VII.
Dva dny celé šli jsme my s Tater,
Dva dny celé šli jsme my s Tater,
to samými horami,
a cestou jsme zpívali sobě,
ač stezky neznámy.
Nás bodří dva junáci vedli
– báň nebe se mračila –
ti na každé faře vám měli,
co duše ráčila.
I stavili jsme se též v jedné,
tam dobře nás hostili,
hned pozvali rechtora, známé
a div nás pustili.
Pan farář nám ukázal včelín
a knihovnu, chrám i dvůr,
a při víně s námi pěl družně –
to andělský byl kůr.
A v kuchyni hmoždíře zněly,
a horkých šla vůní směs,
že líc paní farářky plála
jak v rozjařený ples.
161
To kuřata křičela žalně,
a nožky se zdvihaly,
že holubi ulétli strachem,
a husy prchaly – –
Dál za zpěvu šli jsme my cestou,
až nad námi vzduch se třás’,
a brzo jsme došli už cíle,
kam druzi vedli nás.
Mně otec se zalíbil druhův
a smích dobré matičky
a čisťounké světnice bílé
a v oknech voničky.
I ptal jsem se, kdo že jich pěstí?
Že Annička, ihned zvím.
A zda by mně kvítek z nich dala?
že o něj poprosím.
Tvář ruměn jí spanilý zohnil,
a sladko se usmál rtík,
já poupátko od ní jsem dostal
a strčil za knoflík.
A hned jsem též zápisky vytáh’,
v nich z Tater jsem kvítka skryl,
jež na svahu Kriváně rostly –
ty v kytičku jsem svil.
162
Já Anničce dal jsem ta kvítka
tu modrá, tu nachová,
a ona mi s úsměvem řekla,
že si je uschová.
A matička s otcem se smáli,
jen Annička klopí líc –
„Nu, pojďme již spat dnes!“ děl otec,
„zítra si řeknem víc.“
163