IRONIE OSUDU

IRONIE OSUDU
Slibovali jsme si, slibovali, ani píď že nedáme; suverénnost jsme si přisahali, přisahali? Už jí nemáme. Smiřujem se! jako rodní bratří s katy blahé paměti; deptali nás, jak se patří, tiskli v ocelové objetí. Smiřujem se v lásky rozplývání, nabízíme úsluhy; hnedle budou v našem domě páni a my ponížené posluhy. Zapřaženi vlastním lásky poutem, vlezem do jha, svět to ví; potáhneme cizím pod chomoutem, na rukou zas staré okovy. Otroky my, oni excelence, osude náš nelidský; jak to bylo na počátku kolověnce, Amen! tak to bude na vždycky! – 98 Slibovali jsme si, slibovali, ani píď že nedáme; suverénnost jsme si přisahali, jubileum! už jí nemáme. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Národního světce, jaké žaly? starý fundus, také prodáme! 99