IX. Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? –

František Táborský

IX.
Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? – Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? –
 Tu vždycky andělé dva ke mně sestupují, ten jeden ponurý jak skalné údy v sluji, ten druhý jako blankyt, když se hvězdy rojí. Ten hvězdu v čele má a v ruce čerstvé chvojí: „Jen v lásce veliké tvé duše spása bují!“ on praví mně jak hudba, jak zpěv Allelují, a nevím jak,jak – Tys v náruči se octla mojí. Však chmurný anděl praví: „Blázne, blázne hloupý! O velkých mluvíš srdcích? Rouchem bazilišků se oděj – ono nejlíp srdce dívčí loupí!“ I zřím, jak vesele a lehko srdce Tobě skáče, an houf kol Tebe švihákův a prázdných smíšků, však věz – tu anděl štěstí našeho vždy pláče.
Básně v knize Básně:
  1. Audience.
  2. Sněží, sněží!
  3. Zasněžená země.
  4. Hostýnské zvony.
  5. Osení.
  6. Jedlím.
  7. Při dychánku.
  8. Žalm.
  9. Matce.
  10. Za soumraku.
  11. Co že mě bolí?
  12. Dumka.
  13. U hrobů svých druhů.
  14. Noli turbare circulos meos!
  15. Vykoupeni.
  16. Klekání.
  17. Geniovi.
  18. Na omluvu.
  19. Bouřná noc.
  20. Moravě.
  21. Na Hostýně.
  22. I. Mater Dolorosa.
  23. II. Ranní oběť.
  24. III. Deštný oblak.
  25. IV. Mluva skal.
  26. V. Vodopád Lesné.
  27. VI. Pod Grotgerovu „Slavii“.
  28. Prostý motiv.
  29. Jen orlem býť!
  30. Červánky ranní.
  31. Přemoženi.
  32. Až umru...
  33. Jaro.
  34. V lese.
  35. Přišla ke mně láska.
  36. Na můj svátek.
  37. I. Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu
  38. II. Vzpomínka dávná zas se rozzvučela,
  39. III. Jak s vrchů sníh prchala chmura s čela,
  40. IV. Hlas dávných bájí ozval se zas v duchu.
  41. V. Ó byl to čas – vše v divotvorném ruchu!
  42. VI. Nám všechny krásy země otevřela,
  43. VII. K obloze duch náš křídla rozpjal smělá,
  44. VIII. Jak skřivan vznášeje se v modrém vzduchu,
  45. IX. „Ó rci, zda žijeme my nebo sníme?
  46. X. „A pravda to, co v háji slavík pěl?“
  47. XI. Že svět jest jiný, než my lidé mníme,
  48. XII. Tak každý, kdo jen zažil, musí říc’,
  49. XIII. To pocítiv by umříť člověk měl –
  50. XIV. „Krásnější nebe nemůže nám kynouť vstříc,
  51. XV. Zvuk čarovný se snesl k mému sluchu.
  52. Andante.
  53. Dumka.
  54. Při dychánku.
  55. Je-li možno?
  56. Věštba...
  57. Serenada.
  58. Píseň.
  59. Poutnická.
  60. Prší, prší.
  61. Maliny.
  62. Sen.
  63. I. Již bylo s půlnoci, když octl jsem se v dvoře.
  64. II. Jaká to noc a sen! Mně v prsou bouře hučí.
  65. III. Už zlatá jitřenka své růže rozesívá
  66. IV. Co zřím? Ty slzíš! Co je Ti? Jsme spolu chvíli,
  67. V. Tys přec jen zlostna! zlostna! Co mi nedáš spáti?
  68. VI. Své velké štěstí sobě bojíme se říci.
  69. VII. Z květin, jež sbírali jsme spolu na lučině,
  70. VIII. Ne, zůstaň! Nevyprovázej! Je temno všude.
  71. IX. Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? –
  72. Co to?
  73. Vzpomínka.
  74. I. Spoutal jsem již srdce,
  75. II. Pryč, lyro, jež jsi lásce hymny pěla,
  76. III. Dva havrani se nesli vzduchem
  77. Ticho na Tatrách.
  78. Do album.
  79. I. My v hospodě sedíme při víně žhavém,
  80. II. Pěli hoši
  81. III. Ó stála tam v koutku dívka,
  82. IV. „Jaký jste vy starý košťál!
  83. V. Po tanci cigáni hráli,
  84. VI. Žár nebes sálal. Ve stínu jsme dleli
  85. VII. Dva dny celé šli jsme my s Tater,
  86. VIII. Neveliká, tichá obec
  87. IX. Pár chaloupek – celá dědinka,
  88. Večer.
  89. Svítání.
  90. Jitro.
  91. Poledne.
  92. Ad astra!