III. Jak s vrchů sníh prchala chmura s čela,

František Táborský

III.
Jak s vrchů sníh prchala chmura s čela, Jak s vrchů sníh prchala chmura s čela,
a srdce roztlouklo se volně, blaze, jak žitné pole v ranní rosné vláze, když „Pojďte do hor!“ laškovně mi děla. Matinka s hostmi jíť prý by tam chtěla,chtěla – což jinak značí, bez vší totiž fráze, že pro sebe tam ulovíme snáze chvil sladkých – to má děva zamlčela. Spjal vichry Eolus a pustil vánky nad ševel harfy lehčí, a v tu chvíli Vil zástup stlal nám v lese na libánky, kde Amor dřív se válel v směšném ruchu. Tam lesní zvonky v zpěv se rozzvonily, hlas dávných bájí ozval se zas v duchu. 96

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský