III.
Deštný oblak.
„Již pojďme rychle dolů, mrak se žene k štítu!“
děl vůdce. Hle, kol nás tu oblak světlý zticha
se vznáší roklemi a rosou na nás dýchá,
an vedle ostrý štít plá ve slunečním svitu.
„Sem slezte!“ vůdce volal, „do skal, do úkrytu,
za chvíli bude jasno!“ – A už každý spíchá,
pod balvan sedli jsme, však – cos k nám těžko vzdýchá,
jak v dešti máť by s dětmi lkala o záštitu.
Níž do skal mlčky zřel jsem, kam se oblak chýlí,
já v duchu zřel, že křídla rozpíná to čistá,čistá
svá stříbrolesklá křídla nebes anděl bílý
a že se spouští k Tatře, máť by s dětmi vedl
jak Hagaru kdys v poušti... V tom vůdce náš se zvedl:
„Vždyť jsem to řek’! Je jasno! Dál se hněme s místa!“
71