Na Hostýně.

František Táborský

Na Hostýně. I.
Nad pruhy polí vrch se k vrchu sklání. Klid velebný, strom nehne haluzemi. Dumavý chrám ční k nebes modré báni a jako strážný anděl shlíží k zemi. Po modrém nebi mráčci plují bílí, ten hustne, onen ve mhu šedou mizí, a letí dále do krajiny cizí, a nebe čisto zas jak přede chvílí. A pode mnou ve slastném roztoužení Morava v záři sluneční se stkvěje, jak na nevěstu v růžném zapýření se na ni blankyt láskyplně směje a prohlíží si velké její věno, jež okázale jest tu rozloženo: jak žito od plných se shýbá klasů, a ve vzduchu sto skřivánčích zní hlasů; jak všecek včelín po lučinách lítá a řadou starých lip roj nový kmitá, že každá lípa jako cymbál bzučí, když dozní hra, a ozvěna jen zvučí; jak olší křivolaký potok skrývá, s cest bílých alej topolů se dívá, a v dálce lesy modré v dumě vážné se kupí ve sbory jak hlídky strážné. 58 A tam se bělá ves a město šeří, tam s bílou věží kostelíci steří, kol domků zahrady a živé ploty, kde vroucných písní sladké znějí noty. Kam vůkol pozříš, vše ti rozkoš skýtá, vše tě tak mile, vše tě s láskou vítá. Tu na vrcholu v tichém zadumání rád s ptactvem zpěvným čekám na svítání a hledím na slunce, jak niž se kloní v šeř západu, a ve vsích zvonky zvoní. Ó v slunci tom zřím Tebe, země milá! Když vzchází slavnostně, až obzor celý plá ve zlatě, a vzduch jest rozepělý, když stojí v zenitu a jak mír boží zírá neb krvavě když slzíc klesá, zmírá: Tvé děje vidím, matko moje drahá, Tvou slávu, velkosť, popraviště nahá. Ó vlasti, vlasti, země otců slavných, kdy zastkví se Tvé jméno v hrdém nebi? kdy hlasy všech Tě slávou povelebí? Ó země krásná, hrobko činů dávných, kdy vzrostou obrovské z té hrobky květy, jež vůní, krásou oslní vše světy? Již moře, to staré slavné slávské moře se valilo k Tvým nohám vítajíc Tě: „Královno!“ a takým jásotem to nové znělo heslo, až skalné břehy mořské ozvěnou se třásly: „Královno!“ a široširé hory, luhy divem žasly, a dálné pole mávajíc Ti pozdrav neslo: „Královno!“ – 59 A teď? Ó veliké Ti vzešlo hoře! Šat královský Ti strhán, metropole Tvá zašla – nezbyly ni rumy holé. Však spanilá jsi přece, sirá vdovo! Královských hávů vznešenější slovo jak hvězda betlémská tu vzplálo jasně, zde věhlas trůnil – – noc však přišla časně... Však zřím-li Tebe, hluboké Tvé nitro, jak zrakem plným víry vítáš jitro, mně prsa šíří se, mně nelze věřiť, že nad Tebou zas mělo by se šeřiť – – V korunách stromů s horou větřík šumí, tu šeptá s travinou, tu hraje s klasem. Zvuk slyším divný. Jak by polohlasem mé srdce hovořilo. Steré dumy se slétají k mé duši. Zvuk se vine blíž k srdci mému. – „Vstaň, ó Hospodine, ve hněvě svém – – a vyslyš hlasy naše – – hle, obklíčeni jsme lítými vrahy – – “ ó jaký zpěv to slyším dávný, drahý! A tmí se, černé scházejí se mraky, již slunce zašlo, vichr temně duje, za mrakem mračno s divým chvatem pluje, vše ptactvo strachem slétlo pod oblaky. Již mraky zaduněly, blesk se kříží – jest přelud to, či bělmo oči tíží? Na mračných ořích světlé pádí voje, jich šípy – blesky míhají se z boje, a v čele vůdce, jemuž hvězda s čela jak bílá jitřenka se pozastkvěla. 60 Ó slyším už já, slyším píseň onu, jásavý hymnus hlaholících zvonů, zpěv vítězný a radosť tisíchlasou, po bouři slunce klidně zářiť spásou! A jedle šumějí i staré buky. Jich mluvě zamyšlen jsa naslouchaje jsem necítil, jak do širého kraje z blízkého chrámu varhan znějí zvuky, a z věže ozývá se zvonů hrání: kněz-stařec dává vlasti požehnání. A tiše dumá rodička má, země, že ani nezří kvapných mraků plémě, jak nad hlavou jí jako luňák pluje, až každá víska těžce oddychuje a jak houf kuřat ke chrámku se krčí, jenž nad vsí trůní, zamyšleně mlčí. 61 II.
Jak labutí bílé mračno, jako oddech dumné hory, a zas jak roj zlatých včelek v bzučném letu tichým lesem; jak matčino kolébání Hostýnskýchhostýnských mně hra zní zvonů, a já ležím na temeni, poslouchám a sotva dýchám. Jako teplo drahých prsou, matčiných jak hebkosť loktů, jako její horké slzy, jako její teskné štkání, jako její požehnání, jako její dlouhé listy, jež mi psala do ciziny, jak ta radosť při shledání: Hostýnských mně hra zní zvonů, a já ležím na temeni, poslouchám a sotva dýchám, neb mi srdce puknouti chce. 62 Ó ty zvony! Vedle mléka mateřského kojily mě mluvou svojí sladkovábnou, kolébaly duši moji. Na perutích andělských ji uspávaly do snů luzných, vykládaly divné báje – po letech dnes zas je slyším. Zdá se mi tu, že v té hoře, že tam v zemi přehluboko zakleto na věky věků zapadlo se velké město. Velké město se stem věží, se stem chrámů zlatých bání, a že ze všech těchto chrámů vyzvánějí všemi zvony. Vidím, jak se velké slunce, žhavé slunce zvolna sklání nad to město stověžaté za hlaholu všechněch zvonů. Vidím, jak se bílé hvězdy převysoko nad ním lesknou, v měsíci jak ke hře zvonů na harfu král David hraje. 63 Slyšel jsem, jak by kdo šeptal: „Hle, toť říše budoucnosti! Napni rámě, kladivo chyť, zakletou k ní hledej bránu!“ Dávno umlk’ chorál zvonů, a já ležel bez pohnutí dívaje se do oblohy na míhavé moře jisker. Zdravé tváře, jiskry v očích. Morava se na mne smála, modrá báň ji nebes jasných do kolébky právě kladla. Do kolébky čerstvých lesů, do peřinky luhů květných přepásané povijákem stříbrolesklých řek a říček. Nad kolébkou čtverák větřík rukou tleskal, skákal, pískal, a to dítě smálo se mu, až mu z očí slzy tekly. A báň nebes též se smála: „Chlapec zdráv je jako ryba, roste věru jako z vody, kde jen se to na něm béře? 64 Vždyť ho plna kolébka jest! Musí se už chůzi učiť, pevné chůzi, hlavu vzhůru a vždy ruce obě volny!“ A když jsem se s hory díval na to dítě zdravých oudů, rozhučely zas se zvony, divoko a žalostivě: „Bývaly dřív slavné časy, chodíval sem zástup mužů statečných a hrdých zraků – vzdávaly jim ženy úctu. Jako orlů smělý houfec válčili zde v krutém boji, v ruce meč a ret pln vzdoru umírali za svobodu. Malicherné, bídné časy! Zas sem chodí zástup mužů, davy žen a jejich dětí, kupují však jenom perník. Cukrovinky nosí z pouti, perníkové srdce, šavle, harmoniky, trubky z dřeva, růžence též klokočové. 65 Neříkají dětem více: „Dítě, víš, čí krev tu tekla?“ Srdce snad jim spráchnivělo, že tak málo žene květů.“ Tak se zvony rozhučely divoko a žalostivě, a ta jejich velká srdce zoufale se třásla hněvem. Hněvem prudkým, hořkou žlučí, slzami, jež lítosť rodí, jak tu spjato mužů rámě, hrdosti že ret jich nezná. Jak proud vichrů temnou horou, jako mračno blízké bouře hučely ty hněvné zvony, a já cítil blesk jich šlehať. 66

Básně v knize Básně: