Na omluvu.

František Táborský

Ne nadarmo jest verš můj slepým guslarem, jenž do strun tluče u pochmurné brány, nevěda, zda zvuk jeho k srdcím doletí, já styděl bych se ukázať své rány, kdyby ten verš můj nebyl echem století. Ty proudy slz a mraky vzdechů tlumených, mozolné ruce ku modlitbě spjaté, jež od dětství jsem vídal, slýchal ztrnulý, ty ladily mé struny tisíckráte, a s jejich slzami se moje hrnuly. A jako vichřice, jež duby stoleté jen hravě trhá z kořen, růžné zkalí jitro, ulehla bída lidská do vnitř prsou mých, a jejím vzdechům zvyklo mladé moje nitro, jak starý prales uvykl řvu dravců zlých.

Patří do shluku

tklivý, tón, teskný, zvuk, píseň, žalný, struna, vzdech, lkát, lkání

515. báseň z celkových 697

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. [M. N.] (Josef Holý)
  2. NEMOHU ZAPOMENOUT... (František Kvapil)
  3. Když šlo processí. (Xaver Dvořák)
  4. Zda k Tobě doletí...? (Julius Alois Koráb)
  5. Odměna. (Adolf Heyduk)
  6. RÁNO V ÚNORU (Viktor Dyk)
  7. NOVÝ ŽIVOT. (Jaroslav Vrchlický)
  8. Loretánské zvonky. (Adolf Heyduk)
  9. 8. V tajemném když světle noci (Jaromír Březanovský)
  10. Vichrové. (Jaroslav Vrchlický)