Na omluvu.

František Táborský

Na omluvu.
Ne nadarmo jest verš můj slepým guslarem, jenž do strun tluče u pochmurné brány, nevěda, zda zvuk jeho k srdcím doletídoletí, já styděl bych se ukázať své rány, kdyby ten verš můj nebyl echem století. Ty proudy slz a mraky vzdechů tlumených, mozolné ruce ku modlitbě spjaté, jež od dětství jsem vídal, slýchal ztrnulý, ty ladily mé struny tisíckráte, a s jejich slzami se moje hrnuly. A jako vichřice, jež duby stoleté jen hravě trhá z kořen, růžné zkalí jitro, ulehla bída lidská do vnitř prsou mých, a jejím vzdechům zvyklo mladé moje nitro, jak starý prales uvykl řvu dravců zlých. 50

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský