OTČE NÁŠ
V prach vroucně na kolena!
hlas náš ať pláče, kvílí, sténá,
jak duše bolí!
vy, trpitelky u krbu, vy, reci v poli,
své srdce do hlubiny otevřem,
ať krví jeho kypí modlitba! A rcem:
OTČE NÁŠ, JENŽ JSI NA NEBESÍCH!
My děti Tvé a bratři vzájem;
Tvůj sen,
by země rozkvetla zas rájem,
hle, v bojích krvavých a děsích
dnes jak je vyvrácen!
POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ!
Ať sladkost jeho ňadro cítí,
jež bolest rve;
ať přítel, nepřítel jím vznítí
se v plamen lásky, která k Tobě zve!
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ!
Ať jako dým se rozeptýlí
vše pyšné plány, které v krvi šílí;
Ty kraluj, sladký v lásce Své!
13
BUĎ VŮLE TVÁ JAKO V NEBI TAK I NA ZEMI!
Tvé jho chcem na svou hrdou šíji;
Ty chceš, meč padá z tvrdé pěsti,
ryk války oněmí!
Ať kalich hořkosti nás míjí,
dej pomstě v růže lásky vzkvésti!
CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ DEJŽ NÁM DNES!
Ať v ples
se vznesou hlasy zoufalosti;
a žehnej zemi v její úrodnosti,
jež plála v krvi dnes,
jak bratrský stůl ať nás hostí!
ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY!
Jsme hříchu syny,
krok náš je vratký, podchycuj je;
jak obstát, když se nesmiluje
Tvé milosrdenství? Nesuď činy,
jichž srdce neschvaluje!
JAKOŽ I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINNÍKŮM!
To vroucně chcem;
křivd trpce nechcem vzpomenouti
a nastaveným bratrským nám rtům
své k políbení míru nabídnem,
v němž hněv se v niveč zhroutí.
A NEUVOĎ NÁS V POKUŠENÍ!
Ne, nikdy! K bratrskému sváru,
dej, ať ho není!
V nás potři pýchu, jež chce zmaru,
14
i ctižádost, jež sní o porobení,
vše roztav v milosti Své žáru!
ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO!
Ať dobro klíčí z srdce prostého,
ať země Tvým je rájem,
my děti Tvé a bratři vzájem,
Tvůj sen! Tvůj sen!
ať sladce je tu naplněn,
dej, Otče náš, jenž’s lásky zdroj a pramen.
AMEN! AMEN! AMEN!
*) Vznik básně: Autor byl vyzván, aby přeložil válečný „Vater unser“ rakouský; odmítl; napsal tedy tento Otčenáš mírový, nabídl a byl odmítnut.
15