NA STRÁŽ

NA STRÁŽ
Tak v pevném postoji! a zraky sokolí daleko rozhoď do šíře i dáli, zbraň stiskni mužnou dlaní, v pažích z oceli; vidíš tu zem, již Otcové ti dali? vidíš ji, do hor věnce půvabnou se klást? znáš ten cit, jenž do srdce se krade: Vlast!? Na stráž! Zrak vlhký blahem objímá tu krásu krás, co sladkých vděků jejích srdce víže, když obemží ji rosou první jitra jas: jak nad milenku tvou je tobě blíže, nad matku, jež tě nosívala pod srdcem, ba, nad poklady světa všechny, je ta zem: Na stráž! V červáncích hoří-li, svých Otců vidíš krev, jíž dětem svým ji draze vykoupili; a nebetyčné hory, slávy její zjev, jak do hvězd až ji k nebi vyvýšili; kde klasy vlní se, tam padal jejich pot a z jejich prachu tvůj se pozved’ slavný rod: Na stráž! 103 Tam na skalinách bory šumí, slyš! Svobody píseň dávných od staletí a vody po lučinách hučí, hučí. Bdiž! ať dáš ji v dědictví zas volných dětí! jak v sadě květ se skvěje po ní na sta měst a vísek do tisíců – zemský ráj to jest: Na stráž! A tomu ráji naroubovat dvojí tvář? a zem tu ve dví štěpit chtěl by kdože?! Ty, jenž’s nám Svobodu dal věnem, také dař nás úctou k sobě, Svobody ty Bože! Ať rájem tím řeč jedna věčně hlaholí, ta naše. Naše! Hoj, ó junní Sokoli: Na stráž! Na stráž! Na stráž! 104