Zvyk je tyran, věc to známá.
Dávno tomu, pod horama
Štědrý den jsem slavíval.
Prostý stůl – jen s medem kaše
v pamět dítka Mesiáše –
radostně nás hostíval.
Okna mráz nám stříbrem vroubil,
pod nimi nám pastýř troubil
dům od domu koledu,
takou zdobnou, starodávnou,
zdávala se mi tak slavnou,
ani říci nesvedu.
Taká měkká, důvěřivá
nevěsta jak otáčivá,
jako dítě plesavá,
že jsem vyběh naslouchaje,
jak se vlní zvuk šalmaje
dál a dále do tmava.
Na jitřní pak jsme se brali
otec, matka a já malý.
Kostel dnes byl pohádkou!
Kůr, toť salaš a v ní temně
„tú – tú!“, až se chvěla země,
pastýř troubil dvanáctou.
A pastýři dlouhým tahem
zpívali jak horským svahem,
dar že každý přinese,
„flašu mléka, jehňátko bílé,
kožúšek nový pro dítko milé,
ať se zimú netřese.“
Dávno tomu. Přísná chvíle
odvedla ty hlavy milé
k prahům věčna tajemným.
Z hrobů dvou už jediný je
a on kosti obou kryje;
kdys i já si lehnu k nim.
Zvyk je tyran. Hosti tomu,
braň se, braň, přec dvéře domu
těžko bývá zavírat.
A dnes zvláště ve vší slávě
dostavil se; byl zas právě
Štědrý den, už tolikrát.
Byl jsem sám jen s družkou věrnou,
nejvěrnější, nedotěrnou,
se samotou sám jsem byl.
V hlubokém jsme zamlčení
probírali, čeho není,
čeho svět nám nesplnil.
Za mou družkou přišli známí,
příbuzní to její samí,
do mé dílny ruchové;
přišli sami, z nenadání,
jasní, vážní, zahloubáni,
přišli dobří duchové.
Tiší, ale hovořiví,
jak praménci věčně živí,
divnou hudbu v mluvě své,
hlubší tóny v hovor vnesli,
do mužnějších kroků vznesli
myšlenky mé těkavé.
Do slov prostých, nikde dutých,
ale z pravdy pevně kutých
v žáru srdce plamenném
uváděli hovor klidný,
taký přímý a tak vlídný
v neoblomném toku svém.
„Nu, a nyní zakruť hlavou,
ku předu jí cestu pravou
ukaž směle, v před a v před!“
hlasové dí neodbytní.
„Nesni, jednej; neseď, vzlítni!
Nový, nový tvoř si svět!“
Bodla mne ta slova krutě.
Každý čeká na perutě,
že ho dál kams donesou.
Vidím – sám a sám tu stojím,
abych šel, kam jít se strojím,
neváhavě cestou svou.
Z chrámů blízkých zaduněly
těžké zvuky. Domy tměly
ve světle se měsíčním.
Ven jsem vyšel. Slyším změnu,
Prahu slyším probuzenu
hlučným ruchem uličním.
Smíchy zněly, kroky čilé,
veselé i rozpustilé;
já jen kráčím sám a sám.
A už slyším píseň sboru,
varhany jak šumnou horu –
„Z růže kvítek vykvet nám!“
Naslouchala chtivě duše,
tichoteskně, v trpké tuše,
„Kdo tu touží tak?“ se ptá.
„Kdo si v noci pusté, mrazné
květy kouzlí nadobrazné,
srdcetěšná poupata?
Kdo v té tmě tu hledá světla,
chce, by v mraze duše kvetla
blankytovým kalichem?
Čí tu duše mládnou, rostou?
Kdo tu stojí s vírou prostou?
Kdo sem vchází s ostychem?
Světa Lear zda přišel němě
se knížaty celé země
snem se nebes posílit?
Světa Lear zda hlas tu vznáší:
„Staňme se též mesiáši!
Zemi dejme rájem být!“ –?
Světa Lear zda jde se kořit,
korunu svou zlatou složit
Bohu dobra k oltáři,
by tam schýlil hlavu pyšnou,
ve hruď svou se tloukl hříšnou:
„Tvá ať pravda zazáří!“ –?
Zlatem chrám jen září všude,
já však vidím stíny chudé,
vidím ruce svraštělé;
chudáků dav vidím malý,
mocní – ti už usínali
po večeři veselé.
Dál jsem kráčel v stesku mnohém
sám a sám, jen se svým Bohem,
cítě ho tak tajemně.
Za ním v tichu šla má duše
roztoužená, v slastné tuše,
odtrhlá už od země.
Šel jsem dlouho, jak by vzduchem,
nesen zrovna silným duchem,
plápolavým, hořícím;
schýlen v sebe, s novým tělem,
obrozeným, s horkým čelem,
v tajemno se nořícím.
Dlouho, dlouho, v dálnou dáli,
v kraje, jež se cizí zdály,
nes mne duch ten bujaře.
V sněhu leží vsi a města,
zasněžena k nim je cesta,
strom kol spí, sní o jaře.
Ani nevím, jak se stalo –
náhle k sluchu zaléhalo
cos jak požárných trub hlas;
ze tmy dálné hukot bourá,
rozdunělý jako vzpoura
uvolňujících se mass:
„Spi jen, pyšná! Spi jen, hrdá!
Poduška přec není tvrdá?
Spi, jen spi, mé lilium!
Co že? Nechceš? Snít chceš tklivě,
rozněžniti chceš se lživě
do hvězdnatých zlatých dum?
Rozněžnit se, rozsladiti,
tklivou strunu naladiti?
Raděj mlč, ty – Regano!
Nejhodnější býváš vezdy,
spíš-li tvrdě, nač ti hvězdy?
No, zda usneš, nezdaro?
Co tě budí? Co tě jímá?
Do svědomí hrom ti hřímá,
pravda, květe nevinný?
Vím to, vím to; nebýt jeho,
sám bych hřměl ti místo něho,
sám bych pěl ti jediný.
Spi, jen spi! Či chceš jít hříšně
jitřní slavit hrdopyšně?
Spi radš, krásná modlářko!
Vzpomínati spasitele,
o lidskosti žvanit směle –
ó, ty stará přetvářko!
Usni, pravím – noc je svatá!
Ty chceš jenom krve, zlata,
to tvé modlitby je vzlet.
,Krev a zlato!‘ tvoje heslo.
Což tě hejno ďáblů neslo,
když se rodil tento svět?
Těch tvých chrámů boží chvály
filiálky arsenály,
nejdražší tvé zahrádky;
pyramidy kul a děla
píšťalka je převeselá
vánoční tvé pohádky.
Przníš všecko, co je čisté.
Dětské duše něžnělisté
trháš jak u cesty květ;
bídným, z jejichž potu tyješ,
vůni ráje slibně viješ
na bezkrevný, bledý ret.
Sama však jen tučníš hříchem,
hýřivým a bujným pychem;
pustým chechtem provázíš
ty, kdož pravdu v srdci prostém
hledají a chtí mít hostem;
ach, jak jim se řehoníš!
Právo tvoje pavučina:
brouk ji hravě rozetíná,
muška však v ní zůstává –
říkávali staří vtipně;
tys jim jen se smála chlípně,
směješ se jim, chechtavá.
Veliké a čisté duše
ukřižuješ jednoduše,
pálíš, mučíš furií;
žaláře jim stavíš v cestě,
Pompadourko, a po městě
choditi chceš s lilijí?
Při těch hvězdách, nebes rose,
kolik šťastných zrodilo se
a kolik jich šlo zas zpět?
Kam se to tvé plémě vrhá?
Na dravce se člověk zvrhá,
duše svojí šlape květ.
Usni, pravím; noc je svatá!
Zastyď se přec, ženo zlata,
ženo krve, zlata jen!
Neruš noci, která vysní
aspoň bájí, aspoň písní
milostný a čistý sen!
Ó, bych mohl býti prvý,
zalil bych tě samou krví,
zlatem bych tě zasytil;
objal bych tě prudkou vlnou
v tůň svou věčnou, perel plnou,
přelíbezná Goneril!“
Naslouchal jsem překvapením,
s ustrnutím, zanícením:
„Ach, čí hněv to, čí to zpěv?
Ký to poctivec tu, Bože,
vyzpěvuje svoje hoře,
srdce svého stesk a hněv?“
Vidím, vidím – velký příval,
Oceán to chmurný zpíval,
kolébavku Zemi pěl;
obřím klidem, rytmem chmurným,
v břeh stříkaje chechtem spurným,
kolébavku Zemi hřměl.
Dumou hněvnou, vzdorem divým
pod blankytem hvězdněsivým
hlasitě ten obr sní.
A já hledal Kordelii,
a já hledal melodii,
melodii vánoční.
Kde je, drahá Kordelie,
srdce moje, duše moje,
kde je, kde je říše tvá?
Je to ostrov v moři širém,
či se vznáší nad vesmírem
jako hvězda kmitavá?
Tak jsem volal tázaje se,
odpověď-li neozve se
na otázku palčivou,
již hledaly věků věky,
jejich tužby, jejich vzteky,
harmonii léčivou.
Podle cesty stojí chatka.
Slyším, jak v ní zpívá matka
kolébavku dítěti,
a v té notě slyším hoře,
jež zpívalo velké moře,
utlumeně hučeti.
A jak dál jdu, vidím v mlze,
v níž blýskaly hněvy, slze,
vidím divné jiskření;
slyším zpěv a známá slova,
každé známý obsah chová,
slyším hněvů kypění.
Šly v tom proudu známé tváře,
známá hesla ostré záře
v čele šly jak prapor svůj,
a v tom nepřehledném davě
vidím, vidím – neváhavě,
vážně šel i otec můj.
Jak jsem shlíd ho, rychlým skokem
u něho jsem, jdu s ním krokem,
pevným krokem vědomým,
souhlasem náš pohled vřelým,
a on projel srdcem celým,
mlčky šli jsme s proudem tím.
Hučí kol mne, hučí vlny,
věky táhnou chmury plny,
čtvrtstoletí přešlo lán,
dítě, jemuž matka pěla,
mužem jest a ústa smělá
pějí, co pěl Oceán.
Svalnatou se stala ruka,
v srdci tajná roste muka,
uražené duše hněv;
převzal on tu píseň moře,
slyším hrůzu toho hoře,
velký „Dies irae!“ zpěv.
„Dies irae! Dies irae!“
poplach víří v zemi širé,
vášní stoupá černý dým;
dusnými on mraky halí
celou zem a nebe kalí
jako pomsty Cherubín.
A jak dál jdu cestou temnou,
prostý poutník jde tu se mnou
tich, však v očích plno hvězd.
Hledím naň – ó, nebe, nebe! –
poznávám v něm sebe, sebe,
jehož stínem ten, co jest.
Snů mých tvar to ztělesnělý,
svobodný a jasný, smělý –
lká má duše ubohá;
šťastnější se zdá a blažší,
kdesi vysoko se vznáší,
na zem chtě a nemoha.
Na zem chtě jen krásu síti,
aby síla vešla v žití,
radost z něho zpívala.
Teď jen přišel, aby viděl,
jak jsem se tu před ním styděl,
co vše duše snívala.
Vzpial jsem se, bych nezaplakal
hledě na něj, jak mne lákal
tím svým zrakem plným hvězd.
„Věříš,“ dím jak k svému druhu,
„že ten dým se změní v duhu?
Toť vánoční píseň jest?“
„Nepochopíš okem denním,
co ve věčnu zavířením.
A není to po prvé.
Když ses rodil, také, brachu,
nebylo to bez poplachu,
bez bolesti, bez krve.
A to tys byl, červík malý.
Bolesti tvé matky brali
všichni jako běžnou věc.
A tu ve mohutném kvase
po přestávce dlouhé zase
nový věk se rodí přec.
To tu v bolestech a křečech,
v zběsilosti, v divých řečech,
v krvi, jež tu cedí se
z hrabivosti, ze tmy věků,
pasoucích se na člověku,
nová doba rodí se.
To tu nové pokolení
rodí se v tom zápolení
zásad, mnohověkých snů;
rodí se tu v dýmu, v hoři,
aby vzplálo v jasné zoři
čistších, klidných plamenů.
Já alespoň tomu věřím.
Sílu jeho příští měřím
ne dle toho rozpětí,
jež uklidní sytost v těle,
ale kterým srdce smělé
ducha k dílu posvětí.
Tyrana by tyran zase
vystřídal po dlouhém čase,
tyran nesen zástupy
od vášní až osleplými,
v sobectvu jen zatuchlými –
ne, té nechcem potupy!
Jde to jako po stupínku.
Zvolna kámen po kamínku
metá s cesty lopota.
Leží v cestě hora bludů.
Považ, než ji rozum v trudu
silou svojí provrtá!
Po těžkých dnech potu, práce,
po zápasech dnů a hádce
přijde Velká Neděle,
větší, delší než ta denní,
na niž v slavném hlaholení
vyzvánějí v kostele.
Nemysli, že ráj to bude,
jak ti slabý snílek hude,
ale Týden lidštější,
zasvěcený lepší práci,
po níž blažší klid se vrací
a Neděle světější.
Zda ji vítáš svojím hostem
s vírou vřelou v srdci prostém,
uklidiv síň svědomí?
Zda jí cestu připravuješ?
Či snad váháš, pochybuješ,
hově si kdes v přídomí?
Od pochyb a od negace,
v které, věř, je mnoho láce,
dej se vyvést srdcem svým!
Čin jest život. V tvé-li hrudi
kořeny se činů budí,
jdi a klesti volnost jim!“
A s tou zmizel nápovědí.
Ticho. Odevšad jen hledí,
přísně hledí celý svět.
Byl jsem sám. A v tichu kolem,
v němž se vina mísí s bolem,
vítal jsem ten nový svět.
Měsíc zašel do oblaků.
Tepleji to dýchlo z mraků
hebkým, měkkým ševelem.
Sněží, sněží. V temnu leží
kraj i Praha. Sněží, sněží,
šepotavým svěžím snem.
Sem tam kdosi svíčku pálí.
Zdráv či chor? Či umírá-li?
Či se rodí nový člen?
Usni tiše v lepší žití,
ať ti blažší slunce svítí,
mně i tobě – v krasší den!