SVATÁ NOC

SVATÁ NOC
Je tichá noc, je stříbrnou mhou tkána. Dva vzdorné proti sobě leží tábory; jsou hesla stráží vzájem vyvolána, čest zbraní byla vzdána, se stanů vlají Mocí prapory. Kraj v prostřed sněhu prostřen hermelínem, jak Výsost královskou by vyčkával; sta perel rozjiskřilo jeho klínem a jako kouzla kynem sen čarovný sem od výsostí vlál! Zpěv jásotný se s hůry k zemi níží, z bran nebes andělů jdou zástupy, a jak se chorovod jich kraji blíží, zřít, sladkou nesou tíži, Bůh – děťátko, jež v jeslích tiše spí. „Ej, Lásko, Lásko“, pějí, „sstoupej k zemi, ej, znova světu všemu zroď se, zroď! ať vzeplá pod Tvými zas perutěmi a hoří věky všemi, ej, oheň milosti v něj žhoucí vhoď! 19 Ať sláva Tobě věčně na výsosti a na zemi zas dobrým lidem mír, dej rozkvést srdcím hněvným do lidskosti, ať jsou zas bratři prostí, Svou duhu zářnou vzepni nad vesmír!“ A v hymnu jejich vzcházel den. Ó blahý! Dech Boží všemi srdci žhoucí táh’; zbraň padla z rukou, jako brat je drahý, kdo dřív si byli vrahy. A duha plála v nebes výšinách. „Buď sláva Tobě, Lásko, na výsosti a na zemi nám mír“, jich hřímal ples, „dej srdcím našim rozkvést do lidskosti, ať jsme si bratři prostí!“ – – – a v pole krvavá se v slzách pokoj nes’. 20