IX. Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? –

František Táborský

Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? – Tu vždycky andělé dva ke mně sestupují, ten jeden ponurý jak skalné údy v sluji, ten druhý jako blankyt, když se hvězdy rojí. Ten hvězdu v čele má a v ruce čerstvé chvojí: „Jen v lásce veliké tvé duše spása bují!“ on praví mně jak hudba, jak zpěv Allelují, a nevím jak – Tys v náruči se octla mojí. Však chmurný anděl praví: „Blázne, blázne hloupý! O velkých mluvíš srdcích? Rouchem bazilišků se oděj – ono nejlíp srdce dívčí loupí!“ I zřím, jak vesele a lehko srdce Tobě skáče, an houf kol Tebe švihákův a prázdných smíšků, však věz – tu anděl štěstí našeho vždy pláče.

Patří do shluku

slovák, maďar, slovač, slovenský, maďarský, tatranský, slovensko, tatry, kriváň, tatra

184. báseň z celkových 221

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. 39. Když tak chodím o písně svou vlastí, (František Sušil)
  2. Se skřivánkem v závod letí (Adolf Heyduk)
  3. 107. O, coby tě srdce této hnětné (Jan Kollár)
  4. XLIII. Já přemnohé již oželel (Vítězslav Hálek)
  5. 10. Tušení! (Jan Petr Jordan)
  6. 28. Pupava. (Jan Petr Jordan)
  7. 553. Obrátím se, a ai právě ještě (Jan Kollár)
  8. XL. Vy všichni, kdo jste stísnění, (Vítězslav Hálek)
  9. 90. Nikdy by sem nebyl věřil tomu, (Jan Kollár)
  10. NA PEŠTSKÉ KALVARII (Jan Neruda)