VII. Z květin, jež sbírali jsme spolu na lučině,

František Táborský

VII.
Z květin, jež sbírali jsme spolu na lučině, Z květin, jež sbírali jsme spolu na lučině,
z pomněnek, potočné jež břehy květem kryly, a jež jsem trhal já, Tvé ruce vínek svily. Nač? Nemohl jsem tušiť z květin ve Tvém klíně. Však jak by anděl lásky s nebes hvězdné síně nám duše pojil, dával naší lásce síly, Ty v chodbě věnec kladla’s na kříž v téže chvíli, kdy do chodby jsem vešel – nové do svatyně. Ó byla to snad oběť prvá naší lásky? Proč spatříc mne jsi prchla jako plachá srna? Či nechtěla’s, bych viděl, čeho hruď Tvá plna? Svým očím věřiti jsem nechtěl, srdce dělo: „Snad ozvěna to z Fausta?“ – – – Kristovo však čelo kryl vínek z kvítí, jež jsem sbíral za procházky. 131

Kniha Básně (1884)
Autor František Táborský