Zasněžená země.

Zasněžená země.
V ošumělém velkém křesle stařičká Zem stříbrovlasá podřimuje, vzpomíná si na ty staré zlaté časy. Zapáliv si čerstvý doutník u okna já mlčky stojím, pokuřuji, dumám v tichu: „Jaký život! K zlosti, k smíchu!“ Pozvedla se stařičká Zem: „I mlč!“ praví, „hloupý kluku! Ty už budeš sobě stýskať! Zadupej si, začni výskať! Když já byla mladá holka, jaro kvetlo, ptáci pěli, tančila jsem, co jen chvilka, hrála ve mně každá žilka. A to vaše pokolení churavci jsou mladí, směšní; s žitím sobě neví rady, vzdychá to jen, svírá brady. 20 Milý bože! Mladí hoši, svět jest jejich, děvčat plno, jen to kvete, jen to září – oheň už já cítím v tváři!“ –,Lehko–„Lehko je ti, stará matko, lehko, pravím, radiť skočnou: tobě se už jaro smálo, květem smálo, douzrálo. A já stojím – topol mladý, větve vše mi olámali, vichrů van jen sluch můj loví – ptej se matky, ta ti poví! Do kolébky mojí chudé hvězdy plály – slzy matky, učíce mou duši smavou bolestí se svíjeť dravou, Zlaté hvězdy, zlatá jab’ka chtěla dáť mi matička má, ořech tvrdý však jen měla, v němž se lidská bída tměla. A já rozloup’ ořech tvrdý, aj, tu z něho vyskočila –‘vyskočila–“ „Dosť už, hochu – věřím ráda,“ stařičká Zem v řeč mi vpadá. 21 „Mlč už, mlč už! Znám to také, také jsem já matkou byla: mnoho slastí, žalu více – “ zástěrkou si stírá líce. „Nech té řeči! Přijde jaro, přijde radosť – mlč už, mlč už!“ zástěrkou si oči skryla, do křesla se uložila. Siný blankyt vzal v tu chvíli obrovský z per sněžných vějíř, máť ovívá se vší strany, odháněje mušky – vrány. Tvář ovívá staré matce, která klímá, snem se těší, a s ní moje srdce hne se – jaru oba těšíme se. 22