XLIII. Já přemnohé již oželel

Vítězslav Hálek

Já přemnohé již oželel a v hrob se díval s malým vzlykem, a přec mne bolí, světa krás že bídným jsem jen nájemníkem. Že slunce lesk i všecko to, nač jeho oko s láskou hledí, zem, hvězdy s celou oblohou mi zavře smrt svou výpovědí. Že v to, co tak jsem miloval, jak bylo by mou věčnou vlastí – že v nádhernou tu přírodu trup bez citu se musím klásti. Jeť přec to trudný žití dar, kdy vnucen nám tak s nelítostí, že v slunci tom, jež sluncem nám, též musí zbělat naše kosti.

Patří do shluku

slovák, maďar, slovač, slovenský, maďarský, tatranský, slovensko, tatry, kriváň, tatra

217. báseň z celkových 221

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. 281. Kdo ctí národ, všeho si rád všímá, (Jan Kollár)
  2. Kam’s duše...? (Karel Babánek)
  3. Odrodilý. (Karel Dostál-Lutinov)
  4. Po přečtení Tolstojova „Výkladu evangelia“. (Beneš Grünwald)
  5. 370. Lítost můžeš nademnou sic míti (Jan Kollár)
  6. Jsouť srdce velká to, jež bolem světa (Adolf Heyduk)
  7. XLI. Když se kolem ohně (Adolf Heyduk)
  8. 74. Zdlouha lezou hoře mého kroky, (Jan Kollár)
  9. XXXVII.   Ty věčné hlasy proroků, (Jan Neruda)
  10. 40. Včera večer se nás na knížecí (Jan Kollár)