VÝZVA

VÝZVA
Jak dlouho ještě poličkovat dát se chcem? kdo smí nás ještě považovat raby? smí přistěhovalec v tu naši drahou zem si troufat po nás plíti? Jsme tak slábi? Nuž, běda! pruhy pout jsou dosud krvavé a nabíhají krví ruk i nohou; tou krví nezardí se, lide, líce tvé? lze mlčet před zemí a před oblohou? Ti svědci naší přísahy, jež vyzývá a zavazuje tebe zas a znovu! Co chtějí všecka jubilea plesnivá? dost naklaněli jsme se chvály slovu. Čin žádá doba! Ne už války rekovství, víc! sebevědomí a páteř muže, dokonat dílo, srdcem národa co chví, udolat hydru, než se znovu zmůže! Jed stříká dnes už po tvém drahém umění, tvůj jazyk jest jí nízké idioma, co tvého jest a drahého, nic necení; můj hrdý národe, jsi ještě doma? 112 Tvých věcí správa vrátila se do ruk tvých; žel, jsou to ruce tvé, jež dnes tě vedou? že neznamenáš hydry posupný už smích, jenž roste, tobě na podkop, v zášť bledou?! Pryč s romantikou manifestů, nic už dél! co chce tvůj postoj, Sokole: zbraň k noze!? což zdřímly stráže tvé? Je v domě nepřítel: zmij zašlap, Kulturelle Symbiose!*) *) Článek v Montagsblattu.
113