Na můj svátek.

Na můj svátek.
Byl svátku mého den. A Tys mi psala, ať tužby vše, ať přání mé se splní, a místo pochyb, jež se v srdci vlní, by duha jasná v duši mé se vzňala. Ať srdce mé, jež v růžném lásky úsvitě vši slasť svou Tobě šepotalo v úkrytě, ať věčně tluče věrně! Tak psala jsi. A stokrát Tvoje řádky jsem četl v blahém, zbožném zanícení, a v srdci vřelo to a v tváři rdění, ač pískal mráz a v oknech jinovatky. A stále četl jsem, až večer zašeřil, a večer čet’ jsem, sotva srdci uvěřil, že vždy má tlouci věrně. A bylo mi jak podsněžníku z vesna, když na svět hledí, cítí jarní vání, a bylo mi jak děcku v luzném spaní, když s andílky se směje, žvatlá ze sna. A bylo mi, jak blankyt by se hvězdnatý v mé srdce uložil a pažit květnatý, – tak srdce tlouklo věrně. 92 Však v noci zdálo se mi, žes mi psala, ať co si přeju, všechno se mi splní, a jestli koš mých přání snad se nenaplní, ať menší vezmu koš – jsi radu dala. Ať vezmu košík – tak jsi na vlas napsala – v němž aspoň srdce naše by se směstnala a věrně tloukla v koši, společně v jednom koši. Tak psala jsi. A stokrát Tvoje řádky jsem louskal u veselém zanícení a tomu koši smál se do umdlení, že z nouze o místo pak vzniknou zmatky, A srdce skákalo jak rozpustilý kluk, když četlo, naše srdce věrně na souzvuk že budou tlouci v koši, společně v jednom koši. Však hůře bylo, když jsem hledal košík. Od krámu ke krámu jsem mrzut chodil, už mysle, že mě list Tvůj za nos vodil; neb se starými smál se mně i hošík. Vždyť pro mé srdce každý koš Ti malý byl, a trefný návrh Tvůj se tak mi zalíbil, by srdce tloukla v koši, společně v jednom koši. 93