VII. Dva dny celé šli jsme my s Tater,

VII.
Dva dny celé šli jsme my s Tater, Dva dny celé šli jsme my s Tater,
to samými horami, a cestou jsme zpívali sobě, ač stezky neznámy. Nás bodří dva junáci vedli – báň nebe se mračila – ti na každé faře vám měli, co duše ráčila. I stavili jsme se též v jedné, tam dobře nás hostili, hned pozvali rechtora, známé a div nás pustili. Pan farář nám ukázal včelín a knihovnu, chrám i dvůr, a při víně s námi pěl družně – to andělský byl kůr. A v kuchyni hmoždíře zněly, a horkých šla vůní směs, že líc paní farářky plála jak v rozjařený ples. 161 To kuřata křičela žalně, a nožky se zdvihaly, že holubi ulétli strachem, a husy prchaly – – Dál za zpěvu šli jsme my cestou, až nad námi vzduch se třás’, a brzo jsme došli už cíle, kam druzi vedli nás. Mně otec se zalíbil druhův a smích dobré matičky a čisťounké světnice bílé a v oknech voničky. I ptal jsem se, kdo že jich pěstí? Že Annička, ihned zvím. A zda by mně kvítek z nich dala? že o něj poprosím. Tvář ruměn jí spanilý zohnil, a sladko se usmál rtík, já poupátko od ní jsem dostal a strčil za knoflík. A hned jsem též zápisky vytáh’, v nich z Tater jsem kvítka skryl, jež na svahu Kriváně rostly – ty v kytičku jsem svil. 162 Já Anničce dal jsem ta kvítka tu modrá, tu nachová, a ona mi s úsměvem řekla, že si je uschová. A matička s otcem se smáli, jen Annička klopí líc – „Nu, pojďme již spat dnes!“ děl otec, „zítra si řeknem víc.“ 163