Při dychánku.

Při dychánku.
Šum, hovor, smích zněl pestrým salónem, zzářeným světly stříbrolesklých svícnů, jež v zrcadlech se odrážely velkých. Vtipův a žertů střely míhaly se kol hlavy mé, můj tul však zamčen byl, i neúčastnil jsem se hlučné střelby. Tu konečně v ten rozjařený ples Tvá píseň, hostitelko milostná, vytryskla melodií sladkokojnou jak do tleskajících vln mořských zpěv na korábech plavců Sicilskýchsicilských. Všech hostí ruce Tobě tleskaly jak racků křídla kolem stožáru, však nejvíc tleskalo Ti moje nitro. Byloť v té písni cosi vábného, jež ovanulo mysl jako večer, světových koles ruch kdy umlká, a za daleké hory slunce zapadá – ohnivý rytíř, jenž sestoupiv s oře s plamenným mečem tluče na hrad temnosti a bránu rozrážeje volá na zápas černého obra, pána na hradě; a všemi nádvořími prodrav se, v nejhlubším sklepení s ním v zápas vchází, až od základů pevný hrad se boří, však s trosek vítězem se jasný rytíř noří... 26 A bylo v písni té cos divného, cos tajůplného a neznámého, jak na horách, když píseň slyšíš z dálky, neb střelnou ránu v tišině kol slavné. Té písně neznal jsem, však zdálo se mi, že zvučí refrainem: „Beatus ille – –“ Stesk neznámý, však každým dechem mocnější ovívať začal náhle tichou duši mou a křížil ve vzduchu jak luňák zlověstný, až rázem spustil se – mně přímo na duši. A sotva usedl, už začal vzrůstati, až byl jak mračno, jehož stín jsem cítil, neb zatemňoval obzor duše mé. Pak rozpjav křídla, schyloval je zvolna kol ní – tak zvolna, že tíhu jich jsem cítil – až zastřel její zrak i jasnou náladu. Tak od západu mrak se někdy vynoří a zvolna zahaluje hvězdnou oblohu. Již neslyšel jsem smíchu ani hovoru. A bylo mi, jakoby mračna plula mou duší, rozeznati však jsem nemohl, zda byl to pláč či smích, co letěl s nimi. Pak zlatý paprsk vnikl do té tmy, a za ním druhý, třetí – – bylo mi, jak na štítě bych stanul zamhleném, a mhly plujíce jak protrhly by se, a zrakům kraj se zaskvěl čarovný, v němž právě zpíval kdos – zpěv plný štěstí. Tu mlhy připluly a zahalily kraj. A v srdci svém, jež vzrušeno tím z klidu, 27 jsem cítil, divná že v něm ozývá se hudba. Bůh sám ví, odkud jen se vzala, vznikla, kdo vsadil mně jen toho muzikanta, před nímž já bez vší moci, vlády trnu. Ó pravý jest to věru muzikant! Toť samo jenom notění a hvízdání a ladění a hučení a bzučení. To vln jest zmítání a prorývání. tu v potlesku, tu v šepotu, tu v hukotu. To směsice jest tónů pestrá, vířivá, však žádné melodie konejšivé. To ještěr pochmurnosti v prsou mých se na dně probudil a náhle vzepjal, své drápy do nitra mi zatínaje. To – nevím, zdali anděl či snad příšera – mně v prsou rozmetává drsné balvany, v nichž myšlénky já cítím zakleté. A úsměšky a úšklebky a sarkasmy jsem chechtati se slyšel v prsou svých všem cílům svým a tužbám, všemu životu. Ó stéblo slabounké, ty bludné žití mé! I ty svým nuzným květem, kláskem chceš se skvíť? Vždy k lidské hrdosti se pojí vzdor, a lidské „proč“ se stává kladivem, jež tlouklo by i na báň nebeskou, jen kdyby rámě lidské dosáhlo. Cos divokého, neskrotného cos spí na dně našich prsou, chvílemi se probouzí a vybouříc se zas uléhá jak živel přírodní. 28 Ta nálada, ó paní, šla mou hlavou, když vůkol smích zněl, číše cinkaly. Už naschvál chtěl jsem býti vesel a zlatým vínem rozjařiti žíly, neb mrzela mne nálada má divná, a nechtěl jsem, bych jmín byl směšným tvorem, jenž svaly vše má ze mhly večerní a mysl tkánu z měsíčního lesku a zjevuje se ve podobě „ach!“ (jak Shakespeare líčí figury ty lkavé) – však duch tu ke mně přiblížil se neznámý a pravil: „Blažen, kdo smí vplouti v přístav útulný, z něhož rozhled otvírá se na modrý blankyt, lesknoucí se moře, jenž bezpečný jest proti každé bouři. Však hůře s tím jest, v jehož útrobě se pusté vichry shlukly k půtce věčné, jež jako orkán divoký rvou, sápou dumavou lebku, s níž si zahrávají jak s listem žlutým v dobu podzimní a cestu zabraňují k ideálu a ke klidnému štěstí práce tvořivé!“ To nálada jest věru čertovská – rač prominouti, vzácná paní má, ten výraz, neboť hned jej objasním. Tak v pekle hastroši ti rohatí prý hříšníky hned vrhnou do kotlů, kde voda klokotem už vře a syčí, a odtud zas je kladou na ledové kry. Jest zábava to zrovna pikantní. 29 My smrtelníci už zde na světě si zábavu tu slavně odbudeme. Ó srdce naše ještě většími jest svíráno den ze dne mukami! Chrlící sopka tužeb, snah a cílů v něm divě vře a tělem otřásá, jak skáceti by chtěla hrděvzdornou věž – to lidský mozek... A život náš, ten obr příšerný, jen samý sype led v hruď naši horkou, jenž dusí bolestně žár našich srdcí – – Ó paní! Těžko házeti vždy šprýmy. Ba těžko. Často věru stává se, i lidé, kteří přečtli „Galanthoma“ vydání nejnovější, rozmnožené, že někdy zamlkle u stolu sedí jak sloupy dřevěné a výjimky jak směšné ze pravidel slušnosti, jen časem usmívajíce se jak ten, kdož odpověděť nezná a svou hlouposť zakrývá smíchem. Než že hloupý byl bych, sám nevěřím; neb takou urážku přec nedopustila bys domu SvémuSvému, má vzácná paní! 30