Jen orlem býť!
Jen orlem býť, se vznášeť v nebes výši mračné,
na vody lesklých moří zírať na průzračné,
a na vysokých skalách spočinouti blaze,
míť pod sebou svět širý jako na obraze,
jen na chvíli si oddechnouti lehčeji –
já přál bych sobě.
Mně na zemi tak těsno jako v hrobě,
mně jest jak keři pod sněhovou závějí,
v mých prsou bouřívá to vždycky hněvněji,
když lid svůj vidím u veliké mdlobě.
Jen orlem býť a orlem mezi orly žíti,
hru vichrů nad sebou a vzduch, jenž blahem svítí,
a s orly létať světem bez konce a mezí,
kde volnosť nepoutá se jak pes ku řetězi,
kde jako horské zřídlo čist je zraků svit –
má duše prosí.
Co zem? Je sprahlá, bez vláhy a rosy,
v ní polední je spánek, mrtvý žár a klid,
pán ve stínu si hoví, ostatní pak lidlid,
by pána nezbudil, vždy chodí bosý.
Jen orlem býť, na modré zaletěti moře,
na tichý ostrov, kde neznámo dosud hoře,
všech bouří dalek klidně, volně, šťastně žíti,
76
obzírať nebe, moře, břehy plny kvítí,
jak mořem slunce kráčí velebně jak bůh –
má tužba čistá.
A jednou k večeru, roj hvězd kdy pásť se chystá,
bych družku přivedl – a na hvězdnatý luh
a bujné květy lesů, vůně plný vzduch
my spolu zřeli bychom z teploučkého místa.
Však přec bych rozplakal se, kruté poznal hoře,
když stáli bychom mlčky u širého moře
a vzpomínali na vlasť svatou, milovanou
a lodi viděli tam plouti dálnou stranou.
A kdyby rodný známý připlul – zlatá báj! –
hruď objal moji
a řekl: „Bratře, doma vše se k činu strojí,
vše plno zápalu, a všude čerstvý máj!“
my s mroucí touhou v rodný spěli bychom kraj,
kde sladší jest i smrť, byť v bídě v nepokoji.
77