IRONIE OSUDU
Slibovali jsme si, slibovali,
ani píď že nedáme;
suverénnost jsme si přisahali,
přisahali? Už jí nemáme.
Smiřujem se! jako rodní bratří
s katy blahé paměti;
deptali nás, jak se patří,
tiskli v ocelové objetí.
Smiřujem se v lásky rozplývání,
nabízíme úsluhy;
hnedle budou v našem domě páni
a my ponížené posluhy.
Zapřaženi vlastním lásky poutem,
vlezem do jha, svět to ví;
potáhneme cizím pod chomoutem,
na rukou zas staré okovy.
Otroky my, oni excelence,
osude náš nelidský;
jak to bylo na počátku kolověnce,
Amen! tak to bude na vždycky! –
98
Slibovali jsme si, slibovali,
ani píď že nedáme;
suverénnost jsme si přisahali,
jubileum! už jí nemáme.
– – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – –
Národního světce, jaké žaly?
starý fundus, také prodáme!
99