍKŮM!
To vroucně chcem;
křivd trpce nechcem vzpomenouti
a nastaveným bratrským nám rtům
své k políbení míru nabídnem,
v němž hněv se v niveč zhroutí.
A NEUVOĎ NÁS V POKUŠENÍ!
Ne, nikdy! K bratrskému sváru,
dej, ať ho není!
V nás potři pýchu, jež chce zmaru,
14
i ctižádost, jež sní o porobení,
vše roztav v milosti Své žáru!
ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO!
Ať dobro klíčí z srdce prostého,
ať země Tvým je rájem,
my děti Tvé a bratři vzájem,
Tvůj sen! Tvůj sen!
ať sladce je tu naplněn,
dej, Otče náš, jenž’s lásky zdroj a pramen.
AMEN! AMEN! AMEN!
*) Vznik básně: Autor byl vyzván, aby přeložil válečný „Vater unser“ rakouský; odmítl; napsal tedy tento Otčenáš mírový, nabídl a byl odmítnut.
15
BRATŘÍM V POLI
(Vzpomínka štědrovečerní)
Hoj, ty štědrý večere!...
Na prsa níž padá hlava,
ve vzpomínkách prosvítává;
přes ta pole, přes závěje
zádumčivě co to věje?!
Hoj, ty štědrý večere!...
Jak to jiskří po té pláni
do snů těm, již pochováni,
ještě zbraň svou v ztuhlé pěsti,
o jiném sní dole štěstí.
Hoj, ty štědrý večere!...
A ti živí stojí stráží,
jinde klubko jich se sráží,
ustali v svém náhle ruchu,
co to táhne v jejich duchu?!
Hoj, ty štědrý večere!...
Jak ty tváře zkameněly,
jak by ve vidění zřely;
vidění, ach, sladké, svaté,
jak jsou jejich zraky vzňaté!
16
Hoj, ty štědrý večere!...
Kdosi Velký, Krásný, Milý
v záři přechází tou chvílí,
přechází v tom krve poli,
tiší sladce, co kde bolí.
Hoj, ty štědrý večere!...
A jak klade ruku v skráni,
Bože, jaké vzpomínání!
jak by doma – což zrak klame? –
pod tou střechou, v síňce známé!
Hoj, ty štědrý večere!...
Ach, to otec, máť, – zrak cloní –
ruce spiaté, to jsou oni!
slyší ševelit je rtoma;
ach, je doma, doma, doma!
Hoj, ty štědrý večere!...
Ach teď, to je žena sladká,
a těch dětí, to je řádka,
tak se nad ně v snění shýbá,
cítí čílka, jak je líbá!
Hoj, ty štědrý večere!...
Ach, jak spěch to srdce žene,
to je děvče zaslíbené,
věrné, věrné do skonání,
a rtem letí pousmání.
Hoj, ty štědrý večere!...
Ach, i zvony naší vísky,
17
jaký hlas a jak je blízký,
že ni nezřít pole širá,
kde se v boji lítém zmírá!
Hoj, ty štědrý večere!...
„Na výsostech Bohu sláva!“
slza v tváři přimrzává,
jiskří jak sníh širou zemí;
mír ji zakryl perutěmi.
18
SVATÁ NOC
Je tichá noc, je stříbrnou mhou tkána.
Dva vzdorné proti sobě leží tábory;
jsou hesla stráží vzájem vyvolána,
čest zbraní byla vzdána,
se stanů vlají Mocí prapory.
Kraj v prostřed sněhu prostřen hermelínem,
jak Výsost královskou by vyčkával;
sta perel rozjiskřilo jeho klínem
a jako kouzla kynem
sen čarovný sem od výsostí vlál!
Zpěv jásotný se s hůry k zemi níží,
z bran nebes andělů jdou zástupy,
a jak se chorovod jich kraji blíží,
zřít, sladkou nesou tíži,
Bůh – děťátko, jež v jeslích tiše spí.
„Ej, Lásko, Lásko“, pějí, „sstoupej k zemi,
ej, znova světu všemu zroď se, zroď!
ať vzeplá pod Tvými zas perutěmi
a hoří věky všemi,
ej, oheň milosti v něj žhoucí vhoď!
19
Ať sláva Tobě věčně na výsosti
a na zemi zas dobrým lidem mír,
dej rozkvést srdcím hněvným do lidskosti,
ať jsou zas bratři prostí,
Svou duhu zářnou vzepni nad vesmír!“
A v hymnu jejich vzcházel den. Ó blahý!
Dech Boží všemi srdci žhoucí táh’;
zbraň padla z rukou, jako brat je drahý,
kdo dřív si byli vrahy.
A duha plála v nebes výšinách.
„Buď sláva Tobě, Lásko, na výsosti
a na zemi nám mír“, jich hřímal ples,
„dej srdcím našim rozkvést do lidskosti,
ať jsme si bratři prostí!“ – – –
a v pole krvavá se v slzách pokoj nes’.
20
NOVÝ ROK
Hoj, Nový rok! Jak duhová je brána
do nových epoch tajemného Rána,
čas běží silnicí tu dnů i let,
nás bolest touhy žene tudy vpřed,
nám zvoní ztišeně sny sladké v čele:
jest Betlem zde? zde jesle Spasitele?!
Neb tonem, znovu chýlíme se k pádu
a příval krvavý jde vpřed i vzadu,
však archy není širo viděti
a kříž se zlomil tíží obětí,
pod krokem železným – a v dravém hoři
svět z ničeho v nic, zdá se, že se boří.
Sen proroků nám proto v duši taje
jak krásná naděje, jež zázračná je:
kdes Betlem, kde se rodí Spasitel,
kde v radost obrací se všechen žel,
kde andělové s výšin pějí v letu:
„Buď Bohu sláva a mír budiž světu!“
A jejich ples ten, jenž se dolů snáší,
jak vroucně chápem dnes v bol duše naší,
jak hoří zrak, jak ruka výš se pne:
21
jsi pravdou či jen šalbou, krutý sne?
Ach, jak ty tóny v hloubi opíjejí!
Tož doufat? Či nás zvrátíš v beznaději?!
A druhu druh my tisknem vzájem ruce,
nám v oči žhavé slzy ženou prudce
a času nestačí nám chvat ni let;
zda dnes či zítra? zbledlý ptá se ret,
i hvězda, zdá se, probleskuje v dáli, –
než kde zůstali králi?! – kde jsou králi!
22
EPIFANIE
Iluse sladká, zaštípit v zemi
bratrství, lásku, nebes mír,
úsměvem dětství krýt ji jak perutěmi,
složit je v snění na vesmír;
národy sbratřit, v objetí shrnout
na srdce srdce, jeden tluk;
v jesličkách musíš bolestí těžkou ztrnout,
slyšíš-li, Dítě, křeče ruk?!
Na plénky Svoje krvavé proudy
cítíš-li tryskat, po loži?!
jakým to nachem výsměšně kryje oudy
dvacátý věk Ti velmoží!
Divnou Ti hvězdu zapálil v žehu,
ozářit svatou Příští noc;
slyšíš-li, Dítě, od dálných moře břehů
modlitbu msty a za pomoc?
Ještě jdeš k lidstvu, bezbranné Dítě?
Naivní, chceš šelem zkrotit vztek?
S mečem v své pěsti vítězi pozdraví Tě,
přijdou dnes k Tobě krví řek!
23
Sťatých hlav stohy přinést Ti pílí,
s úsměvem ironickým, v ples!
Z potopy krve, holoubku sněhobílý,
vrať se jen, vrať se do nebes!
24
ZVONY VZKŘÍŠENÍ
Hle, fronta válečná!
Dnes vojsko rozloženo odpočívá
a před ním němá řada děl se stmívá,
jich hlavně zdvihlé jakby naslouchaly:
tam z dáli, z dáli
je slyšet zvonů jásot, pějí gloria,
to gloria jest Vzkříšení;
a děla jako by se chvěla,
cos probouzí se v nitru, sladké tušení,
jak by se pamět v ně zas navracela.
A děla naslouchala, hlavně zdvižené:
to hlas je bratří, hymny jejich nadšené!
Jak vpadnout by teď chtěly v hymnus jich,
však srdcí nemají!
a tichý vzdech jich potají
jak nejvroucnější modlitba se k Bohu zdvih’ –
Tak tichounce, jak padá s výše list,
hle, andělé se nesli do těch míst
a srdci stříbrnými náhle byli
a v hlavních začernalých bili.
Tu vznes’ se k výsostem jich ples
a po bojišti v šíř a dál se nes’:
„Buď Bohu sláva!
25
Ó gloria, ó gloria, ó gloria!
Ať koleno všech před Ním poklekává,
neb zlomil zloby kruh
a bratřími jsou zase druhu druh
a lásku rozezářil v světa přítmí,
jež lidstvu káže: Buďte zase lidmi!
Ó nechte krvavé své seče
a v ruce místo meče
již lamte s větví přesvatého Kříže
si míru ratolest, jež srdce k srdci víže.
Hrob opusťte, kde ve záští jste tleli,
ať vzejde i vám Vzkříšení den skvělý.
A tomu, jenž jest blízký, dni
náš jásot, ples a hymnus zni:
Ó gloria, ó gloria, ó gloria!“ – –
Hlas jejich stříbrný se v dálku vlní
a srdce hloubi plní, plní, plní...
Zas fronta válečná!
Dnes vojsko rozloženo odpočívá
a před ním řada děl se stmívá, stmívá.
Druh druhu tiskne ruku zticha
a naslouchá a sotva dýchá,
a oči jak číš přetékají vláhou
a srdce puknout chce tou tuchou blahou.
A druhu druh dí zbožně šeptem jen:
Můj bratře, pravda to či sen?!
26
EUROPA-DOLOROSA
(Ke dni dušiček „padlým hrdinům“)
Dálná země, širá země zeje,
přes ni jen se mlhy valí, valí,
přes ta siná čela, obličeje,
jimiž úsměv už víc nezachvěje,
oči slzami se nezakalí!
Dálná země, ještě plná vzdechů
a slov plná nedopověděných:
nedokvetla na rtech pro útěchu,
nedolétla ve smrtelném spěchu
jako vůně květů nalomených.
Nesmírná tu bolest oddychuje,
země jak by sama rozedrala
mateřská svá ňadra, zryta tu je,
krev jí sstydlá rudě pableskuje,
z ran jak hlubokých by vytryskala.
Na šarlatě jejím rozprostřeném
dřímou, dřímou svorně vedle sebe
„děti země“, jedním rodným jménem,
kolébá je matky tichým stenem,
který srdce trhá, život střebe.
27
Matko, sirá matko, vdovo sirá,
kdy už bude konec žalmům tvojim!
Už je hřbitovem ti všehomíra
dál i šíře, kam se rozprostírá,
co tu rovů, rovů narostlo jím!
Zdá se, náruč její teď se zvedá,
oltářem je, na něm dětí těla
obětuje v krvi matka bledá,
její znícený zrak nebe hledá,
v modliteb žeh ústa ohořela.
Světy zmlkly prostorů všech polem!
ticho mrazí v bledé hrůzy chvíli:
„Ó vy všichni, kteří jdete kolem,
vizte, zdali bol váš větším bolem!“
– – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – –
Smiluj se, ó Bože, Bože milý!
28
OPATU HELMEROVI
za katolický klerus český
Tak bylo v ráji. Znáš to přec? Had řekl:
„Lhal Bůh, jen jezte směle s toho stromu“,
slov jeho proud v sluch lidem sladce tekl,
„zrak otevře se, rovni Bohu k tomu,
vy vládnout nebi budete jak zemi!“ –
A sáhli po ovoci prsty všemi...
Tak šeptl, opate, zas tvému sluchu:
„Lhal Kristus, jenom zaplaň nenávistí
a v pýchu obléc’ dej se svému duchu,
vše deptej ve prach, jinak nezajistí
se vláda tvému nadutému rodu.“
A tys sáh’ žádostivě po tom plodu!
Jak změnil jsi se rázem zloby divem,
vše spadlo s tebe, co být mohlo Kristem,
hlas řinčí po meči jak krvechtivém;
tys pohrd’ před oltářem svatým místem,
vstoup’s v arenu! – Co chce tvá říza bílá,
když nenávist tvou milost utratila?!
Pryč s vínkem Církve! nesluší v tvé skráně,
ty nejsi kníže pokoje a míru
29
a na vinici Páně jsi jen pláně,
plod nahnilý, neb bez lásky máš víru,
tvá stola nabobtnává cizí krví,
jsi pleva, jíž Pán pole svoje mrví.
Pryč s berlou pastýřskou! v tvé ztvrdla ruce,
je kyjem, který Církve ovce bije,
tvůj hermelín jen halí stáda škůdce,
jsi vlkem, jenž se v stádo vloudil, by je
svou hltavostí lačnou rdousil skrytě;
však Oko Páně od počátku zří tě!
Soud jeho hotov, píše na tvé cele,
už „Mene“ ohnivé; v něm shoří pýcha,
jíž jsi se nadul, zetře tebe cele,
jak prach tě v úhly světa rozedmýchá.
Nuž, třes se! Hněv ten nezpozdí se o den,
je Boží ortel vyřčen: „Nejsi hoden!“
*) Podnět k básni dala nacionálně nenávistná řeč Helmerova v panské sněmovně proti národu Českému (27./10. 1917), na niž odpovídal dr. Fořt, jenž ji nazývá ve své neohrožené a skvělé obraně (29./10. 1917); „Kampfrede, die von Entstellungen und Anschwärzereien geradezu strotzt und aus welcher die nationale Gehaessigkeit so zu sagen in hellen Flammen emporlodert.“ – Také se strany českého duchovenstva podán protest do Říma.
30
VISE
Přízrak vidění – –
Kristus na tvrdém kříže pni,
pod Ním krvavá rozloha,
nad Ním ztemnělá obloha;
siné tělo tmou svítí,
srdce v ňadrech zdá hřmíti.
Přízrak vidění – –
Miliony ruk z krve ční,
siné, zaťaté v tvrdou pěst,
modlit nechtějí, kletbu vznést
v nebe zčernalé mukou
miliony těch rukou.
Přízrak vidění – –
Zbraní vražedných hromy zní,
v oheň nenávist oděná,
chladná, krví ač zbrocená,
ocel, na smrt jež studí,
ztápí v bratrská hrudí.
Přízrak vidění – –
Kristus na tvrdém kříže pni,
pod Ním krvavá rozloha,
31
nad Ním zamčená obloha;
siné tělo tmou svítí,
srdce ustalo bíti. – –
– – – – – – – – – – – – –
Nelze! nemožno vykoupiti!
32
V POLI
Je mrtev. – A siný.
Sta tisíců vedle. A jiný a jiný.
A každý jen masa tříšť, kostí,
tak člověku nepodoben
a nepohroben,
jak v křečích se válel v zoufalosti
a tuh’ – –
Kdo bude mstít krvavý dluh?!
A cosi v té líci,
stín úsměvu jako by vytékal snící
zpod zamčených očí mu zřídla.
Kříž na srdce mroucí mu kles’,
než ke rtům jej vznes’.
S tou vírou mu ruka už stydla
a ztuh’,
kdo mstitelem bude. Sám Bůh! – –
33
PRO NOVOU ÚRODU
Boj zuří krutý,
boj bratrovražedný!
Tvůj zákon nepohnutý,
což slovo Tvé, ó Kriste, jsou jen sny?
Krev proudem teče,
kdo ji zastaví?
z ran, které zasazují meče;
jich ocele kdo láskou roztaví?!
Svým ostrým pluhem,
hle, válka přeorává zem
a ve zápasu tuhém
je lidstvo samo semenem.
Pro lepší Příští kypří půdu,
pro Království, jež přijít má
bez slz a pláče, bez strastí a trudu
a věčně potrvá!
Pro věčné Léto,
jež úrodou zem hne
a semeno, jež vseto,
a osení vše žárem prožehne.
Jak zlato v napřažené dlani
34
svá zrna stébla ponesou,
jež tisícletí schrání
a v srdcích lidských skryta jsou!
Pro Hospodáře,
jenž nedočkav je žní
a starostlivé tváře
ven vyhlíží, jak řadou dní,
už staletí: že z krve Jeho,
jíž srdce prudce krvácí,
zas není plodu touženého...
A půdu srdcí znova převrací!
35
KRÁLOVSKÝ BŮH KRVE
Meč v pěsti ještě krví chlípí
a krvežíznivostí chví se chřípí,
co král dí:
„Měj, bože, královský můj dík,
tys dal mi vavřín vítězství,
šly miliony mečů mých a dýk
v prs nepřátel; tys byl můj společník,
tys zapaloval nenávist mou,
když chladla, a s ní vášeň zištnou,
když soucitem už lidským bledla,
bít, vraždit ruka tvá mě vedla.
Hle, pole pevniny, je rovno obětišti,
tu národové v údů těl a tříšti
v své krvi plovou jako Hostie tvá.
To tvá je žertva,
v tvou kouří adorací líc!
Jest dost to? Či chceš víc?“ –
A mlčí výsosti a mlčí dál.
Však mluví král:
„Vím, žíznivost tvou že jsem nedocenil,
tys dychtivostí krev mou zpěnil,
36
proud její cítím, jako by se v požár změnil.
Já vzduch tvých oblak loďmi zvířil
jak ptáky nebeskými ty,
déšť žhavý padal s nebe, šířil
děs požárů a hranic ve světy,
mé blesky města žraly,
vše pohlcovaly a rvaly,
i požehnaný život žen,
kde pučel život ještě jako sen,
vše padlo v plen.
Je pustá zem zas, z chaosu jak vstala
než člověka tvá vůle vyvolala,
zas volna myšlenek tvých roji;
mé dílo hlásá slávu tvoji,
tvé nic já obrátil zas v nic.
Je dost to? Či chceš víc?“
A mlčí výsosti a mlčí dál.
Však mluví král:
„Je lidstvo hrozen v mojí ruce
a meč můj lis je, jenž jej tiskne,
až v muce
krev bohatá jak víno tryskne
v kraj země jako do kalichu,
zkad vůně žádoucí vlá tvému čichu;
máš Hostij svou i Kalich
mých žertev počtem neskonalých,
to stáří tvoje v mladost osvěží.
Však neber světů otěží
z mých rukou. Sám chci vládnout širem,
ty nebem spokoj se tam nad vesmírem,
37
dál žehnej mému krvavému meči,
jím sláva tvoje vzroste větší,
to tobě přisahám.
Však vládnout chci zde sám!
Ty přivři v sladké siestě svých zřítelnic
a sni jen,
v mém meči svojí slávou zpíjen.
Neb není dost to? Co chceš víc?“
A bouří výsosti a hřímá dál,
až trne král.
To není hlas, to je milionů řev:
„Dnes tvou chci píti krev!“
Tak králi děl, jenž v úzkosti se chví,
a bleskem rozštípil jej v dví.*)
*) Báseň zabavena.
38
KRVAVÁ ŘEKA
Z tisíce ran, z milionů
prýští a prýští,
naplnila koryto Evropy;
v sinalé jich tříšti
s sebou unáší těl údy,
hlavy oslizlé, ó všudy, všudy,
k věčnému kams’ přístavišti.
Zachvacuje kol vše rody,
obce i města,
vylidňuje kraj i země,
poušť jest její cesta;
jak prut rozžhavený k muce
ohnivě plá v Čísi ruce,
národy jež švihá, trestá.
Majáky z vln trčí chrámy
zespustošené,
okna jich jak slepé oči,
věže vyloupené,
vyřezaný jazyk z chřtánu;
není, kdo by dobrořečil Pánu,
lhostejně se nebe klene.
39
Zřeřavěla rudá řeka,
ó slyš, jak ječí,
dychtivá a nenasytná
ústa rostou větší,
vyplivují trupy siné;
a svět naslouchá: kdo klne?!
nebe? zem? kdo zazlořečí?!
Vlny divoce se plaví,
nové a nové;
nanesou už trupů siných,
co v nich víříc plove,
koruny jsou, trůny ve vln valu – –
nebo smrtelné jsou rody králů,
ale nesmrtelní národové.*)
*) Z básně zabavena poslední sloka
40
POSLEDNÍ VTĚLENÍ
Zmrveny krví líchy v šíř i dál,
Evropa přeorána;
do temnot smutků jak by tiše vlál
svit úžasného Rána.
Neviditelný Kdos’ jde po líchách,
semeno skryté hází,
nebes Pták mystických svých vláh
rosou jej doprovází.
Tajemné símě klíčí do srdcí,
osení vroucně vlní,
sladký dech úrody už kypící
nadějí novou plní.
Nová se rodí Duše na líše
za války děsné říje,
zrozena z mystického Ježíše,
je láskou, lidskostí je.
Cudná je, nedotknuta vášně rzí,
Božích úst vlahá dechem;
nenávist zlým snem z země vymizí,
hoře v nic skane echem.
41
Bratrství zlatým pevně řetězem
k srdci zas srdce stmelí;
zázrakem krásným tehdy Bůh se v něm
naposled v lidstvo vtělí.
42
MORITURUS TE SALUTAT
Dohřměla bojů děsná vřava,
v červánků krvi hasne den,
na poli vedle hlavy hlava,
kraj v krvi lidské zatopen...
Tam kalné oko otvírá se
a siný hnul se zvolna ret,
jak trávy tichý šelest v hlase
modlí se ještě naposled:
„Buď požehnána, Vlasti moje,
ty drahocenný kraji Čech,
rád dávám za tě vše, mé co je,
a světím poslední svůj dech.
Pod praporem tvým plápolavým
v boj hřměl jsem vždycky dítě lví,
nes’ smrt jsem našim vrahům dravým,
pro tebe umřít hotový.
V ty řady nepřátel my hnali,
legie smrti, děti Čech;
my za Svobodu bojovali
a mřeli v tisících a stech.
43
Však v boji také vítězili,
neb, Svobodo, tvůj zítra vzejde den.
Výš prapor červený a bílý,
jím světu den tvůj vykoupen!
My byli předsvit tvého rána,
tvou branou naše rozstřílená hruď;
tou krví její vykoupána,
Čech věčným údělem ó buď!“ – –
44
ZVĚSTOVÁNÍ
Jsi oslněna! Dští svou skvoucí slávu
proud světla mystického na Tvou hlavu
a za královský purpur Tebe halí.
Zrak toužný tisícerých zří sem davů,
těch, již se noří z minulosti dáli,
i těch; již země ještě nepoznali,
Královno míru!
Viz spiaté ruce, viz ten smutek zraku,
pláč slyšíš? který bije do oblaků
let tisíc tak jak na zamčenou bránu;
vše zkrušeno v prach, co má lidství v znaku,
své srdce nesou otevřenou ránu;
let tisíc jdou tak nocí k svému ránu,
Královno míru!
Teď jitřenkou jsi v tmu jich zazářila;
je přitahuje naděje v Tě síla,
Jsi předzvěstí jim sladké zoře denní;
viz šílenství slast, jež je opojila,
jak věčnost tíží je to okamžení,
co váhá na rtu, jest jich vykoupení,
Královno míru!
45
„Nuž, staň se!“ anděl padá na kolena,
vzkřik rozkoše jde bez zvuku a jména,
a nocí jak by v červáncích se dnělo;
vše ztichlo, co se rouhalo, co sténá,
jak křídlo míru by se rozprostřelo;
Tys děla, Slovo učiněno tělo,
Královno míru!
– – – – – – – – – – – – –
Jak tehdy, zříš dnes v záři věčné slávy,
jež z mlh se noří k Tobě, davy,
jak zvedají se ze krvavých polí,
zrak jejich sklenný civí vyčítavý,
jenž srdce mečem proniká, v hloub bolí,
jak Tvé kdys pod křížem, dnes zhojeno-li,
Královno míru!
A jiné davy rostou k trůnu Tvému,
žen tlumy, jež se chýlí k rouchu lemu;
viz oči, z nichž jen úzkost nocí svítí,
jež probděly, když zoufalství se svému
jen vzdechem k Tobě bránily, krev nítí
rty rozpuklé jak srdce, jež chce mříti,
Královno míru!
Hle, děcka v košilkách, jak s lože vstala,
jež bída s bolestí jim tvrdě stlala,
se tulí k Tvému přesladkému klínu;
jich slzami by zdrobila se skála,
však srdce nepoznala ještě vinu;
proč výsluním ne, proč jdou v stínu?
Královno míru!
46
Ó zvěstuj po druhé nám vykoupení!
Tvým slovem ztichne války burácení,
Tvým slovem hned se duha smíru vzklene,
Tvé slovo zázrakem v ráj zemi změní.
Zem čeká, království Tvé rozvrácené,
je vyslov už, to slovo drahocenné,
Královno míru!
47
SE SVATÉ HORY
Zřím všecku slávu Tvoji plát a plát
s té Hory Svaté, trůn kde skvoucí máš,
zkad hledíš do těch českých niv a lad,
jež strou se sem a za ty hory až.
Tvůj pohled mateřský tak měkký je,
Ty znáš ten dobrý zmučený lid vnichv nich,
jenž teskně živoří a nežije,
je k smrti trpěliv a v mukách tich.
Jenž jenom k Tobě v chvíli nejtěžší
sem přijde v slzách z hloubi vydychnout
a nadějí se znova v Tobě potěší,
že nedáš neslavně mu zahynout.
Ty snědá Paní, Dolorosa dřív,
jež bolest znáš a znáš i kříže tíž,
jíž do rukou dal Syn Tvůj moc a div,
Ty, Matko Ukřižovaného, že pochopíš!
Že znáš ty sladké sny a naděje,
jež živí slzami a modlitbou
už staletí a nová generace je
dál nese jasnou pochodeň jak tmou.
48
Hle, jsou ta role jako ramena,
jež k trůnu Tvému sem se strou;
kdy ruka Tvá jim s výše požehná,
kdy rozvlní se posléz Svobodou?!
Tvůj trůn jak k ňadrům svatý talisman
tak vroucně tisknou, výší k nebesům
a doléhají dětsky se všech stran:
kdy skutečnost dáš všechněm jejich snům?!
Ty, Nepřemožitelná, a Ty, Vítězná,
jak snu je minulosti hořké zhosť,
jich poroby zlom pouta železná
a slávě jich dej všecku budoucnost!
49
28. ŘÍJNA 1918
Z Tvé krve vzešel dnes Tvůj den,
jak vychází z červánků úsvit denní,
ach, staletí muk Tvých a utrpení
jej stvořilo, Tvůj sen,
sen lidu Tvého, Svobody kdy brána
jest jemu zotvírána;
má Vlasti, budiž požehnána!
Stín noci leh’ už za Tebe
a záře se rozlévá do Tvých lánu,
Tys’ zavýskla: „V dětech svých zase vstanu,
jich slávu zdvihnu do nebe,
a jimi láskyplně zpodpírána,
zas rozkvetu v jas rána.“
Má Vlasti, budiž požehnána!
Ach, v naší lásce omládneš
a do štěstí nového vše se ztopíš,
jak hluboko v srdcích nám’s, nepochopíš,
dnes v královské Své slávě též
jak dříve ve prach ušlapána,
ať s korunou či samá rána,
má Vlasti, budiž požehnána!
50
Dnes na Tvých ňadrech v náručí
my mužné své pláčeme slzy v plese,
až srdce Tvé radostí zachvěje se,
zas laskání se naučí
Svých dětí, rozmarným jich něhám vzdána,
jak matka celována;
má Vlasti, budiž požehnána!
Máš, chceš-Ii, naše životy
a za štěstí Tvoje, Tvůj úsměv matky
my k nohám Ti složíme všecky statky,
teď musíš rozkvést jenom Ty,
a slávou hvězdami jak obsypána,
Ty budeš v národech všech znána:
Má Vlasti, Matko má, buď požehnána!
51
VÁNOCE 1918
Mír
do dáli, do šira!
Modlí se noc a hvězdy milostně svítí,
blízko jest Bůh, to srdce do hlubin cítí,
blízko Pán vesmíra!
Dávno, tak dávno, tak dávno,
v oči až hořké slzy se tlačí,
co jsme jen v samém chodili pláči,
krve co proudy valem se lily,
bratři se vzájem bili a bili,
lásku, mír v krvi své utopili.
Až teď, tak slavno, tak slavno,
jako když k zemi nebe se níží,
v studánkách srdcí láska se shlíží,
jako když světem andělé chodí,
kdesi se Spása národa rodí.
A Bůh ji, tajemný, doprovodí. –
Modlí se noc a hvězdy milostně svítí,
blízko jest Bůh, to srdce do hlubin cítí,
nad Betlem český slávu svou prostírá. –
Do dáli, do šira
mír!
52
VELEBNÁ NOC
Velebná noc, ba nocí se nezdá,
nebe je jedna hořící hvězda,
andělů chory – extase rej;
ty, němá země, probuď se, pěj!
Probuď se, zpívej! okamžik je tu,
temnoty zánik, rozdnění světů,
padají pouta, Svobody dech
v žaláře srdcí vanouti nech!
Glorií sláva na výsost Bohu
z hrudi mi zvoní až pod oblohu:
Mír nevýslovný, želaný vlaj
od pólu k pólu – přes Český kraj!
53
42
Dvaačtyřicet mučeníkův a reků!
a co neznámých zbývá ještě tam a tam – – –
Námi lomcuje vír hoře a lásky a vzteku,
co dát, truchlivé ostatky, můžeme vám?!
Trnové koruny? Slavné projevy vděku?
Nuže, s vašimi jmény, odkaz Svobody sám
ponesem přes vše pokolení do všech věků! – – –
* * *
Opožděná legie! Legie mučeníkův a reků! Vracejí se, neseni na svých umrlčích štítech, praví Lakedemonští. Na jejich skráních trnové vavříny. Těžký krok nosičů pod vzácným břemenem jako temné hřímání zaléhá do celé vlasti, do srdce každého Čecha. Praha, to srdce Čech, ponořena jest všecka ve smutku. Poslední lůžko jim ustlala k věčnému snu. Všechen národ jest přítomen smutečnímu triumfu mrtvých Vítězů.
54
Každý cítíme svaté trnutí veliké, slavné chvíle. Duch dějin a slavných epoch národa vlaje perutí nad Prahou. Ve věkověčné listy vrývá nové epochy národa iniciálu. Dvaačtyřicet mučeníkův a reků! A vzduchem zní tajemné hlasy zvěstovatelů věčného Soudce: Isti sunt sancti! Tito jsou právě svatí! Kteří pro zákon Svobody dobojovali k smrti. Neděsili se hrozeb bezbožníkův a v purpuru krve své smáčeli roucha své slávy. Isti sunt sancti! Tito jsou právě svatí!
55
KRÁLOVNA REPUBLIKY
Jdem z bojů krvavých, jak loď jde z bouře v moři,
mrak nebem roztrhán a v modru hvězda hoří,
ta, která bezpečně loď vodí do přístavu,
k níž vděčně lodníci svou pozdvihují hlavu.
My ruce sepiaté dnes k Tobě pozvedáme,
ó Hvězdo, Maria! loď naši řiď a veď
kol skrytých úskalí, kde lodníky zrak klame,
buď naší Vůdkyní, jak Otcům, dětem teď.
Nám hoří v žilách krev a srdce ještě šílí,
sny hrozné hlavou jdou a v činy překypují,
nás bázeň schvacuje, jdem dobře k svému cíli?
ne v nové boje zas? a běh náš nezkřižují?
Svou ruku polož sem, ó Matko Pomocnice,
ať pokoj vejde vnitř, v to srdce neklidné,
žár nechať nepálí té bědné hlavy více,
Tys přece Jitřenka, ne tmy, buď zvěstí dne!
Buď nám, čím můžeš být, ty Bráno Milostnosti,
hle, dveře otevři, zkad milost každá prýští,
jíž jdeme s touhou vstříc, té žehnej budoucnosti,
ať zkvete zářněji nám slávy nové příští!
A rájem celým buď ta zem, kde spočineme
56
i naše potomstvo, ta půda reky ploď,
jichž neviděla zem, jich skráň ať vavřín veme,
však Ty nás neopusť, řiď vlídně naši loď!
Buď naší Královnou, jak Francie jsi Matkou,
té země čarovné, jež drahou sestrou je nám,
jež zve Tě Notre Dame tou žvatlavostí sladkou
a Tebe velebí vzdor nenávistným změnám.
Nám sládne jméno Tvé, jež vyslovujem v chvění,
jak balsám kane vnitř a rozšlehuje zrak,
vše Tobě svěřujem, nám nad co dražší není,
svůj osud, země své, již milujeme tak.
Jsi dobrá jako Máť a mocná nebes Paní,
nám budeš hradbou hned, Šik dobře spořádaný,
hned milosrdenstvím, jež k zbloudilým se sklání,
a lačným skytneš chléb, Ty, Matko nebes Manny.
Vše, čeho žádáme, Ty vždycky dáš a ráda,
Své odpuštění též, byť ranil Tě náš hřích,
a kdo tu bídni jsou a kdo tu v hoři strádá,
Své srdce dělíš chléb jak pro každého z nich.
Svůj blankytový plášť ó nad vlast naši prostři,
neb pod ním roste mír a pod ním štěstí zraje,
a stejně taje mráz, jak nenávisti ostří,
a láska vesnou vlá jak tichý oddech ráje.
My jako děti Tvé se k Tobě úže vinem,
Své žezlo vztáhni už jak tyrsus z lilijí,
nech přejít, mezi nás co padlo těžkým stínem...
Svou zasvěcujem vlast jen sladké Marii!
57
HYMNA 28. ŘÍJNA
Tam nad Vltavou bdi, ó věrná stráž!
To naše vlast, ráj Bohem daný náš;
lid vyvolený tam,
jenž věky poroben byl dřív,
až vykoupil se sám,
svou krví obrozen a živ.
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
Tam nad Vltavou pne se hrdý Hrad,
v něm naše sláva spala posavad;
teď zazářila v ráz,
hoj, zajásala v širý svět
a ztopila v svůj jasjas,
ves národ náš, že zas nám zmlád a zkvet’.
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
Tam nad Vltavou, odtud k Dunaji
nás jedny svazky bratří poutají:
tu sladká Morava,
tam snivé ty, ó Slovensko,
Rus, dumná země tvá,
58
vás milovat chcem nad všecko.
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
A na sever-li zrak se pozvedne,
ó Lužice, vy nejvíc zmučené,
sem k srdci našemu,
jsme jedna krevní rodina,
my k boku vašemu,
vlast buďme zase jediná!
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
Sem vavřín, Mučeníky uctěte,
ty drahé hlavy naše, světem rozseté;
jich jména bezjmenná
v své lásky vroucím dojetí
jak v desky z kamena
zaryjte do své paměti!
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
Tam nad Vltavou bděme, věrná stráž!
ty, naše Vlasti, luzný ráji náš,
chci povždy pro tě plát,
jsi nejkrásnější z všech, co znám,
jak oni hned a rád
svou pro tě krev, svůj život dám.
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
Ó Bože, rač jí žehnat, mír jí přej
a mezi národy být velkou dej:
59
ať jako nikdy dřív
ten národ, tebou vzkříšený,
jde světem, slávy div
a chráněn tvými rameny!
Je sladko pro vlast žít,
však sladší pro vlast mřít!
60
VÝKŘIKY
[61]
BRATŘÍM BULHARŮM
Jsme srdcem Evropy,
to po slovansku však v nás bije;
jak maják strmíme v dál z potopy:
sem, bratři, sem! zde spasení je!
Ať Sever slovanský či Jih,
nás jedna láska s vámi pojí,
a jakýkoliv osud by vás stih’,
hned v hloubi cítíme: Jsme svoji!
Ať jásavý či bolný vzkřik,
hned srdce České ke dnu protne
a ruce pnou se v jeden okamžik
tam v dálku k službě přeochotné.
Nám srdce v ráz se rozjásá,
když vítězství vás laurem clání;
když orkán zemí otřásá,
vás zmar nás stejným bolem raní.
Ó brati drahá, Bulhaři,
dnes rána, jež vás k smrti kruší,
nás vede Lásky k oltáři,
nést s vámi tíhu celou duší.
63
Jsme srdcem Evropy
a pro vás bratrsky dnes tluče;
jak maják kyneme Vám z potopy:
Sem, bratři, bratřím do náruče!*)
*) Oddíl „Výkřiky“ (z větší části), jako samostatná sbírka rukopisná, věnován pro akci ve prospěch Bulharů; tato báseň jest úvodem.
64
MÁ LÁSKA
Jak pták své hnízdo, matky náruč dítě,
jak květ svůj důlek, hvězdy nebes lem,
má vykoupená země, miluji tě
s tím věčně dětským, naivním zápalem.
Rád zadívám se v modrou tvoji dáli,
kde hory rostou kruhem nad hory,
jak by tě naše ruce objímaly,
k nepřátel útokům tvé vzdorné závory.
Ty požehnané lány, dumné lesy
a v žárech slunce nádhera tvých řek;
a bílé vísky, sety v zahrad směsi,
se zlatým kolovratem pohádek!
A pyšná města s jejich věčným ruchem,
jenž vlaje nad nimi jak korouhev,
jak heslo „vpřed“ jej zachycujem sluchem
a mužnou touhou pění naši krev!
Můj národ! jak až zalykám se v pýše,
má země svobodná! jak niva zmladlá jest;
rukama, srdcem vzneseme tě výše,
nad všecky výš až pod korunu hvězd.
65
Ty vyvolená! jediná má z všeho!
jsem nic, však mízou tvou já rostu, dám i květ;
ty rekem učiníš i syna mdlého,
když láskou pro tebe zná zahořet. – –
Jak pták své hnízdo, matky náruč dítě,
jak květ svůj důlek, hvězdy nebes lem,
má vykoupená země, miluji tě
s tím věčně dětským, naivním zápalem!
66
POHLED DO STŘEDOHOŘÍ
Má Vlasti! za srdcem zrak bloudí kolem
a cítím stonásob, tvé dítě jsem,
já rost’ jsem z tebe radostí i bolem,
a je-li ráj nám, tys mým údělem.
Tak žiji v tobě! ozvěnou jsem tvojí,
a raduješ-li se, já plesám též;
a jsi-li s nepřáteli v těžkém boji,
mne ve svém šiku vždycky nalezneš.
Když ujařmena, v nenávistném želi
jsi okovů svých rozbíjela kruh,
i ve mně proti tvému nepříteli
nenávist rostla, splatit matky dluh.
A kde moh’, splácel jsem, své záští šíře
v tvých dětech, vzdoru klad’ tam podkopy,
je uče ve Svobodu tvoji víře;
nadšení chvíle, kdo je pochopí!
Dnes, svobodná, tak zkrásněla jsi
a přímíš, hrdá, svoji volnou šíj,
že jatý v hloubi vděkem tvojí krásy,
víc nemám přání, nežli: kraluj! žij! –
67
Můj národe! už víry netřeba ti,
ni naděje víc v blaženější cíl;
jedno jen! celou duší milovati
tu Vlast, tak oddaně, tak ze všech sil!
68
PŘED PALADIEM ČECH
(Ve St. Boleslavi)
Jak lodička jsme na Evropském moři,
jak list, jejž ve proud urval větrů svist;
kde břeh je bezpečný? kde maják hoří?
kdo uvede nás do pokojných míst?!
Jde příboj za příbojem a ráz na ráz,
zhas’ nebem svit, ty, Bože, neodsuď!
svůj život zdali položí kdo za hráz?
a příbojům kdo nastaví svou hruď?!
Sny naše na moři tu světélkují,
– kdo, kormidelník, dá směr za nimi? –
na dosah rukou, jež se zalomují,
a unikají – navždy? – před nimi.
Tančíme kankán jako ve zpitosti
tím štěstím, jak se nikdo nenadál:
hamižní sobci, cynikové ctnosti,
vyhaslá sopka – Otců ideál.
Má Vlasti, stakrát oplakaná skrytě,
kdo na vítěznou myslí na tě dnes?
kde ruce dětí k nebi vyvýšit tě?
a zahoří-li srdce pro tě ještě kdes?! –
69
V ty chvíle úzkostné tvá krása svítí,
Milostná, již zvou Paní Francie;
čím byla’s Otcům kdysi, nám rač býti:
Moudrosti trůnem – Sedes sapientiae!
70
VZPOMÍNKO TICHÁ...
Vzpomínko tichá, to nám bylo veselej’,
když přiletělo naše mladé štěstí,
to na Václavském slavnostný byl ruch a rej,
druh s druhem tančili jsme po náměstí.
Nes’ národ vínek kolem čela z vavřínu,
jak za korunu zelenou a svěží,
a zased’ samostatnosti své na trůnu
a po ramenech purpur jemu leží.
Vše mládím vonělo a Vesnou líbeznou,
zrak jiskřil heroicky z podobočí:
zde sladký mír a pokoj ráj svůj naleznou
i Svoboda, jíž nikdo nezotročí. –
Dnes národ jak by zestár’, vrásky ve tváři
a pyšná hlava sklonila své témě,
pohasly oči, zrak už ohněm nezáří;
to tys má vítězná a hrdá země?!
Zvad’ vavřín, sjel a šíj jak provaz obtáčí,
spíš žínicí je purpur, nohy bosy...
Tou smutnou cestou kam tvá noha zatáčí?
poutníku bědný, půjdem do Kanossy?
71
PROTI VŠEM
Ne, nikdy, nikdy! My že s kým se dělit
o zemi, jež nám byla snem sta let?!
tu ránu, jež se sotva začla celit,
kdo chtěl by, smělec, znovu zkrvavět!
Tu závět trhat našich buditelů,
zač legie šly v boji umírat;
zač vavřín připjali jsme k jejich čelu
a panychid jsme svatým ohňům dali vzplát!
Ó jak jsme byli hrdi v první chvíli
a v náruč padali si v dojetí!
Kdo řek’, v jho utrakvismu šíj že schýlí
zas národ, zapomně všech obětí?!
Tu zemi drahocennou, vykoupenou
„svou“ nazývat a mít ji chcem;
výš nad ni ruce naše v štít se klenou:
Ať kdokoliv, jdem mužně proti všem!
72
NAŠIM ORÁČŮM
Oráte, oráte Českou zem
nepěkně, klikatě;
komu to osení červencem
vyzraje bohatě?
Bude to drahému národu
na čest a slávu-li?
odveze celou tu úrodu
do vlastní stodoly?
Sotva jen vylézá na poli,
už jsou tu kramáři;
lichotí, lahodí, šveholí,
snad se jim podaří.
Však se mi nelíbí, chrpa zlá
polem že prokvétá;
aby tak na národ nezbyla
strniska požetá.
Cizák by sebral snop s plesáním,
paběrky my tak než;
což bude Český lid na vlastním
pořád jen chudá spřež?!
73
Co bylo, nebude vůlí zlou,
Bůh to dát neráči;
kdyby přec, uši vám zalehnou:
Hrom do vás, Oráči!
74
TAK JSME SI NEMYSLILI...
Tak jsme si nemyslili, ve snu ani,
když jho jsme smetli nepřátelských zlob,
že, oh, tak brzy po svém zmrtvýchvstání
si vlastní rukou budem kopat hrob.
Tak jsme si nemyslili, po nadšení,
že přijde stará lhostejnost a chlad,
a co jsme přisáhli si v roznícení,
že nedovedem věrně zachovat.
Že srdce naše, prázdno ideálů,
už nevykouzlí bratří sněný ráj,
v té zemi, plné hořkosti a žalu,
že o Svobodě sen byl pouhá báj.
Tak jsme si nemyslili, věru že ne,
jen Svoboda že začla u nás růst,
že sami vytrhnem ji od kořene,
že svatý žár náš byl jen masopust.
Že tam, kde hruď má býti láskou tknuta,
z nás syčí nenávist a máchne pěst,
a smlouváme se, nezapomenutá
kde křivda káže hlavu hrdě nést.
75
Tak jsme si nemyslili, v svaté chvíli,
když staleté jsme rozbíjeli jho,
že vítězné ty naše cesty cílí
zpět od Svobody – do jha nového!
76
NE
A ne! V své zemi chcem být sami pány
a s nikým nedělit svých svatých práv;
svých Mučeníků nezapomnít rány
ni jedné, ni jich utracených hlav.
Toť země našich Otců od staletí,
co hrouda země, to je naše krev;
musili by se v hrobě obraceti,
kdo z nás by řekl: S dědictví jich slev!
Ne smlouvat potupně jak námezdníci
té půdy svaté, kde spí Otců prach;
své chceme jen, a kdo smí ještě říci
jak my: Zde otčiny je naší práh!
Zde zem ta rodička je naše drahá,
lví země a my lví jsme její rod;
a kdo to právo svaté hájit váhá,
ten odrodil se, zvrhlý její plod!
77
RUSKÝM MLAĎÁTKŮM
Jak lilje pokosené,
hozené k dveřím chat,
po návsi roztroušené –
jdi, jdi se podívat!
Jak rybky lekající
sotva dech zachytnou...
Evropo tancující
s tou humanitou pochybnou,
tisíce roste stohů
těch dítek rdoušených,
žaloba na tě k Bohu
a kletba na tvůj smích,
na maitress tvojich kmenty,
buržoů kvas a hod,
na rvavé parlamenty
a na ten celý rod.
Viz, od chaty jde k chatě
Hlad a Smrt, jeho žnec,
tam kosí vrchovatě,
vše složí na konec.
78
Slyš chropot dětských rtíků,
je stesk to, naděj ještě snad těch,
jež pět by chtěly píseň díků
a mrouce patří na Západ!
79
TONOUCÍ LODI SPAS
(1922)
Tak junácky si radost moje výskla,
že scípla bestie, jež věky tiskla
slovanskou ráji naši ubohou;
že půlměsíc pad’, dravec sestřelený,
s tvých mešit, Cařihrade vykoupený,
Sofie, kříž že vzhořel nad tebou.
Že posléz tisícerou nad obětí
mír vzešel blahý! Po tisíciletí
že k soudu Mstitel přec se zved’
a v triumfu se Kristus v dům svůj vrací,
co na práh vyvržen se modlou kácí
ten chlipný Orientu prorok – Mohamed.
Hněv třese těla mříží... Srdce bolí,
když v snění bloudí krvavými poli,
kde mřely řady reků, lila se jich krev;
jak moře širo rostou jejich stíny,
hlav siných stohy i měst rozvaliny,
vyhřezlá břicha žen a prsy děv! – –
Teď bleskla naděje, teď zoří vzplála,
zář Svobody se všudy rozjásala
a Evropou se rozběhla.
80
I hroby otřásla až do popelu,
že Pomsta, rovna nebes archandělu,
se s štítem spravednosti pozvedla.
Či Kristus nebo Mohamed? ta hesla
tam Jihem slovanským se slavně nesla,
či Svoboda, či ještě otroctví? – –
Boj dokonán! jak? právo udeptáno?
den nevzešel? že nešeří se ráno?
to červánky se na noc rdí?
Tvou vinou, Evropo, jež kupčíš, lstivá,
se statky nejdražšími, lakotivá,
prodejná děvko bez studu.
Ty křesťanská? ó jaká ironie!
mzdy počítáš jak Jidáš, za zrady je,
v plen za to dáváš národy jich osudu.
Ach, musulmanských lotrů řeže!
já čekal zděšen, svatý Velekněže,
tvůj bouřící a apoštolský hlas –
Dej Kristu svědectví, dej Církvi slávu,
v tu podlost Evropy, v kramářů vřavu
vzhoř majákem! tonoucí lodi spas!
81
DO LUŽICE
(Věnováno dru Jos. Pátovi)
Lužice, Sestro! vstaň ve svojich dětech,
vstaň, vzbuď se! svitl už Svobody den,
nevidíš, kolem jak všecko je v květech?
s bolestných víček slz setři zlý sen!
Morava, Slovensko, Čechy se bratří,
oživla Polska, prost Jugosláv, věz;
v jejich ples jeden hlas ještě jen patří:
tvůj schází, drahý. K nám! strhej tu mez!
Dost bylo žalu už, rozpal se v činy,
okovů otrockých rozbij ten kruh;
květ růží zapleť si do trnoviny:
pomohou bratři tví, pomůže Bůh.
Tolik šlo Proroků po tvých už krajích,
i Mučňů! poslední Čišinski, kněz;
ještě hlas jeho zní v dědinách, hájích,
slyš: Matko, Matičko, mdlobu svou střes!
Nelze už váhat přec; nechať se zvednou
děti tvé, rozšlapou odvěkou léč;
v pasu tě obejmou rukou svou jednou
a druhou zamáchnou spasný zas meč!
82
I na tvé hroby už Vzkříšení klepá,
roztrhni v kusy svůj smuteční šlář,
Svobody nevěsto, Lužice lepá,
oblec se v Svobody slunečnou zář!
83
LYONSKÝM VÍTĚZŮM
Molodci jsou, ožehnuté skráně,
jara svěžest v údech, v očích jisker blesk,
zachce se ti, pyšný býti na ně,
po mládí tvém budí se ti stesk;
z duše zní ti lidu hlaholy:
To jsou naši Sokoli!
Zápasit šli, výkvět naší síly,
viz krok pružný, svaly jako z ocele;
přišli, viděli a zvítězili,
triumfu zář nesou na čele;
jedno srdce vespol, pryč kdo zlý!
To jsou naši Sokoli!
Dobytý, hle, vavřín v jaré snaze!
kam jej srdce jejich mužná položí;
Matce děti! Zlaté naší Praze
v skráň jej staví, kleknou v podnoží;
radost, slza v oku zápolí:
To jsou naši Sokoli!
Svatá chvíle! cítíš náhle prudce,
jak to rozechvívá tvoji českou hruď!
84
podejme si v lásce věrné ruce:
Jeden národ, jeden Sokol buď!
Bolelo-li co, už nebolí:
To jsou naši Sokoli!
85
TRIUMF SOKOLÍ
(1926)
Prapory vlající nad hlavou,
Sokole, symbole svatý, vzleť!
hoříváš líchou jak krvavou,
plameny purpuru dnes a teď.
Jako bys, nebeské rytířstvo,
vyjížděl z slunečních nebes vrat,
hrdinů nadzemské potomstvo,
za sebou nebe jak Monsalvat.
Tisíce srdcí ti plápolá,
statisíc jásá ti pozdrav vstříc;
vidíš ten rukou les dokola?
nad nimi jiskří to z zřítelnic.
Jsi naší naděje lahoda,
vírou jsi v budoucí všechen čas;
láskou jsi celého národa,
v tobě se obrodí zas a zas!
Jak fénix na tvojim plameni
mdlobu svou spálí, by znovu vzlét’
divem a zázrakem nadšení
zmládlý, by oslnil celý svět. –
86
Prapory vlající nad hlavou,
plameny purpuru hoříš teď:
třeba-litřeba-li, líchou buď krvavou,
národa nezborná tvrz a zeď!
87
MY OTROKY?
Odpověď
My otroky?! Nuž ti, již zuby skřípí,
jimž výkřik pomsty zní chřest řetězů;
jich pohledy jsou zakalené šípy
a nedají spát srdcím vítězů.
Sen Svobody v nich ustavičně žije,
práv dávných zapomenout nemohou;
zpěv jejich je tak plný nostalgie
a konejší jím duši ubohou.
Zní v něze matky nad kolébkou dětí,
milencům vpadá mezi polibky;
i mužům na rty stisklé občas sletí,
když podvečer se sejdou pod lipky.
A vzdor v nich zraje! Neplazí se v prachu,
na čele mračno, zaťatou svou pěst;
a mají Mučeníky beze strachu,
ať zdeptáni, však netknutou svou čest.
Své mají Vůdce, Proroky a Reky,
již svědomím jsou, živou pamětí – –
Tak z sebe rostli jsme tři dlouhé věky
a vršili jsme krve oběti.
88
A přišel čas, kdy okovů jsme kruhy
rozbili, naplnili dávný sen;
my vyrovnali s tyrany své dluhy
a národ sebou sám byl vykoupen.
V něm pozdravujem svého Spasitele
a jemu věren každý pevně stůj!
Jha nesnesem už! Chcem své právo celé!
Jsme národ svobodný a svůj. A svůj!
89
ZAPOMENUTÁ HLÍDKA
Hraničáři, Hraničáři,
nejvěrnější České děti!
Národ už sám hospodaří
a vy ještě ve prokletí?
Ve prokletí jako kdysi,
když jsme mřeli ve porobě;
jak se národ z hrobu křísí,
když vy posud jako v hrobě?!
Tolik vás už mučeníků,
co jste životy své kladli;
nikdo neřek’ slova díků
a vy jste přec neochladli.
Hrudi vaše byly štíty,
jako výspa ve příboji,
vaše šiky jak v zem vbity,
necouvli jste píď v tom boji. –
Kdo dnes myslí na ty stráže,
co tam chodí na pomezí,
zápasí, mrou, jak to káže
láska, která nezná mezí.
90
Denně řídnou jejich řady,
každou ranou život ujde,
jeden život, starý, mladý;
na jejich kdo místo půjde? –
Ach, tam v kraji Svoboda je,
národ už si vojevodí;
my však posud bídná láje,
naše volnost, kde ta chodí!
V jednom boku rána zeje,
tu nám cizák zasazuje;
v druhém boku horší té je,
žalujeme: od bratrů je!
Hlídku, kterou postavili,
zapomněli, vítězové;
na kříž nás už tady vbili,
pozdraven buď, tichý rove!
Hlásej rodným bratřím, němý,
my že tady lehli reci
za naši řeč, rodnou zemi,
žádný zrádce, svorně všeci! –
Hněv a bolest se tu sváří
v hrudi tvé: eh, k smrti je ti:
Hraničáři, Hraničáři,
nejvěrnější naše děti!
91
ZRAJEM...*)
Zrajem, zrajem: už jsme přezráli;
pole – vydrolené klasy,
nebe jako když se zakalí;
naše žatva shnije asi. –
Jaká radost bylo pohledět,
jakby zázrakem jsme rostli,
jeden červený a bílý květ;
ještě ptali jsme se: Dost-li?!
Sladký sen dál obraz rozpíná
jako nadechnutý na sklo;
až tu duhová jak bublina
božské nadšení v nás splasklo.
Vše se hroutí s námi zklamaně,
hanba za námi se plouží;
žezlo cizák kroutí ze dlaně,
moře naše jest jen louží.
Na půl už je ten tam Majestát,
slzu smáčkneš v oku, zněmíš;
to je ten náš vlastenecký stát?
nevíš: „pémiš dajč? dajč pémiš?!pémiš?!“
*) Původní titul: Říš rakouská nepomine...
92
SLAVNÝM PŘEDKŮM NAŠIM
Ať Husité! však naše jsou to děje
a oko jiskří, ňadro dme se výš;
jsou Otcové, já syn té epopeje,
jí hrd já nezapru a umru spíš.
To čisté nadšení, jež v srdci vřelo!
neb zač se bili, Boží byla pře;
tak v arenu šli Mučeníci smělo
a v boji za svatou se věc jen mře.
Jich „Boží bojovníci“ do Evropy
jak oblačného vojska hřmelo soud;
lví vyrývalo do věčnosti stopy,
jak plameny, jež nepřestanou žhnout.
A sláva jich šla do končin až světa,
kdo vinen, před českým se mlatem třás’;
já cítím, jak i v cévách mých krev vře ta
a jak mne cloní slávy jejich jas...
A hrdě vznáším svoje čelo k nebi
a hlásám: Z toho plemene jsem syn;
je zbabělcům se stydět zapotřebí,
však našich předků děje, to je čin!
93
Zřím zasněn řadu slavných lidu svého:
Hus, Žižka, Komenský, vše jméno ctné;
a hrom bij do jazyka slovanského,
kdo – rodný syn – by říci mohl: Ne!
94
SOUČÁSTÍ
To slovo budiž tisíckráte kleté,
je vštipte v paměť, kdo Vlast milujete;
už zhouba číhá, zapalují žháři,
vám na pomezí běda, hraničáři,
zas zvedněte kříž, k zemi schylte šíj,
zde kalich hořkosti, vem, lide – pij!
My zatím hyřme, recepce a čaje!
Kdo ještě věří v osvobození vše báje?
je zrada všude, jsme tak zaprodáni,
a odkud úklad roste, nevíš ani;
zas jedno právo pryč; hrad hoduje,
co Bílá Hora k Praze putuje.
To slovo v mysli věčnost přečká déle
i paměť přečká Osvoboditele;
je vděčný lid psát bude do pomníků
kladivem vzteklým, bez otrockých díků,
a znovu národ vezme meče v pěst,
by Vlast svou sám si vykoupil a – čest!
95
TAK MLUVIL ZARATHUSTRA
Všecko jsme prodali, všecko už,
na stranu čapky, hej, poháry!
jsme už jen součástí ve vlastním,
součástí – s Němci a Maďary.
Organickou jsme to součástí,
za chvilku, jak Bůh dá, dílečkem;
byli jsme národním tělesem,
budeme posledním kolečkem.
Kolečkem, však to se vysadí,
jiným se nahradí mezery;
zas budou cizáci panovat,
ty tam sny Svobody veškery.
Jako když šlehne v tmy paprsek,
jak jsme tu okřáli ve mžiku;
nač na to ještě, eh, vzpomínat,
zlato je kamení, cyniku!
Byli jsme! však jenom na chvíli,
byli jsme! však jenom pro jméno;
z ruky nám žezlo už vypadlo,
dovedem nosit jen břemeno! – –
96
Všecko jsme prodali, všecko už,
z půl darma, bez cti a zástavy;
jako ta rybička z přísloví:
hnijeme od hlavy – od hlavy!
97
IRONIE OSUDU
Slibovali jsme si, slibovali,
ani píď že nedáme;
suverénnost jsme si přisahali,
přisahali? Už jí nemáme.
Smiřujem se! jako rodní bratří
s katy blahé paměti;
deptali nás, jak se patří,
tiskli v ocelové objetí.
Smiřujem se v lásky rozplývání,
nabízíme úsluhy;
hnedle budou v našem domě páni
a my ponížené posluhy.
Zapřaženi vlastním lásky poutem,
vlezem do jha, svět to ví;
potáhneme cizím pod chomoutem,
na rukou zas staré okovy.
Otroky my, oni excelence,
osude náš nelidský;
jak to bylo na počátku kolověnce,
Amen! tak to bude na vždycky! –
98
Slibovali jsme si, slibovali,
ani píď že nedáme;
suverénnost jsme si přisahali,
jubileum! už jí nemáme.
– – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – –
Národního světce, jaké žaly?
starý fundus, také prodáme!
99
DRAHÉ POLSCE
(Věnováno polským hostem)
Oh, Polsko, země svatá, mučenická zem,
korunována trním na svém kříži;
z brázd dějin synů krev žhne plápolem,
jak obětní dým v nebes týn se hříží.
Ó kolikrát jsi vstala ze svých pádů všech!
páž bohatýrů tvých tě podpírala;
zpěv věštců tvých ti vždycky nový život vdech’,
když v spárech nepřátel jsi umírala.
Až teď den Svobody i nad tebou se vznes’
a rozptýlené děti v klín ti svedl;
v svých mučeníků krvi obrodila ses,
Bůh poníženou na trůn tvůj tě zvedl.
Ó Polsko, země svatá, země sesterská,
tvé syny dnes jak bratry k srdci vinem,
neb bratry jsme a srdci už se nestýská
a nic nás nerozdvojí zloby klínem.
Ta svatá chvíle! tak jste dlouho váhali!
jsme svoji! do očí se slzy tlačí:
tu srdce naše! kdybyste je žádali;
ať jednou cestou noha naše kráčí.
A Bůh ať vaši Vlast vám chránit ráčí!
100
VĚRNOST ZA VĚRNOST
(Jugoslávcům)
Tak jsme si to přisahali,
láska naše snubní kruh;
byť i hory na příč stály,
neoddělí, to dá Bůh!
Neoddělí ani věky,
neodloučí žádný čas;
nepřátel ať přijdou řeky,
najdou nás vždy podle vás.
A ty pásky, jež nás pojí,
ukujeme na novo;
máme „Bílou Horu“ svoji
a vy máte „Kosovo“.
Vaše sláva doby dávné,
naše není také lež;
máte-li vy Otce slavné,
máme svoje reky též.
Omládla v nás stará síla,
v kořenech se život hnul;
Slovanská, hoj, zadychtila
duše dobýt světa půl.
101
Podáme si věrné dlaně
přes Evropu k moři až;
do hvězd zdvihnem hrdé skráně:
Budoucí věk ten je náš!
102
NA STRÁŽ
Tak v pevném postoji! a zraky sokolí
daleko rozhoď do šíře i dáli,
zbraň stiskni mužnou dlaní, v pažích z oceli;
vidíš tu zem, již Otcové ti dali?
vidíš ji, do hor věnce půvabnou se klást?
znáš ten cit, jenž do srdce se krade: Vlast!?
Na stráž!
Zrak vlhký blahem objímá tu krásu krás,
co sladkých vděků jejích srdce víže,
když obemží ji rosou první jitra jas:
jak nad milenku tvou je tobě blíže,
nad matku, jež tě nosívala pod srdcem,
ba, nad poklady světa všechny, je ta zem:
Na stráž!
V červáncích hoří-li, svých Otců vidíš krev,
jíž dětem svým ji draze vykoupili;
a nebetyčné hory, slávy její zjev,
jak do hvězd až ji k nebi vyvýšili;
kde klasy vlní se, tam padal jejich pot
a z jejich prachu tvůj se pozved’ slavný rod:
Na stráž!
103
Tam na skalinách bory šumí, slyš!
Svobody píseň dávných od staletí
a vody po lučinách hučí, hučí. Bdiž!
ať dáš ji v dědictví zas volných dětí!
jak v sadě květ se skvěje po ní na sta měst
a vísek do tisíců – zemský ráj to jest:
Na stráž!
A tomu ráji naroubovat dvojí tvář?
a zem tu ve dví štěpit chtěl by kdože?!
Ty, jenž’s nám Svobodu dal věnem, také dař
nás úctou k sobě, Svobody ty Bože!
Ať rájem tím řeč jedna věčně hlaholí,
ta naše. Naše! Hoj, ó junní Sokoli:
Na stráž! Na stráž! Na stráž!
104
OSVOBODITELÉ
Bylo jednou! – mudrcové hádali se,
národu kdo Svobody zpět vydobyl,
aby jeho požehnané skráně lysé
zlatým věncem vavřínovým vděčně svil.
Hlásily se kandidátů husté řady,
vděčný národe-li můžeš, sečti je;
jedni ve zápecí jisti, kuli rady,
bez činu a hany reci Maffie.
Do legií jiní stavěli se cele,
krev svou lili, ne-li sebe ulili,
posléz ještě, ctní to Osvoboditelé,
s dekrety už hotovými přibyli.
Tu se hroby dávných věků otevřelyotevřely,
hromový ztad Praotců zněl přísný hlas:
My to símě štěpovali po věk celý,
persekucím vydáváni na pospas.
Hádají se podnes mudrci té země,
Svobody kdo v pravdě slavný původce:
ti, kdo, mrtví, štěpovali její sémě,
či kdo přišel sléz a sebral – ovoce!
105
ŠVEHLOVA KONCEPCE
Jako blesk to sjelo v rozum chladný,
divinace božské úrady;
nebyl to Duch svatý s nebe žádný,
jenžto velel: Němci do vlády!
Hned se tvářnost země pozměnila,
všude mír, co v Praze němčíme;
v Sokole se tuží paží síla,
v hraničárech, tam se krčíme.
V Stadicích pluh nový pro nás kovou
agrárníci, chvíle nemarní;
vztýčili tam hrdě vlajku novou,
černorudozlatou – agrární?!
Jen co pluh si šťastně dohotujem,
s Němci svorně pak si zaořem;
jakož „Boží bojovníci“ slujem,
Němci za pluhem jdou a my v něm.
Ministr sám, agrár, pozdravuje
po německu Stadic Oráče;
jaká čest to panu Přemyslu je,
od radosti zrovna do pláče...
106
Dávno dohřměl jásot převratový,
jubilejní slávy, zatracený sen:
stará pohádka to o syslovi,
sotva ježek vlezl: „Už jsme ven!“
107
ČESKÝM SEDLÁKŮM
Jak ta bolest do srdce se vtíná,
jsem já také ze selského,
že se český sedlák zapomíná,
drahá mi čest rodu mého.
To už není sedlák za poroby;
rodovou žil nenávistí,
miloval svých mučeníků hroby,
sčítal rány, jež naň svistí.
Čekal trpělivý po staletí,
až jen přijde jeho chvíle,
mračný jeho pohled k nebi letí,
zaklíná je zasmušile.
Účty budem klásti spravedlivé
s odvěkými nepřáteli,
Bůh ví, splatí pozděj’ nebo dříve;
v tom je Český sedlák celý.
Však vy jste dnes samé kompromisy,
vlajky vaše s cizáckými
v Stadicích se družně vespol mísí,
nepřítel už hlavu přímí.
108
V slavný den náš národ představuje
cizák, součástí že země,
což vás hanba ani neztravuje?
celá výheň hoří ve mně.
Ne, vy nejste sedláků těch plémě,
mroucí za rod šibenicí,
na mučidlech, ve žaláři temně;
vy jste jenom agrárníci.
Nekoluje ve vás krve čisté,
nezjedná to sláva zevní,
Mayr Harting! Spina! Rodu míšenci jste,
ne, vy nejste čistokrevní.
A já biji v struny selský synek,
zda má píseň mstivá hne vás,
zda z těch starých Otců rozpomínek
hrdost probudí se ve vás!
109
ŠKAREDÁ PÍSEŇ
Parlamente, parlamente,
národní cti, rozpomeň té!
pro cizácké objetí
k čertu národ poletí?
Pány jsme se na trůn zvedli,
na půlpány jste to svedli,
na svobody sotva půl,
posléz zbyde mošna, hůl.
Bahnem vlečeš vzletu křídla,
řvavá nadšenost tvá sstydla,
cizákům se lísáš vděk:
zbabělec je, kdo byl rek!
„Lva“ znát málo po ocase,
tož mu jazyk rozeklá se;
státní jazyk, Bůh to splať,
nemusí už občan znát.
Sto čtyřicet čtyři léče*)
viz, zkad národa krev teče,
*) Nové německé školy.
110
kudy život uniká
lupem Otců jazyka.
Mlčí nebe, mlčí země,
mlčí literátů plémě,
ctižádost už syta jest,
hrom vzal květnů manifest.
Hrdinskosti naší báje
hraje míru na šalmaje,
z „Lva“ zbyl, svědek nestranný,
chvost a jazyk dvojklaný. – –
Parlamente, parlamente,
kam’s to přived’, sakramente,
doma už jsme jenom host! –
Třísknem na stůl: Už je dost!?
111
VÝZVA
Jak dlouho ještě poličkovat dát se chcem?
kdo smí nás ještě považovat raby?
smí přistěhovalec v tu naši drahou zem
si troufat po nás plíti? Jsme tak slábi?
Nuž, běda! pruhy pout jsou dosud krvavé
a nabíhají krví ruk i nohou;
tou krví nezardí se, lide, líce tvé?
lze mlčet před zemí a před oblohou?
Ti svědci naší přísahy, jež vyzývá
a zavazuje tebe zas a znovu!
Co chtějí všecka jubilea plesnivá?
dost naklaněli jsme se chvály slovu.
Čin žádá doba! Ne už války rekovství,
víc! sebevědomí a páteř muže,
dokonat dílo, srdcem národa co chví,
udolat hydru, než se znovu zmůže!
Jed stříká dnes už po tvém drahém umění,
tvůj jazyk jest jí nízké idioma,
co tvého jest a drahého, nic necení;
můj hrdý národe, jsi ještě doma?
112
Tvých věcí správa vrátila se do ruk tvých;
žel, jsou to ruce tvé, jež dnes tě vedou?
že neznamenáš hydry posupný už smích,
jenž roste, tobě na podkop, v zášť bledou?!
Pryč s romantikou manifestů, nic už dél!
co chce tvůj postoj, Sokole: zbraň k noze!?
což zdřímly stráže tvé? Je v domě nepřítel:
zmij zašlap, Kulturelle Symbiose!*)
*) Článek v Montagsblattu.
113
STARÁ PÍSEŇ
Hrom a peklo! Tak jsme zpívávali,
hrom a peklo! zpívejme;
a byť už nás naši zaprodali,
my se prodat nedejme!
Hrom a peklo, to jsme vysloužili?
hrom a peklo, sloužit zas?
pány byli jsme jen malou chvíli,
pryč je panství, aby ďas!
Hrom a peklo, zase vláčet námi?
hrom a peklo, vpřahat v pluh?
jaká smělá hra nás znovu mámí,
kdo nám kove pout zas kruh?!
Hrom a peklo, na ty ruce klaté,
hrom a peklo, na zrádce!
probuďte se oči spánkem jaté,
konec idyl pohádce!
Hrom a peklo, vidíš-li ty lány?
hrom a peklo, tvá to zem!
a v té zemi my jsme pouze pány,
chce-li kdo to zkusit: „Vem!“
114
Hrom a peklo, dosti zbylo krve,
hrom a peklo; v srdci nám;
nežli ustoupiti píď jen, prve
vycedím krev, co jí mám!
Hrom a peklo, všecky na lamenty,
hrom a peklo, jak muž stát!
přes vše předsedy a presidenty
Národ! to je Majestát.
115
BÍLÝ LEV
(23./3. 1928)
Český lev! to z rodu lvího býval lev,
Evropou kdys otřásal lví jeho řev,
z očí šlehaly mu blesku žáry,
běda, kam se vťaly jeho spáry.
Obávaný i když zavřen v rabství klec;
přemožen, však nikdy nezdolaný přec,
a když občas hlavu hrdou zvedl,
tyran jeho na svém trůnu bledl.
O pruty když posléz opřel mocnou plec,
zkrušil vězení a vyšel. Divná věc!
plavý dříve, nyní celý bílý;
rozhlíží se kolem vážně chvíli.
Zařve do Evropy? zaburácí hlas?
napne zchablé svaly do ocele zas?
vymrští se v pružném opět skoku,
po kořisti lačen, do útoku?!
Nic! mdlý běží, běží, běží posel jen,
by se lísal tomu, kým byl zhanoben;
na smyčce by zlaté svého řádu
nepříteli sloužil pro parádu!
116
Bílý lve – ne Český! – cizí rasy lve;
štěkající jenom, co náš Český řve,
nepřátele sápe, to je jiná!
ty s lvím rounem jsi jen česká psina!
117
MÁ LÝRA
Tklivě zněly moje struny kdysi,
národa stesk mého jimi táh’;
do zpěvů mých vzdor se mužný mísí:
zlom ta pouta, lide, na rukách!
Vítězné mé zněly hymny v den mu slávy,
nadšeně jsem ve své struny bil;
koruna když zaplála mu s hlavy,
pýchou jsem své zpěvy opojil.
A teď? vykoupena krví synů,
nemužně se Vlast má potácí;
naše sny jsou jak vsi Potěmkinů,
právo za právem se utrácí.
Všecky struny strhal jsem už v hněvu,
starých buditelů potomek;
na jedinou hraji k svému zpěvu,
škaredou mou písní skřípí vztek!
118
ZPÍVÁM BUDOUCÍM
(K poslednímu zasedání parlamentu)
Ó tehdy!
Nebyla to vášeň svatá,
nadšení to nebyl žár;
a já myslil: srdce vzňatá,
a já věřil v nebes dar.
Ba, já snil jsem o Vzkříšení,
hned jsem celý ohněm vzplál;
nebylo to Probuzení,
masopustu Karneval.
Velkých Otců zvrhlé plémě,
bez páteře, bídný rod;
nehoden, tě nosit země,
kterou rosil Otců pot.
Na bič zvyklý otrokářů,
na okovů kruh a chřest;
bídný rode pletichářů,
neschopný se z prachu vznést!
Žezlo tobě padá z rukou,
s ramen nach a hermelín,
119
touhám našim jsi ty mukou,
slávy naší ty jsi stín!
A já pěl ti novou dobu,
v tobě viděl vzcházet Den,
rode obílených hrobů,
s bludem mým buď zatracen!
Pro tě mám jen pohrdání
v strunách, v písních mstivý rým;
slávy lesk, mír požehnání,
zpívám rodům budoucím!
120
NAPOSLED
A byť by všichni na tě zapomněli,
my nemůžem, my nemůžem;
tak když se láska v celé srdce vtělí,
nad život dražší je má zem!
Nad život dražší, nad království světa,
a co můž nebe půvab být;
kde je ta krása rozkvetlého léta,
jež mohla by mne odvábit?!
Ať drsná je má zem, je přec mi rájem,
a třeba květ ji nezkrašluj;
ať drsný národ, jenž tím vládne krajem,
já plesám: Kraj a národ můj!
A sláva jeho k nebi se mi výší,
má krásy nebešťanů vzhled;
ó Bože, až se srdce k smrti ztiší,
v něm – vydechnout dej naposled!
121
1918 – 1928
Deset let!
Jediný pohled zpět
a nezastavit ani nohy v kroku;
jediným citem v srdci vzplát a v oku,
nic víc;
neb stvořeni jsme roků pro sta, pro tisíc!
Okamih?!
to není cíl snů tvých,
když pouta svá jsi v nenávisti krušil;
to není sláva, již jsi v srdci tušil
a hřál,
když z ran tvých slavných reků život ubíhal.
Změř tu píď!
jubilovat se styď,
sentimentálnost odvrz jako plevu;
tvoř, buduj, zápas v lásce nebo hněvu
a v běh
za metou dej se, již jsi vztyčil v prvních dnech!
Ještě ne!
slavnosti věnčené,
ne hymny jásavé či hodokvasy;
122
sem balsám na rány, nás láska spasí;
a druh
blíž k druhu, blíž, je jeden svornosti poj duch!
Vnukům náš
zůstavme jásot až
nad bohatýrstvím Otců, jejich činů,
jim skráně slavné vinout do vavřínu
a rýt
národu pro pamět i jméno ve granit! –
Deset let!
Jediný pohled zpět,
by rozpálil v čin naše sny a touhy,
pro věky, pro všechen náš život dlouhý
si říc:
Nejvyšší zákon svatý „Vlasti zdar!! –
nic víc.
123
OBSAH
Heslo7
Hlasy hlubin
Otče náš13
Bratřím v poli16
Svatá noc19
Nový rok21
Epifanie23
Zvony vzkříšení25
Europa – Dolorosa27
Opatu Helmerovi29
Vise31
V poli33
Pro novou úrodu34
Královský bůh krve36
Krvavá řeka39
Poslední vtělení41
Moriturus te salutat43
Zvěstování45
Se Svaté Hory48
28. října 191850
Vánoce 191852
Velebná noc53
4254
Královna republiky56
Hymna 28. října58
Výkřiky
Bratřím Bulharům63
Má láska65
Pohled do Středohoří67
Před Paladiem Čech69
Vzpomínko tichá71
Proti všem72
Naším Oráčům73
Tak jsme si nemyslili75
Ne77
Ruským mlaďátkům78
Tonoucí lodi spas80
Do Lužice82
Lyonským vítězům84
Triumf Sokolí86
My otroky?88
Zapomenutá hlídka90
Zrajem92
Slavným předkům našim93
Součástí95
Tak mluvil Zarathustra96
Ironie osudu98
Drahé Polsce100
Věrnost za věrnost101
Na stráž103
Osvoboditelé105
[125]
Švehlova koncepce106
Českým sedlákům108
Škaredá píseň110
Výzva112
Stará píseň114
Bílý lev116
Má lýra118
Zpívám budoucím119
Naposled121
1918 – 1928122
DOKUMENT. V sobotu, dne 19. května 1917, uveřejnila Národní Politika „Politický projev české obce spisovatelské – Českému poselstvu na říšské radě! – V Čechách a na Moravě v květnu 1917“.
Ve čtvrtek dne 24. května přinesla jména (150) českých spisovatelů, podepsaných na něm.
V sobotu, dne 26. května, přinesla lokálku. K projevu spisovatelů, Českému svazu zaslanému, připojili své podpisy spisovatelé: Xav. Dvořák a Arnošt Czech z Czechenherzu, Karel Domorázek a K. Vaníček, dále redaktor a spisovatel Jos. Kratochvíl...
[126]
Tuto knihu vytiskla Akc. tiskárna „Merkur“ v Praze pro nakladatele Bedřicha Bočánka v Praze s obálkou Frant. Koblihy
Tištěna je písmem Antiqua Italic na dřevaprostém papíře v 800 výtiscích, z nichž prvých 100 výtisků je tištěno na Holandu a číslováno od 1 – 100 a autorem podepsáno
V Praze 1929
Číslo 31.
E: tb; 2004
[127]