PO OBĚDĚ.
Ticho, mrtvo na ulicích.
Ospalý je všude klid.
Odpočívá i ta dlažba
od vozů a od kopyt.
Po obědě vše si hoví,
krátký verš si udřímne;
matička si Praha zívla
ve dřímotě upřímné.
Spálenou jdu od oběda,
proti mně aj, ekypáž;
v předu, v zadu jako lokaj
ozbrojená sedí stráž.
Vůz jak bedna, okna malá,
žaluzie dřevěné;
staré hlavy, mladé tváře
mihnou se v nich zmračené.
145
Potkávám je často v týden –
jízda zvolná, drkotná;
na Karlák to, na Fišpanku
Bída jezdí těhotná.
Hledí na mne tupě, spurně,
vyčítavá, urputná:
„Co se díváš? Líbím se titi,
Bída věčně těhotná?
Libuješ si, pomlaskáváš,
jaký pěkný v světě řád?
Smetí ven se vymetává –
nač bys hleděl na neřád?“
Ticho, mrtvo na ulicích.
I ten dům zří libě syt.
Odpočívá i ta dlažba
od vozů a od kopyt.
V dřímavém tom teplém vzduchu
jen ta bedna drkotná
ruší ticho, příšerná ta
Bída věčně těhotná.
Cítím náhle v prsou těsno.
Neklid probouzí se v nich,
jak by kdos tam vyčítal mi
starou vinu, starý hřích.
146
Jak by kdos tam všemu světu
obžalobu těžkou zdvih,
starou krutost, starou tvrdost,
která plodí, rodí hřích.
147