IX. Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? –

František Táborský

IX.
Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? – Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? –
Tu vždycky andělé dva ke mně sestupují, ten jeden ponurý jak skalné údy v sluji, ten druhý jako blankyt, když se hvězdy rojí. Ten hvězdu v čele má a v ruce čerstvé chvojí: „Jen v lásce veliké tvé duše spása bují!“ on praví mně jak hudba, jak zpěv Allelují, a nevím jak,jak – Tys v náruči se octla mojí. Však chmurný anděl praví: „Blázne, blázne hloupý! O velkých mluvíš srdcích? Rouchem bazilišků se oděj – ono nejlíp srdce dívčí loupí!“ I zřím, jak vesele a lehko srdce Tobě skáče, an houf kol Tebe švihákův a prázdných smíšků, však věz – tu anděl štěstí našeho vždy pláče.

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský