Zasněžená země.
V ošumělém velkém křesle
stařičká Zem stříbrovlasá
podřimuje, vzpomíná si
na ty staré zlaté časy.
Zapáliv si čerstvý doutník
u okna já mlčky stojím,
pokuřuji, dumám v tichu:
„Jaký život! K zlosti, k smíchu!“
Pozvedla se stařičká Zem:
„I mlč!“ praví, „hloupý kluku!
Ty už budeš sobě stýskať!
Zadupej si, začni výskať!
Když já byla mladá holka,
jaro kvetlo, ptáci pěli,
tančila jsem, co jen chvilka,
hrála ve mně každá žilka.
A to vaše pokolení
churavci jsou mladí, směšní;
s žitím sobě neví rady,
vzdychá to jen, svírá brady.
20
Milý bože! Mladí hoši,
svět jest jejich, děvčat plno,
jen to kvete, jen to září –
oheň už já cítím v tváři!“
–,Lehko–„Lehko je ti, stará matko,
lehko, pravím, radiť skočnou:
tobě se už jaro smálo,
květem smálo, douzrálo.
A já stojím – topol mladý,
větve vše mi olámali,
vichrů van jen sluch můj loví –
ptej se matky, ta ti poví!
Do kolébky mojí chudé
hvězdy plály – slzy matky,
učíce mou duši smavou
bolestí se svíjeť dravou,
Zlaté hvězdy, zlatá jab’ka
chtěla dáť mi matička má,
ořech tvrdý však jen měla,
v němž se lidská bída tměla.
A já rozloup’ ořech tvrdý,
aj, tu z něho vyskočila –‘vyskočila–“
„Dosť už, hochu – věřím ráda,“
stařičká Zem v řeč mi vpadá.
21
„Mlč už, mlč už! Znám to také,
také jsem já matkou byla:
mnoho slastí, žalu více – “
zástěrkou si stírá líce.
„Nech té řeči! Přijde jaro,
přijde radosť – mlč už, mlč už!“
zástěrkou si oči skryla,
do křesla se uložila.
Siný blankyt vzal v tu chvíli
obrovský z per sněžných vějíř,
máť ovívá se vší strany,
odháněje mušky – vrány.
Tvář ovívá staré matce,
která klímá, snem se těší,
a s ní moje srdce hne se –
jaru oba těšíme se.
22