I. Již bylo s půlnoci, když octl jsem se v dvoře.

František Táborský

I.
Již bylo s půlnoci, když octl jsem se v dvoře. Již bylo s půlnoci, když octl jsem se v dvoře.
Radostně zařehtaly koně, zvonky třásly, a měsíc se hvězd stádem, jež se v nebi pásly, zem stříbřil bílou. Ticho, jak když usne moře. Pln touhy k východu jsem zíral, k růžné zoře, chtě spatřiť červánek, před nímž by hvězdy hasly, a slunce libý úsměv, až by světy žasly, než ono spalo jak zakletý poklad v hoře. Po schodech pospíchal jsem kol ložnice Tvojí, zře přes spuštěnou clonu lampu slabě kmítať. Zda slyšelas můj krok? Ach, duch se doufať bojí. Chtěl „dobrouDobrou noc!“ či „dobréDobré jitro!“ chtěl jsem Tobě přáť, svůj červánek, své slunce chtěl jsem vroucně vítať, ach – chtěl jsem aspoň strážcem u Tvé noční lampy stáť! 125

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský