V. Tys přec jen zlostna! zlostna! Co mi nedáš spáti?

František Táborský

V.
Tys přec jen zlostna! zlostna! Co mi nedáš spáti? Tys přec jen zlostna! zlostna! Co mi nedáš spáti?
 Co ze spánku mě budíš, když jsem usnul právě? Noc probdím, slyším jednu, dvě, jak tlukou hravě, děvče, přec chvílenku bys mohla k snu mi přáti! Však ne, Ty nahýbáš se luzně k mojí hlavě, Tvůj cítím dech, Tvůj zrak, Tvá ruka sálá žhavě, i mluvím s Tebou, mluvím a musím se smáti, bože, vždyť toho tolik umíš vykládati! Už lékař děl mi: „Ký čert vám v té hlavě klove, že nepomáhají ni prášky morfiové?“ Ej, čerta ne, však diblíka mám čtveračinu, jenž v mozku mém si rozpjal zlatou pavučinu. Slyš, kdyby to tak věděla má matka, v bázni by řekla: „Ten můj synek samou láskou zblázní!“ 129

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský