Jitro.
Ale przyjdą inne czasy....
wierzmy umerając.
Kraszewski.
Červánek ranní procitl – jen výš!
Prosekni zlatým mečem temnou mříž,
zurážej zámky těžké od žaláře
a otevř dvéře, vpusť tam proudy záře,
ať vězeň noci, bohatýrský svět,
den uzří jasný, rosou svlaží ret!
Jen výš! Paprsky velebné, jen výš!
Již zlaté luky svoje napněte
a šípů stříbropernatých déšť vyšlete!
Jen výš! Vás palác uvítá i selská chýž.
Jen z hor již vyskočte a k zemi blíž – jen výš!
Květ každý zdvihne rosyplné číše
na pozdrav slunci, zjásá všechna říše,
sbor skřivanův a ptáků zpěvných dav
své napne hrdélko, a v lesklý háv
se vrchy odějí. Vy zatím skokem,
červánci zlatí, posypete září
oblohu modravou, ať každým krokem
jdouc s vítěznou a velkodušnou tváří
se noří slunce nachu ve moři,
ať radostí mu líce zahoří!
178
Pluj před ním Vesny úsměv spanilý,
by v stopách jí se růže rozvily,
a hlasatel ať za průvody slávy
„Král vchází!“ volá, „skloňte, hvězdy, hlavy!“
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Zem, nebe dřímá. S šerem tma se honí
po mhlivém nebi, temnomodré pruhy
se vlekou dál, a jako bujných koní
jdou oblak řady nad hory a luhy
tak tajemně, že slyšeť mníš jich lkání
a mníš: to u věčném jde bědování
bouř myšlének, jež proraziti práhnou,
dav bolestí, co v lidská srdce táhnou.
A ve hluboký ponořena spánek
tu horstva leží. Jako zástup spurný
kdys Titanů, již věčných bohů stánek
v nic chtěli skáceť, sbor jich leží chmurný,
a na úpatí mhla se vznáší, bělá,
jak poraženým obrům krev by z těla
se vylévala teplým ještě oudem
a kouřila se, volným tekouc proudem.
To ticho! Zdá se ti, že mhla ta hustá
a mraky divoké a horstva mračná
jdou zbořit nebesa, by vláda pustá
v jich byla rukou... Zdá se ti, že lačná
ta směs je hrází, kterou tvrdohlavý
179
vždy předsudek myšlénce nové staví,
že dav to Erynií, který s bídou
se v zem hnal, nechtě býti Eumenidou.
Jak v temném chrámě lampy mihotavé
cos nad východem blesklo – tmou se šíří.
A řasnou mhlou jak ve sněhovém chmýří
myšlénka boží sletla k hoře tmavé
jak zlatý orel na vrcholek boru,
že duše zachvěla se v lesním sboru,
a křídlo rozpjavši, jež ohněm kvetlo,
v zem širou volala: „Buď světlo, světlo!“
Hor vrch už ozlacen. Těch křídel vanem
vřísk’ noční dravec nasytiv se vraždy,
jak zbabělci mhly prchly tichým lánem,
tma nebes puká – mrak se zarděl každý –
noc máchá křídly – orli zářní letí –
a v boji tom vzduch ptactvem jal se pěti,
vždyť na slunce vstoup’ Cherubín a v klidu
dal nad hory se vznésť, by žehnal lidu.
A o jitřní jak na vánoce s kůru
koledy dětské prozpěvují hlasy,
a žasne lid, když ve tajemnou chmuru
plá v sterých světlech oltář věčné krásy,
an farář stařičký, vlas jinovatý,
rtem třaslavým dí: „Bůh se zrodil svatý!“
a radosť vzchází, kadidla kouř dýmný –
slyš, nebe v také rozpělo se hymny:
180
Vstaň, člověče! Vstaň, tvore, chloubo boží,
nechť nebe polibek svůj – rosu vloží
ti na vyprahlé rety!
Proč mrtvě ležíš? Či tvá duše hlucha?
Dej zářně kmitať blesku svého ducha,
vždyť jásají vše světy!
Proč vzpoura v oku tvém a trpkosť v retu?
Zpod vrásek tvých pryč žal zří němě k světu?
Proč bouř tvá prsa vzdula?
Tvé vzdechy letí jako vichrů hněvy,
svou silou přehlušují naše zpěvy
i mocné Alleluja.
Sám bůh své mračné čelo dumně kloní,
až blankyt zastená, a mhly se honí.
a na mraky se kupí,
když v jitro růžové, kdy všechno plesá
od kvítka na louce až po nebesa,
jen člověk mlčky úpí.
Však musilo dřív ze slz býti moře,
a javor, jedle vzrůsť musily z hoře
– les chmurný, bez pohnutí,
než Pán náš smiloval se z všehomíru
a vyřek’ slovo – holubici smíru
se štěstím na peruti.
Kam zaletla? My neslyšeli zmínky;
snad v kolébce jen, děcko kladouc v plínky,
si zdřímla na chvílenku...
181
My víme jen, že paměť září věčná,
že kudy spěla, cesta zbyla mléčná
obloze na výklenku – –
Vstaň, člověče! Sám hledej cestu onu,
jen v pažích síly víc, míň v prsou stonu,
ty najdeš cestu pravou!
Znej prsa svá, jimž dána touha divá
a neklid, prahnutí, jež srdce zrývá,
však sílu křísí zdravou!
Vstaň, vstaň Hle, růžné nebe každým ránem
se rozepíná nade spícím lánem
a všechno volá k žití,
a nebes prostory se třesou z rána,
jak pějí kůry, otvírá se brána,
a slunce s trůnu svití –
Alleluja! Alleluja! Alleluja!
Tak nebe zpívalo. A vzdušné vlny
se rozrušily, jak když hnou se lesy,
jak v hejnech labutě by zpěvuplny
oblohou zvučně táhly, jak by kdesi
se ve výšinách nebe rozevřelo,
a v slunné záři Serafů sto pělo,
tak vzdušné prostory se třásly němě –
ó velkolepá modlitbo!... A země?
Ó klide, míre! V usměvavém spánku
jak o stvoření sen tu dřímá hebce,
182
svou těžkou hlavu klade do červánků,
jak žvatlavé to děcko ve kolébce
zrozeno k bídě, až i k zahynutí,
však nevědoucí o tom. .A na peruti
se nad hlavou jí zrada mračen hnala
hloub v západ polšerý, však ona libě spala.
Tu v údolích si protírají oči
dědinky pestré, kol nichž bujarý
stříbrnou žilou potok dál se točí.
Slyšíš ten zvuk? To hlas je fujary.
A od hor zpěv a od stád ladné zvonce
ti lehký větřík vábně přivívá,
vrch jásotem se zvučným ozývá,
že mníš, té kráse není ani konce.
Ó jitro zářivé! Je nevyváží
vše nadšení ni ducha mocný vzlet,
jak slabý pták se duch tvůj k zemi sráží,
když zápalem jen hoří širý svět,
a vzduch též plane dechem jeho básně.
Neb každý paprsek se na zem nesa,
jak blaha krůpěj do duše ti klesá
a rýmem zazvoní tak divokrásně.
Hle, obraz tužeb tvých a snův a plánů,
tvých zápasů a všech tvých myšlének
se vznáší vzdušně v tajemném tom ránu.
Hle, slunce jako vybájený rek
tvých přeludů jak hrdě stoupá vzhůru,
183
ba zdá se ti, že slyšíš ve lazuru,
jak anděl kůry by tvé hymny pěly,
co snem jsou duše tvé, kde zřídlo měly.
Zde hlavu skloň, a všechnu touhu divou
svých prsou rozbouřených ukryj v sobě,
zde slzu potlač v oku zádumčivou
a zapomeň, že v lidské žiješ mdlobě.
Květ ku květu ať duch tvůj pilně sází,
však neleť dál! Let další jenom zmrazí
tvá vroucí prsa smutnou myšlénkou,
jak vše to slavnostní jest jenom hrou.
Vše ticho. Slyš, z údolí zvony znějí.
Od stád? Ne, z věže chrámové to zvuky
se nesou v kraj. Vždyť stromy též se chvějí.
Ó zmlkni! Ňader přírody slyš tluky
tak posvátné, jak lásky vzpomenutí,
tak dojemné, jak zpěvy od labutí.
Vždyť vše, čím dýcháš, čím ti srdce bije,
od věků v nitru všehomíra žije.
Tak lesy, pole, pták své ráno slavil.
A člověk? Procitl už dávno. „Bože!“
ret zašeptal, řeč další dech mu znavil.
Hruď byla stísněna, když vstával s lože.
Děl k ženě: „Poslyš, snil jsem, že jsme sobě
z těch kmenů, jakých v panské hoře hnije,
zrobili chatku. Jářku, naše robě
míť bude aspoň, kam svou hlavu skryje.“
184
A mlčky šel zas klády svážet v kraji.
Šel kolem vsi. Hle, bílý zámek za ní.
Té noci byl on pravou říší bájí.
Lesk zlatých svícnů, hedbávný šum paní,
ples hudby, tanec, smích a cinkot číší
kol tichých jásal až do rána chýší.
V nich děti líbal muž: „Jen buďte zdrávy!
Z továrny večer donesu vám stravy.“
A do továrny vyšel v době ranní.
Své srdce slyšel bušiť, mluvil v duchu:
„Já nezávidím vám, vy mocní páni.
Ni bouřky nevolám v tom sytém vzduchu,
jen srdce svíjí se mi, tluče temně,
že člověka vy nevidíte ve mně –“
A cítil tmu, však do tmy že mu svítí
ty dětské hlavičky jak luční kvítí.
Chceš dále zříť? Ne, ne! Mhla mně v oči vhrká.
Ó neptej se mne! Tam ta chudá chatka,
v níž ospale tak žluté světlo mrká,
tam umdlena dnem těžkým spí má matka.
Bys na váhu dal horstva žulovitá
a srdce matčino, v něž bolesť vpita,
ó ustrnul bys vida zázrak světlý:
do výše balvany by horské vzlétly – –
Stál pohřížen jsem do dum nad údolem,
a mysl má s hrou uletěla zvonů.
Dědinky, města vzrůstaly tu kolem,
185
jak jiskerky by zkvetly ve záhonu,
a z bílých domků, o něž slunná záře
se opřela a v oknech předla blesky,
lid vycházel. Ty usměvavé tváře
mluvily štěstím, vroucně, po přátelsky.
To byla rodina. Neb všechno kolem,
co rostlo, kvetlo, zrálo, vším tu každý vládl
v pořádku tichém, úrodu v chýž kladl,
a požehnání plálo nad údolem.
Ni žebrákžebrák, ani vrah klid nevyrušil,
jen umíráček údol pozasmušil,
když všichni vyšli do mrtvého světa,
by ve hrob kladli udřímlého kmeta.
Tam v bráně nápis byl – ó zvukové vy skrovní –
„My v životě jak po smrti jsme rovni.“
To sen byl blázna, vybledlý sen blázna.
Tvar bláznovské měl čapky s rolničkami,
jež řehtaly jak chasa cituprázdná
a v mozku rozběhly se bludičkami.
A chudý pěvec, který píseň pěje,
zpěv svaté volnosti, zván tímto bláznem,
on k idealu kráčí v letu srázném,
a čas a svět se kroku jeho směje – –
Zvuk zvonů hravě nad krajem se vlnil
jak vůně luk, jež zelení se skvěly,
vzduch leskl se, a klas svá zrna plnil,
186
a skřivan prozpěvoval rozechvělýrozechvělý.
V tu krásu nekonečnou chtěl bych zírať
a s písní všehomíra sladko zmírať...
Pln touhy neskrotné se duch můj vznesl
a jako hnaný pták kdes na skalisko klesl.
A jako vody vzbouřené tu leží
hor chmurní obři, jejichž vzdorná čela
bůh kynem pokořil své ruky svěží.
V nebesa hlavu klada rozjasnělá
v zem slzy lkal, Mrakové prchli plaší.
A Madonna jak Sixtinská se vznáší
milostně nad světem pln lásky, vděku
bůh příštích věků.
Mněl jsem, že cítím ono svaté rozchvění,
když s Madonnou tak andílkové zřeli
do jasné cely k mistru Rafaeli.
A bylo mi v té chvíli nadšení,
jak netušený klid by srdce zhříval,
a na zem akkord blaženosti splýval.
Mé oči zavlhly. Ve slunné záři
se rděla zem, a úsměv dlel jí v tváři.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Vznešeně plulo slunce po klenutí,
tráva se leskla pozlacena rosou,
a lidé zapomněvše útrap, s chutí
hle, v poli pracují a řinčí kosou.
Ó slyš ten ruch, jak spokojený zdá se!
187
A hymnou skřivančí v té ranní kráse
vyletěl duch můj, jaro v duši hlásal
a se vším tvorstvem jednou písní jásal:
Vy drozdi, skřivani a jak se zvete,
prameny čisté, i ty, polní květe,
vy kněží lesů v jitra plameni,
můj ohlas vpusťte ve svůj chorál zvučný!
Já člen a oud jsem s vámi nerozlučný,
a píseň má z týchž zřídel pramení.
Na křídla orlí, na mrak duch můj sedá,
u zřídel čistých duši lidskou hledá,
by rosou útěchy ji napojil;
a v doubrav hučení, kdy vichr teskně hýká,
a každý strom se mění v kouzelníka,
dav myšlének mých vždy se vyrojil.
Mne osení, v němž skřivan hnízdo skrývá,
nadšením plní a do díla zývá,
jak jetel kvetoucí zve roje včel,
a mladá jabloň, jíž jablíčka malá,
se z květův uzarděle vyklovala,
mně nedovolí, abych netečněl.
Mně malá vlaštovka, jež mladým pokrm snáší,
jest dražší nade mnohou školu naši,
slov nezáživných dusnou příšeru,
a kopec mravenčí, kde plno žití,
kde druh jen přes druha se v práci řítí,
mně vzorem jest všech mnišských klášterů.
188
A z hlubin duše své též boha vzývám,
když na sad kvetoucí se z jara dívám,
a na mou hlavu bílý padá květ:
„Hle, brouček vesele tu bzučí v trávě,
slyš, tolik štěstí lidské dej též hlavě,
ó nedej, nedej bídně zakrnět!
Nechť jitro sídlí v duši, jitro skvoucí,
zpěv, slasť a láska, rozkoš nehynoucí,
nechť ze vší práce vůně vane nám!
Dej sílu zdravou, bující a čilou
a z květů plody dej a žeň vždy milou,
dej, ve světě ať máme štěstí chrám!
Když oči klidem, srdce štěstím dýše,
když ruka ku práci se zvedá výše,
a duch jest volný, volný jak vzduch sám:
modlitbou nejzbožnější tehdy vzplane
náš dumný zrak, hruď pěti nepřestane,
a v srdci člověk cítí svatý chrám.“
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
V slavnostním tichu hrdě, zvolna vstoupá
mladistvé slunce. Luh se v rose koupá.
Jak čist jest obzor! Jak se lesknou vísky,
a věží rudé báně jak jsou blízky!
Vzduch zpěvu pln, vše k životu se hlásí –
ó žití, zdraví, což jest ve vás krásy!
189