Neveliká, tichá obec
Německá je sice Lupča,
ale věru divného cos
zažil jsem tam při muzice.
(Vy, kdož ústa máte plna
vzájemnosti naší české,
nevíte as, kde to leží?
Mikuláš Vám Svatý poví.)
Mladý svět chtěl zatančiť si,
starého si pozval Piťu.
„Bohu prisám!“ každý výskl,
„nehrá každý týden Piťo!“
Cigánská nuž přišla hudba:
vlasy – černé beranice,
tváře snědé, v očích blesky,
bílé zuby jen se smály.
Jizba plna tanečníků –
primášem dnes starý Piťo.
„Na mou hříšnou! Pohár vína!
Nehrá každý týden Piťo!“
Starý Piťo – zdravý topol,
každý sval jak byl by z žuly,
po pás šedá brada visí,
vlasy šedé po ramena.
Čelo jeho – smělá klenba,
rozpukaná, plná trhlin,
hlava celá jako Neptun
na obraze Rubensově.
Starý Piťo – Neptun mocný
trojzubem svým – tenkým smyčcem
máchne jenom – bouř hned hučí,
a hned toužně vlnka šumí.
Starý Piťo mrkne jenom –
cymbál spustí, druzí vpadnou,
písní začne roztouženou,
jak by slavík zalkal v křoví.
Sladkou písní roztouženou,
kdy dvé srdcí objímá se,
a dvé žhoucích úst se líbá
horoucně a dlouze, dlouze.
Housle pějí sladkolkavě,
cymbál zvoní jak sny zlaté,
a jak prsa hladila by,
rozbouřená – brumlá basa.
Bez dechu tu chasa stojí,
dívkám oči jen jen hoří,
a ve dveřích muži starší
pokyvují libě hlavou.
Náhle mrkl starý Piťo.
Jak když vítr zatočí se
na cestě, jež plna prachu,
v kotoučích prach žene cestou:
divoká tu zněla píseň,
struny div se nestrhají,
smyčce div se nerozstřepí,
ruce div že neupadnou.
Po cymbále rozzvučilém
paličky se mihotají –
každý šuhaj rázem výskl,
za bujnou se chytil hlavu,
druhou rukou děvče objal,
vírem divým vše se točí,
až se těsná jizba hýbá,
div že slyšeť výskot huslí.
Vše se směje, všechno září,
všechno tančí, dupá, skáče,
„Ťúch!“ to výská, chachachacha!
bože, to jde o život! –
Starý Piťo! Když jsem slyšel
cigánskou Tvou hudbu divou,
Tvoje husle, myslil jsem už,
že mně srdce rozskočí se.
Na bujného, divokého
posadils mne mžikem oře,
jenž se vzpínal, stavěl, řehtal,
potřásaje hustou hřivou.
A ten oř mne střelou nesl,
až za námi prach se zvedal,
nekonečnou dlouhou pustou –
vzduch jen fičel kolem uší.
Pod kopyty sršely mu
žhavé jiskry ze křemenů,
na něž oř můj řehotaje
házel z tlamy bílou pěnu.
Se všech stromů, kudy pádil,
ulétali plaše ptáci,
tišinu tu nepřehlednou
pronikal jich plachý pokřik.
A oř letěl jako střela,
a já nahnut k jeho šíji
bezduch seděl v tvrdém sedle
cítě, jak mi srdce puká.
Neb jak vzduch mně kolem uší
fičel, jak by meč jej řezal,
slyšel jsem Tě, starý Piťo,
srdcervoucí Tvoje husle.
Zdálo se mi, jak by oř můj
do prachu už umdlen klesl,
a já jak bych v dálné pustě
zmíral za zvuků těch huslí.
Jak bych v dálné pustě ležel,
z hrudi mojí poraněné
krev by tekla, a mé srdce
umíralo samou láskou – –
V tom kdos chyt’ mne za koleno,
že jak uštknut vyskočil jsem.
„Hrome, vždyť Vy tady spíte?“
chechtal se mi přítel Slovák.
„Jaké pak to stvoření jste?
Ani vína nepijete –“
a již láhev s poháříkem
přede mnou se náhle octla.
„Dnes přec musí každá žíla
skotačiť a zadupať si,
jak jen Piťo břinkne do strun,
jak jen smyčcem podráždí je.
A tož přece připijme si:
Piťovým tož na zdar huslím,
na zdar našim křepkým žilám
a kuřátkům děvulátkám!“
Tak se stalo v tiché Lupči
s neděle tož na pondělek,
na nebi když plný měsíc
dlouhou chvílí strašně zíval.
Nad Lupčí když chudák stanul,
slyšel cymbál, slyšel husle,
zamračil se, zaklel zticha:
„Čert už aby – – Bůh mi odpusť!
Což pak mám býť věčným svědkem
celování, objímání?
Zažiju-li v životě svém
něčeho kdy podobného?
Mám-li věčně zírať chladně,
po tanci jak do zahrádky
vytrácí se šťastný párek,
rty se tisknou žhavě ke rtům?
A kterak se k tanci vrací,
do kola se chvatem žene,
vznáší se a tulí k sobě,
v objetí se sladko tulí?
Bůh ví, kolik let už sháním
družku sobě jako blázen.
Zda ji chytnu? Každá jenom
zasměje se běžíc kolem.
Už mám toho věru po krk.
Nejvíc však to ve mně vzkypí,
kdež ten starý kozel Piťo
poblázňovat přijde chasu.
To je shluku! To je shonu!
Jak by spása přišla na svět!
Každou bábu pata svrbí –
že to ještě papež trpí!“
Tak mudroval věčný ženich.
Huboval tak ze závisti.
přes uši si klobouk stáhl
slyše, kterak Lupča výská.