I.
Mater Dolorosa.
Lehounké mraky nebem táhly,
vítr vál tichý, poletoval kolem,
vzduch čistý byl, a neobsáhlý
ten prostor slunečními zářil svity,
jež bily o skal hrdovzdorné štíty,
a hruď mi plnil nevystihlým bolem.
Zadumán stál jsem na vysoké Tatře.
Zrak nadšením se leskl patře
tu velebnosť a vnadu přírody,
té věčné divokrásné přírody.
Klid vryl se do skal, v prsou však jsem cítil
žár plamenný, jejž pohled vznítil
té svůdné přírody. I zřel jsem zdravou
se lesknouť zelení hor úpatí,
ze kruhu lesa vísku zářiť smavou,
a nad ní štíty – obři zubatí
své hrdé povznášeli čelo
v kraj blankytný. Tu jen se tmělo
modravých vrchů dumné objetí
tak dojemné, jak reci zakletí
67
by snili tam. A v středu jejich Tatra,
ta mohutná a vážná Tatra,
jen prostovlasá, něma, bosa,
a v oku stkví se tichá ranní rosa.
Jak bujný orel bystroletým zrakem,zrakem
duch do roklí se bílým snášel mrakem
té dumné přírody. I zřel jsem těsně
tu skálu vedle skal se pnout
a shlížeť se jak dětském ve sně
v zrcadle jezer zticha šeptavých,
v kolébce vlnek čistých, modravých,
jak sama kosť jich tvář i oud
a čelo jejich od věčnosti časem
jak posněženo stříbrným už vlasem.
Náš vůdce děl: „Tam – hleďte v zad –
ční Gerlochovka, pravý kolohnát,
dál Kriváň, řada mořských ok,
ah! hleďte, orel nad ním letí výš – –
teď stále vznáší se, teď klesá níž –
hle, patřte! – už je malý jako brok – –
Tam Krakov leží, viděť Wawel hrad,
tu Lesná valí se a tvoří vodopád,
tu Slavkovský, tam Polský hřbet –
tam – Babiagóra – – dál už cizí svět!“
Já však jsem snil jak v lese tichý bor.
Ne na jména, já do duše těch hor
jsem patřil, na štíty a stráně
a divou bouří proryté jich skráně,
v ty propasti a skalisk hlubiny,
kde mořských ok vždy planou rubíny.
68
Mně zdálo se, že Tatra,
velebná Tatra zmučená je žena,
co ku nebesům v utrpení stená
a po spasení pátrá.
Ňadrama hřeje před mrazem své dítě,
sníh pokryl ňadra, mráz kol zuří lítě –
„Bože můj, kde jsi?“
Skalistá stěna –
ona tu klečí, přes hlavu její
studení větři tajůplně vějí:
„Bože můj, kde jsi?“
A ona klečí – údy zkameněly,
jezírka slzí zůstaly,
sněhem jí vlasy zabělely,
a oči zmrzly v krystaly...
A divoko to bodlo srdce moje,
že na těch štítech, kde jsem volnosť hledal,
lid s okovy své ruce ke mně zvedal,
jež spoutali mu bez čestného boje
jen jako vrazi, ne jak vítězové.
A bolestně to stáhlo prsa moje,
že volnosť svatá ve vzduchu jen plove,
jen jako fénix zazáří nám v žití,
však na zem bídnou nesmí sestoupiti.
Mlčely skály. Teskně větry vanuly,
a svity sluneční, jež tiše planuly,
se leskly v mořském oku
jak bolesť v slzném toku.
69