42

42
Dvaačtyřicet mučeníkův a reků! a co neznámých zbývá ještě tam a tam – – – Námi lomcuje vír hoře a lásky a vzteku, co dát, truchlivé ostatky, můžeme vám?! Trnové koruny? Slavné projevy vděku? Nuže, s vašimi jmény, odkaz Svobody sám ponesem přes vše pokolení do všech věků! – – – * * * Opožděná legie! Legie mučeníkův a reků! Vracejí se, neseni na svých umrlčích štítech, praví Lakedemonští. Na jejich skráních trnové vavříny. Těžký krok nosičů pod vzácným břemenem jako temné hřímání zaléhá do celé vlasti, do srdce každého Čecha. Praha, to srdce Čech, ponořena jest všecka ve smutku. Poslední lůžko jim ustlala k věčnému snu. Všechen národ jest přítomen smutečnímu triumfu mrtvých Vítězů. 54 Každý cítíme svaté trnutí veliké, slavné chvíle. Duch dějin a slavných epoch národa vlaje perutí nad Prahou. Ve věkověčné listy vrývá nové epochy národa iniciálu. Dvaačtyřicet mučeníkův a reků! A vzduchem zní tajemné hlasy zvěstovatelů věčného Soudce: Isti sunt sancti! Tito jsou právě svatí! Kteří pro zákon Svobody dobojovali k smrti. Neděsili se hrozeb bezbožníkův a v purpuru krve své smáčeli roucha své slávy. Isti sunt sancti! Tito jsou právě svatí!
55