Na můj svátek.
Byl svátku mého den. A Tys mi psala,
ať tužby vše, ať přání mé se splní,
a místo pochyb, jež se v srdci vlní,
by duha jasná v duši mé se vzňala.
Ať srdce mé, jež v růžném lásky úsvitě
vši slasť svou Tobě šepotalo v úkrytě,
ať věčně tluče věrně!
Tak psala jsi. A stokrát Tvoje řádky
jsem četl v blahém, zbožném zanícení,
a v srdci vřelo to a v tváři rdění,
ač pískal mráz a v oknech jinovatky.
A stále četl jsem, až večer zašeřil,
a večer čet’ jsem, sotva srdci uvěřil,
že vždy má tlouci věrně.
A bylo mi jak podsněžníku z vesna,
když na svět hledí, cítí jarní vání,
a bylo mi jak děcku v luzném spaní,
když s andílky se směje, žvatlá ze sna.
A bylo mi, jak blankyt by se hvězdnatý
v mé srdce uložil a pažit květnatý,
– tak srdce tlouklo věrně.
92
Však v noci zdálo se mi, žes mi psala,
ať co si přeju, všechno se mi splní,
a jestli koš mých přání snad se nenaplní,
ať menší vezmu koš – jsi radu dala.
Ať vezmu košík – tak jsi na vlas napsala –
v němž aspoň srdce naše by se směstnala
a věrně tloukla v koši,
společně v jednom koši.
Tak psala jsi. A stokrát Tvoje řádky
jsem louskal u veselém zanícení
a tomu koši smál se do umdlení,
že z nouze o místo pak vzniknou zmatky,
A srdce skákalo jak rozpustilý kluk,
když četlo, naše srdce věrně na souzvuk
že budou tlouci v koši,
společně v jednom koši.
Však hůře bylo, když jsem hledal košík.
Od krámu ke krámu jsem mrzut chodil,
už mysle, že mě list Tvůj za nos vodil;
neb se starými smál se mně i hošík.
Vždyť pro mé srdce každý koš Ti malý byl,
a trefný návrh Tvůj se tak mi zalíbil,
by srdce tloukla v koši,
společně v jednom koši.
93