OTČE NÁŠ

OTČE NÁŠ
V prach vroucně na kolena! hlas náš ať pláče, kvílí, sténá, jak duše bolí! vy, trpitelky u krbu, vy, reci v poli, své srdce do hlubiny otevřem, ať krví jeho kypí modlitba! A rcem: OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH! My děti Tvé a bratři vzájem; Tvůj sen, by země rozkvetla zas rájem, hle, v bojích krvavých a děsích dnes jak je vyvrácen! POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ! Ať sladkost jeho ňadro cítí, jež bolest rve; ať přítel, nepřítel jím vznítí se v plamen lásky, která k Tobě zve! PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ! Ať jako dým se rozeptýlí vše pyšné plány, které v krvi šílí; Ty kraluj, sladký v lásce Své! 13 BUĎ VŮLE TVÁ JAKO V NEBI TAK I NA ZEMI! Tvé jho chcem na svou hrdou šíji; Ty chceš, meč padá z tvrdé pěsti, ryk války oněmí! Ať kalich hořkosti nás míjí, dej pomstě v růže lásky vzkvésti! CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJŽ NÁM DNES! Ať v ples se vznesou hlasy zoufalosti; a žehnej zemi v její úrodnosti, jež plála v krvi dnes, jak bratrský stůl ať nás hostí! ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY! Jsme hříchu syny, krok náš je vratký, podchycuj je; jak obstát, když se nesmiluje Tvé milosrdenství? Nesuď činy, jichž srdce neschvaluje! JAKOŽ I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINNÍKŮM! To vroucně chcem; křivd trpce nechcem vzpomenouti a nastaveným bratrským nám rtům své k políbení míru nabídnem, v němž hněv se v niveč zhroutí. A NEUVOĎ NÁS V POKUŠENÍ! Ne, nikdy! K bratrskému sváru, dej, ať ho není! V nás potři pýchu, jež chce zmaru, 14 i ctižádost, jež sní o porobení, vše roztav v milosti Své žáru! ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO! Ať dobro klíčí z srdce prostého, ať země Tvým je rájem, my děti Tvé a bratři vzájem, Tvůj sen! Tvůj sen! ať sladce je tu naplněn, dej, Otče náš, jenž’s lásky zdroj a pramen. AMEN! AMEN! AMEN! *) Vznik básně: Autor byl vyzván, aby přeložil válečný „Vater unser“ rakouský; odmítl; napsal tedy tento Otčenáš mírový, nabídl a byl odmítnut.
15