SUDIČKA.
„K synům královským a mezi bohatýry,
u pramenů žití na stráži co stojí,
povím tobě cestu“ – hora duši mojí
šumívala mladé, plné velké víry.
„Zem obchází stráž ta vznešená a tichá,
by zlá ruka, noha nezkalila pramen;
meč jich – jazyk pravdy, oko – nebes plamen,
mládne zem jich krokem, svobodněji dýchá.“
Nebyla to hora, Sudička to byla,
k synům královským a mezi bohatýry
kázala mi jíti, k mužům velké víry,
v purpur nadšení jež láska zahalila.
„Půjdeš světem – slyšíš? – světem millionů,
kteří na líc, na rub kladou zemskou hrudu,
by z ní kousek žití vydobyli v trudu.
Zastav se a nachyl srdce k jejich stonu!
17
Půjdeš světem – slyšíš? Nabízet se budou
vůdci tobě, budou vnucovat svá hesla,
křičíc: „Není,Není vesel nad má pravá vesla!“vesla!‘
ty však dále půjdeš, třeba lát ti budou!
Projdeš města divná, uvidíš, co šašků
masku nadčlověka v tvář si drze tlačí,
a on do tajemství vhlednuv, z šera kráčí
k světlu sám, neb svět chce tam těch jenom frašku.
Vzpřímíš se a dál, byť nebylo to svůdné.
Půjdeš dále světem – nedej se jím másti! –
světem otylců, co z vlasti chtí jen krásti.
Nemluv k nim a ruky netiskni jim zrůdné!
Půjdeš dále světem – světem pyšných chrámů,
v nich jsou kněží, lidé, Boha však v nich není;
uvidíš, jak od msty ústa se jim pění.
Vyhni se jim! Duši do čistších voď chrámů!
Do vyšší též krásy! Loučící se hvězdy,
pukající poupě pěšinu k ní značí
duši otevřené; ne ti prodavači,
co svůj krám jí plní, ne tou pravou vezdy.
Kde že cíl tvůj, ptáš se? Devatery hory,
devatery řeky přejde krok tvůj skorý,
až pak přijdeš k moři. Převozník tam dřímá;
vyvolen-lis, vzbudíš očima ho svýma.
18
„Vítej,Vítej, poutníče!“poutníče!‘ se zrak mu rozesvítí.
„Vstup,Vstup a vesluj pevně, neboť moře hněvné!
Vyvolen-lis ale, uzříš břehy zpěvné,
dojdeš k bohatýrům u pramenů žití.“žití.‘
Nahlédneš i do nich. Hlava zatočí se
divem, co je krásy v čistých zřídlech žití;
vírou v ráj se zrak tvůj, duše tvoje vznítí,
vejde radost do ní, láskou rozední se.
Ty se lekáš? Toneš v pochybnosti matné?
Osamocení se bojíš, zoufalosti?
Ó, pak jdi jen k stádu, ohryzuj s ním kosti,
s vlky vyj, ploď syny v drzosti jen statné!
Ale nehleď k slunci, na květ nepozírej,
nekruť okem lživým, přetvářko ty lichá,
ucpi srdce, ret ať touhou nezavzdychá,
jez a pij a spi a tučni – zvolna zmírej!“
19