Vzpomínka.

Vzpomínka.
Čas nejluznější v roce, doba vánoční svůj ohlásila příjezd – chladně však. Na saních stříbrných vždy přijížděla dřív, dvé běloušů, již řehotali radostně a zvonky řinčeli jak zlato čistými, dřív zapřaženo bylo v saně teplé, a hory, pole, stromy tak se jiskřily, až mněl’s, že jedeš zemí začarovanou. Dnes bylo jinak. Pusto bylo všude, bez hermelínu země mlčky ležela, strom holý černý byl, a na něm krkavci. A pusto bylo také v srdci mém. Druh za druhem se loučit se mnou chodil, pln smíchu, radosti byl každý, ptal se: ,Což„Což nevábí tě nikam kouzlo vánoční? Což nikam nejedeš?‘nejedeš?“ – A chladně mluvil jsem: „Já? Nikam.“ A div že slzy nevyběhly z očí, div srdce nepuklo, div šíleně jsem neštkal, když tiskna ruku druhům svým jsem pravil: „Já nikam.“ Druhové odjeli, a já jsem zbyl z nich sám. Co dělať? Večer blížil se, dech noci svaté 135 už cítil jsem – ach, těsno bylo v jizbě mé, tak těsno, dusno, mrtvo. Vyšel jsem ven. Ruch v městě umlkal, ulice prázdny, v kavárnách ani živé duše, sklepníci jen líně dřímali, a pohozena ležela taga; jako prázdná jáma zřel na svět kulečník, a světel hořelo, chci říci: mrkalo jen polovic. Však za to okna domů všech jen zářila. Toť illuminace vám byla tichounká, však hřející a plesavá a blaživá. To každé okno rozkoší vám tálo, ten každý dům tak pohnut na svět hleděl, jak stařec, když mu kolem šedé hlavy úl slastných vzpomínek se rozebzučí, on chvěl se blahem, pln byl zbožné úcty, vždyť bůh sám byl dnes jeho vzácným hostem, jenž navštívit šel štěstí rodinné. Tu a tam okny strom jsem uzřel vánoční pln svíček, zlatých jablek, zlatých ořechů. Však dále ani mysliti jsem nechtěl; neb každé osvětlené okno, každý dům se tázal mne: ,Což„Což žádných nemáš milých? Což nikam nejdeš plnit štěstím prsou svých?‘svých?“ A jako němý do zářivých oken jsem hleděl upřeně a po chvíli jsem řekl: „Já? Nikam.“ Však větší ještě měla býti bolesť má. Když nemohl jsem od zářících oken svůj odtrhnouti zrak, ni spoutať myšlénky, 136 tu vzpomínky se vloudily v mou duši, vzpomínky plny slastíslastí, a přec divoké jak bouřlivá a sladká hudba cigánská, vzpomínky žhavé jako horká láva – já po Tobě jsem roztoužil se vroucně, po Tobě prahnul jsem a tesknil, toužil, po Tobě, po Tobě, má duše sladká! Však marno bylo to. Neb z dálky slyšel jsem Tvůj bezstarostný smích a čilý hovor, a přes ty hory vše, jež dělily nás, přes tolik mil jsem slyšel smích ten hlasně: on mrazivý byl ulehna v mé srdce, Dřív jako jarní štěbetavé vlaštovky Tvůj smích mi poletoval kolem hlavy, teď byli to jen černí krkavci, již zobákem svým trhali mé nitro. To rány byly kruté – já však tich byl; neb ztlumeno vše bylo v nitru mém. Tíž lehla do mých prsou, sevřela je, ach, pláč snad náhlý byl by ulehčil mně, než plakať nemohl ni nechtěl jsem. Však z nenadání hruď má zachvěla se přec. Zpět o rok cítil jsem se přenesen. Vše radostí se třáslo, vzduch jak křišťál byl, mráz vesele si pískal v holých stromech, zem jiskřila se pod kopyty koní, jimž na šíjích se chychotaly řehtačky, jak střela pádili jsme zmrzlým krajem, kře, stromy, tyče jen se mihotaly, však mně to byla jízda přec jen zdlouhavá. 137 Já chtěl jsem, aby koně křídla měli, vůz aby okřídlen byl, jen jen letěl, neb srdce moje šířilo se, rostlo, jak blankyt roste do hluboké výšky, a tužbou vzdýmalo se nevýslovnou, chtíc objať Tebe – svět svůj nebeský. A všechna rozkoš z oněch dnů mi vála kol hlavy mé, a každý úsměv Tvůj a každý pohled, onen vroucný pohled, kdy duše naše vždy se objímaly a líbaly se v zřídlech našich zraků. To všechno vzpomínal jsem sobě sladko. A nyní? Těžko mysliť, pochopiť však mně nelze. V srdce mé, jež rozpučelo v květ bílý, hustý, jako jabloň z jara, jak lípa vonná, včelky k sobě vábíc, mně dubnového nasypáno sněhu. Lupeny květů svíjely se mukou, až scvrkly mrazem jako suché listí. Však klidno bylo srdce, ač se svíjelo, ač hrdě cit se vzpíral uražený. Neb každý projev bolesti mně zdusil Tvůj bezstarostný smích, ten jasný smích, jejž přes tolik mil slyšel jsem já hlasně, ten čilý, zpěvný smích, jenž nejvíc bolel mne. V mé hlavě, v prsou mých se lítosť budila, že beze mne Ty můžeš býti vesela. Však slyš – slyš! Jásavý a slavný zpěv, plesání varhan: „Narodil se Kristus!“ jak noční moře z plných útrob zvučí – tmu záře proniká, i hvězdy kmitají 138 a zpěvu naslouchají plesavému nad chrámem trnoucím. – Hle, v myšlénkách jsem došel ke chrámu, kol tmavá ulice a půlnoc velebná. Měl v chrám jsem vejíť? Čas mladistvý, kdy v užaslé mé duši salaše zpívaly, a dumné hory se třásly zbožné, korunami chvěly hvězd plesajících slyšíce řeč slavnou, se zjevil přede mnou – já v chrám jsem vešel. Chrám pln byl lidstva, pln byl veselosti. Všem srdce vroucně zpívala, že viděl’s, jak z prsou všechněm vyšlehuje plamen, jak třepotá se srdce – zpěvný skřivan, jak písní radostnou všem líce hoří, jak blaha slzy vytryskují z očí. Dnes každý šťasten byl – sen růžový a hvězdnatý už stížil jedněm víčka, a druzí v chrámě ještě uvolňují svým prsům, které přetékají štěstím. To když jsem viděl v zadu u zdi stoje, ucítil jsem, že ztlumené mé nitro v pláč náhle propukává. To však nechtěl jsem. Já všechen pláč a slzy chtěl jsem zakleť jak pramen do skály. I šel jsem domů. Již bylo s půlnoci, já brzy usnul. A když jsem usnul, zdálo mi se náhle, že s druhy svými při víně já sedím. Kalíšky cinkaly, když na vzájem 139 jsme připíjeli sobě a všem milým, na zdraví děvčat našich – zpěv jen zvučel, však při každičkém doušku slza skápla mně do kalíšku, a slzami těmi já otrávil jsem se. I pochovali mě do zmrzlé země za tichého rána, nikdo – jen stařičká má matka štkala u hlavy mé, však Ty, již tolik, tolik jsem miloval, Tys neukázala se u lože mého ani na mém pohřbu. A po dlouhých teprve, dlouhých letech, kdy mladý javor vyrostl už z hrobu, Ty přišlas ke mně sklamána ach, v žití a prosila jsi o trochu mé lásky. A hrob můj otevřel se, vzal Tě ke mně, a po dlouhých těch letech s divou touhou jsem Tebe objal, přitiskl k svým prsům, a oba plakali jsme jako děcka Tu hrob však zavřel se, a ve horoucím objetí usnuli jsme na věky. A růžový keř vzrostl z těla Tvého, on rozkvétal a obepínal javor, a nade hrobem láska naše srostla. – Dech volnější jsem cítil probudiv se, vše proliv slzy v divokém tom snu. Chtěl hledati jsem teplou Tvoji ruku a sladký úsměv Tvůj a vlhký zrak Tvůj, chtěl jsem Ti říci: „Nač, duše moje drahá, báň nebes boříš štěstí našeho?“ Však bezstarostný jenom smích jsem slyšel, 140 přes tolik mil jsem slyšel smích Tvůj zpěvný, Ten nejvíc bolel mne, neb nesvědčil Ti, vše pravilo mi: „Čas je, bys se loučil!“ A když jsem váhal, cítě toho těžkosť, když v prsou všechno vzpíralo se tomu, hlas znova volal: „Čas je, bys se loučil!“ Červánek ranní právě z lesů vstával, sen růžný prchal – „s bohem!“ jsem Ti dával. 141