Prší, prší.

František Táborský

Prší, prší.
Prší, prší zticha, hustě, sedlák bohu vzdává dík – milý bože, takým deštěm chtěl bych býti okamžik. Nad postýlku bych se spustil, byl by ze mne hospodář! – zticha – sladce, hustě – žhavě milé své bych líbal tvář. A ona by šepotala jako růže povesní: Ševel, ševel, dešti drobný, vždyť se při tom dobře sní! 122

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský