Cestou k moři.
I.
Německem-li jedeš k moři,
ke Stralsundu, mořské panně,
krajinu máš vyschlou, fádní
jako vládní pruské srdce.
Mohl bys též libě zdřímnout;
ale počkej! Náhle uzříš
řadu divných oblud velkých,
obrovské jak pavouky.
Nohama či křídloma to
ve vzduchu jen pořád klátí,
ale corpus nemotorný
líně leží na zemi.
Ach, toť mlýny povětrné,
malé, drobné, hodné děti
velikého větrníka,
jímž je celé Německo.
Poeti a filosofi –
toť jsou jeho zlatá křídla,
jimiž on, tak v duchu myslíš,
manu rajskou mele jen.
75
Manu rajskou, ambrosii
čekáš, hledáš – a ten čtverák
mele, mele a jen mele
kulky, prach a granáty.
Granáty a prach a kulky,
ach, to strava libovonná,
table d’hôte to diplomatů,
omaštěný říšský hrách.
Houkající bum-bum děla,
mumlající jako medvěd,
to jim svůdně lehtá uši,
to jich hudba komorní.
Národové poníženě
s hloupým úžasem a strachem
hostinu tu snášející –
nejsladší jich publikum.
Mele větrák, mele, mele;
zlatá křídla míhají se
povznešeně, ba i hrdě –
filosofi, poeti!
Proklatá to jízda k moři!
Kdybych aspoň hodit mohl
větrákem tím stranou k moři,
zažblunkne-li: „Vítej, moře!“
76
II.
Dále krajem filosofů,
kasáren a poetů,
vycpaných též uniforem,
romantických rozletů!
Ale věřte, z romantiky
– prosím, žádný žert –
býval mi přec nejmilejší
spectabilis čert.
Monsignore Liščí-Chvostek,
rytíř, markýz, grand,
někdy s kordem, někdy s frakem,
vždy však s pytlem švand.
Dohazovač, jaké rodí
svatá jenom říš,říš
(Mefisto sic dávno dohrál –
o novém však víš?)víš?).
To je přece chlapík strunka,
brada do špice,
ta se, brachu, napřed směje
každé kritice.
77
A ta lehkost v jeho kroku,
v lýtku má on rým,
a jak jde, to chechtá se mu
v každém kroku šprým.
Ohonem on o zem luská,
to v něm mrská vtip,
jím on vždycky radost jeví
z klepů, lží a chyb.
Universit nepoznal on,
přece však je kos;
namíchá všem diplomatům,
až je svrbí nos.
Takovouhle romantiku
už si líbit dám,
ač své ruky ani čertu
zištně neprodám.
Ale přece chtěl bych čerta
míti ve službách,
chodil bych s ním o prázdninách,
všude po Čechách.
Po Čechách a po Moravě,
ach, to byl by sport!
Mnohým pánům řek’ by stručně:
„Prosím o Váš kord!“
Přede mnou by honíval se
jako v sněhu pes,
někdy by mi také hůlku
graciozně nes’.
78
Provětral by vlasti naše,
hlavy protřepal,
celé řadě vzácných pánů
katě proklepal.
Víte, čert má líp než kuchař
vytříbený čich,
ihned pozná farizeje,
i kdo čistý mnich.
Hrbaté on pozná duše,
dav, co líže prach,
od těch, kterým pravdu mluvit
nezabrání strach.
Rozezná on, kde jsou muži
a kde melhuby,
kde se moudrost v hlavě těsná
a kde otruby.
Rozezná on dobře Boha
a co modla jest;
modle v duchu vysměje se,
Bohu jde on s cest.
Běda, koho čertí ruka
by se dotekla:
každý Čech, jenž byl by babou,
hajdy do pekla!
A ti milí tichošlápci –
„Chyť je, čerte, chyť!
Chutnají jak raci s kmínem,
můžeš posvačit!“
79
To by byla podívaná!
Pěkná věru mast!
Čechy měly by pak v pekle
novou svoji vlast.
A kdy by kdo: „Z Moravy jsem!“
naříkaje děl,
sám by musel přiložit si
ještě pod kotel.
To by bylo křiku, shonu:
„Hle, hle, čaroděj!
Spolčil on se s čertem na nás!
Policie, hej!“
Tak jsem dumal pokuřuje
v pruském vagoně,
než jsem „Hertě“ na klín sedl
a plul k Arkoně.
80
III.
Když už jsem se blížil k moři,
měl jsem srdce věru těžké:
leželo jak okov v prsou,
těžký okov na dně studně.
Těšil jsem se, ba už cítil,
jak mé srdce jak ten okov
vyletí a tryskne silou,
přetékajíc občerstvením.
Pravil jsem si: „Teď, hudlaři,
uslyšíš přec pravou píseň,
pravou mluvu, velkou, slavnou –
žádné veršů zanimrání.
Teď, hudlaři, klobouk dolů!
Nahltal’s se dosti veršů,
nafouklých i kostrbatých,
že div jazyk neopuchl.
Takých veršů, že ti při nich
až mdlo bylo, neb v nich pravdy
81
míň než másla ve polévce
špitalské a sirotčinské.
Dost však takých též jsi poznal,
že ti srdce poskočilo;
takých, že ti zemská tíha
padla s nohou – letěl’s k hvězdám;hvězdám.
Takých, že ti každou hrudu,
celou zemi pozlatily,
že jsi volal s květem, ptákem:
Milá jsi mně, matko země!
Ale, brachu, pověz přece:
Jsou ty sloky horstva sněžná?
Jsou ty verše květné louky?
Je ten rytmus hukot moře?
Mezi řádky, mezi slovy
jiskří se ti, dýchá tobě
volný vzduch a nekonečný?
Rozklání se nad tím nebe?
Mlč, hudlaři! Poslyš píseň!
Z jiných ona vyjde prsou.
Většina těch veršů tvojich
vyšla z prsou lepenkových.
Konec už té komedii.
Otevři teď bránu srdce!
Vymeť, bys měl hodně místa:
Homér ihned začne zpívat!“
82
Sváteční jsem cítil ráno,
rosa padla na mé srdce,
tak mi bylo, jak bych vcházel
do svatyně Boha svého.
Přelítl jsem chvatem Stralsund,
pádím zrovna k přístavišti –
„Aj – toť moře?“ koktám téměř.
„Ach, ty světe! Vždyť to rybník!“
83
IV.
Již večer byl, když na Arkonu
jsem chvátal podél pobřeží,
směs dávných bájí v šerém shonu
hned nabídla mi přípřeží.
Po břehu šel jsem – v pravo moře
v břeh rmutným taktem šplíchalo,
a v levo v červánkové zoře
zrající žito dýchalo.
Na břehu stádo krav se páslo,
odběhla koza všetečná;
od cvrčků ovzduší se třáslo –
to klaka byla zbytečná.
Mořem se brázdy táhly bílé,
jak na nebi je vídáme,
jak po lodích to stopy zbylé,
jež v dálky pluly neznámé.
Maják už hořel, z blízka šlehal
a zval mne v pohostinný dům;
84
div věčnosti mi k srdci léhal,
vln volných šum a bájí tlum.
A na východě hvězda jasná
se tiše rozhořívala,
to hvězda mořská byla spasná –
má hruď jí hymnu zpívala.
85