V.
Po tanci cigáni hráli,
Po tanci cigáni hráli,
my vína popíjeli;
větříci ranní už váli,
a nad horou se bělí.
Každý si zahráti dával
svou píseň nejmilejší,
citů jež prudký mu nával
vždy libě ukonejší.
Toť na sta zpěvanek bylo
o lásce, ženách, víně,
po stolech víno se lilo,
a světla zřela líně.
Já jenom zahráť si nedal,
co v srdci zpívá, žije,
neb zpěv, jenž srdce mi zvedal,
ten nezná melodie.
Spolu však pil jsem já chutě
a zpíval mysle vždycky:
v Čechách mně nebudou krutě
láť proto jusuitsky.
157
Starý však Slovák když pravil
a číši zvedl výše:
„Volnosť bych nejraděj’ zdravil,
volnosti vzhůru číše!
Nemohu, bratři, tak říci,
bolestí prsa spjata,
v divoké písni a hřmící
dnes nedbejme my kata!
Zpěvanky žalmem jsou naším,
zpívejme, dokud smíme;
ten den nám v roce je dražším,
když na vše zapomníme!“
Hudba a písně se rojí,
v cinkotu sklenic zpěv mizí –
bolesť jsem zapíjel dvojí:
svou vlastní a pak cizí.
158