II. Ranní oběť.

František Táborský

II.
Ranní oběť.
Štít vedle štítu na oltář se změnil v šat fialový shalen v červánků hře vnadné. Už „Introitus“ hlasy pěly ladné. Kde oběť, tážeš se? – Sám bůh ji cenil. Kouř z lesů stoupá, štít se zaruměnil. A na něm přes hruď připjat k stěně chladné muž k muži přikován ční v muce hladné, dav Prometheů, co hněv boží zpěnil. Už černí dravci, žreci, z jihu letí, krákají lačně, jakby vlk vyl v poušti, hle, přední klín už vrh’ se na oběti – Ah – – němý slyším vzdech a teplou vidím krev... Na štěstí mhla se na skaliska spouští a pláštěm bědné matky zakryla ten zjev. 70

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský