DO LUŽICE

DO LUŽICE (Věnováno dru Jos. Pátovi)
Lužice, Sestro! vstaň ve svojich dětech, vstaň, vzbuď se! svitl už Svobody den, nevidíš, kolem jak všecko je v květech? s bolestných víček slz setři zlý sen! Morava, Slovensko, Čechy se bratří, oživla Polska, prost Jugosláv, věz; v jejich ples jeden hlas ještě jen patří: tvůj schází, drahý. K nám! strhej tu mez! Dost bylo žalu už, rozpal se v činy, okovů otrockých rozbij ten kruh; květ růží zapleť si do trnoviny: pomohou bratři tví, pomůže Bůh. Tolik šlo Proroků po tvých už krajích, i Mučňů! poslední Čišinski, kněz; ještě hlas jeho zní v dědinách, hájích, slyš: Matko, Matičko, mdlobu svou střes! Nelze už váhat přec; nechať se zvednou děti tvé, rozšlapou odvěkou léč; v pasu tě obejmou rukou svou jednou a druhou zamáchnou spasný zas meč! 82 I na tvé hroby už Vzkříšení klepá, roztrhni v kusy svůj smuteční šlář, Svobody nevěsto, Lužice lepá, oblec se v Svobody slunečnou zář! 83