Melodie (1893)

Básně, František Táborský

MELODIE
I.
*** Šum našich řek mám rád a dumné rybníky,
Hory.
Pod lesem.
V lese.
Slepá.
*** Už velkoměstský prach jsem setřásl,
Horský potok.
Trosky.
Kol břehů Moraviných...
Modlitba.
Na Radhošti.
Duchu Petöfiho.
Dvě idylly.
I.
II.
Valašské hory.
Proroctví.
Doma.
Večer u rybníka.
„Na časy!”
Cestou.
II. Melodie noční
I. Klekání.
II. *** Ticho všude.
III. Měsíc vychází.
IV. Otázka.
V. *** Jak jsi mládo, nebe,
VI. Noční skřivan.
VII. *** Spí širá zem – hruď neklidem se chvěje,
VIII. Rosa padá.
IX. Červánky.
X. *** Svítá, svítá, svítá,
XI. Čta Tolstého a Dostojevského.
XII. Buď zdrávo!
XIII. Vesmír.
III.
*** Vždy cítil jsem, že k Baltu cos mne pudí,
Cestou k moři.
I.
II.
III.
IV.
Noci na Arkoně.
I. Dobrou noc!
II. Geirrödh a Svjatogor.
III. Rodící se píseň.
IV. Rhapsodie.
Pod majákem.
Rozhovor.
Neděle.
Kázáni u moře.
Člověk.
Na vlnách.
IV.
Cantus firmus .
Přípitek.

SALONNÍ BIBLIOTÉKA
REDAKTOR FERDINAND SCHULZ
ČÍSLO LXXXV. MELODIE
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1893
[2] MELODIE BÁSNĚ FR. TÁBORSKÉHO
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1893
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
Tiskem J. Otty v Praze.
[4] I.
[5]

***
Šum našich řek mám rád a dumné rybníky, Šum našich řek mám rád a dumné rybníky,
mně u nich pěje vždy oceán veliký. Kříž u cesty rád zřím a hrušku v širém poli, o palmách nádherných sním u nich po vůkolí. A řetěz modrých hor, tam v dálce malebný, mne vábí k rozletu, jak Kavkaz velebný. Jdu po mezi, kol klasy zrají v tichém ruchu, až leskne se to jen a jiskří v modrém vzduchu, jak nebes hruď svou žhoucí lásku leje v zem, v níž bzučí čmeláků a včel a mušek sněm. Jen sever mračí se – tím víc se vísky skvějí, s mým srdcem o rytířích Blanických si pějí, jak zrno zlatičké si cepem vymlátívymlátí, a třeba-li, i velkou lež jím pomlátí, jak zem ta stodolou Evropy celé byla, v níž pravda Páně poprvé se vymlátila. A duše zpívá si, a srdce hraje mi – já zamknul totiž trud svůj sedmi mřížemi. 7

Hory.
Stojí naše hory jako tiché, věčně lidské hoře, šumí jako moře. Klidny stojí, jasny, jak by naplněny velkým, svatým duchem, jenž se vznáší vzduchem. Co jim mračné chmury? Co jim rudé blesky? Dávno zvykly tomu, zvykly písni hromů. A co v nich jest vůně! Jako v srdci, které v mužné řeklo době: „Čas, vrátit se k sobě!“ Ozářeny sluncem hrdy stojí nad zemí a prosty, kryjíce vnitř skvosty. Smějí se tam parku: „Ach, jakés ty kníže a jak svůdné! Myslím, trochu nudné? 8 Pokloniž se klasům! Hle, co tíže nesounesou, a jsou při tom svižní! Víš, že pro své bližní?“ A pod nimi v dálku leskne se a vlní niva zlatoklasá, nad níž skřivan jásá. Oltářové stupně! Hory převelebné! U vás na temenech duch můj ve plamenech. 9

Pod lesem.
V zahradě ležím, včelín kde bzučí, květem kde svěžím větev se kryje a hory hučí do melodie. Šumějí jedle, pohádka živá, a sedě v sedle na vraném koni pohůnek zpívá, píseň jen zvoní. Pluh zvolna hrouží sedlák v zem tvrdou, po žni už touží; a vraník frčí, šíj vzpíná hrdou, sedlák však mlčí. O žita ceně, o požehnání, o vonném seně 10 z květného luhu starost se shání nad ním tu k pluhu. Jak řinčí kosy, blýskaví hadi, děvečky bosy jak na otepi i chlapci mladí zanotí cepy. „Vjó! vraný koni!“ radostně volá – vesele zvoní píseň v to vroucí, již pěje zdola dívčina žnoucí. Za zpěvu nůši nažala v krátce, s planoucí duší hoch přilít’ včelkou pomoc jí sladce s nůší vstát velkou. Jak hlemýžď s budkou k dědině kráčí, a za ní s prudkou hoch zapěl touhou zpěv medu sladší s ozvěnou dlouhou. – Červené kravky s vozíkem jedou. 11 Hrsť svěží travky žvýkají vážně, po boku vedou telátko strážně. Jak bujně běží, škubá si trávy! Teď v potok svěží vběhlo a pije. Pijou i krávy, vztahují šíje. Jak páchnou hvozdy, jedlové hory! Slyším i drozdy. S křikem se honí kol vrabců sbory. Vzduch jarem voní. Hlas volá čísi – List rosa koupá, na stéblech visí perličky zlaté, a tiše vstoupá výš slunce svaté. 12

V lese.
Kraj podřimoval ještě v lehké mlze. Na svěžích travinách se leskly slze, jak v oku zřítelnice jas. A bylo ticho. Dlouhou alejí jdu v les, jenž tone v lesku krůpějí, v tom slyším zvuk jak dětský hlas: Jako by děvčátko ukryto v bučí na hocha kývalo: „Pojď do náručí!“ volá to s větví a směje se s buku: Kuku! A vzešlo slunce. Paprsk jeho smělý vlít’ na nebe, kde červánky se rděly jak ve snu šťastném dívčí líc. Kol němý les. Vysokých jedlí stín pruhoval černě spící země klín, jen větvím paprsk dral se vstříc. Chrámové šero. V dumných větvích skrytě rozepjal pavouk svůdné svoje sítě a v slunném číhal úsvitu. 13 Roj komárů se hemžil ve spěchu, modravý slimák lezl po mechu, a mlčel les, jen v úkrytu – Jako by děvčátko ukryto v bučí na hocha kývalo: „Pojď do náručí!“ volá to s větví a směje se s buku: Kuku! Hlubokou roklí pod skalnatou strání potůček horský hrčel bez přestání, s kamenů bujně skákal dál. A nad ním buků snubné vzepnutí tvořilo vzletné chrámu klenutí, kde vítr na varhany hrál. Les modlil se – klekání znělo z vísky – či píseň vil? Potok se usmál blízký, jak vymrštil se lesklý pstruh. Teď větev praskla – tu roj letí vos a bzučí tichem. Slyš, teď zapěl kos tak sladko, až se zachvěl vzduch. Jako by děvčátko ukryto v bučí na hocha kývalo: „Pojď do náručí!“ volá to s větví a směje se s buku: Kuku! V tom les se otřás’. Z tmavé doubraviny aj, letem pádí jelen přes houštiny, šíj mocné kryjí parohy. Zem duní, slyš – blesk – rána – ozvěna – a ticho zas, zem krví zbrocena a na ní jelen ubohý. 14 Zalkalo děvčátko, nepřišel milý, divoký pytlák jen po lese střílí, poplašil zezulku, zahnal ji s bučí – ticho je po horách, koruny mlčí. * Ne však v mém srdci. To stesk němý svírá, neklid v něm pytlačí, chmura v něm hýrá, a ono jasu chce, jásotu k němu – veškerý klid ten kol nestačí jemu. Pozvolna, zvolna tam hor těchto krása, svěžest a síla se vdírá a jásá, a nebe s oblaky hebko se tiskne – čekám jen, čekám jen, kdy že si výskne. 15

Slepá.
Usedl jsem nad roklinou, pod klenbou kde buků stinnou potok přel se se skalinou. K němu stezka v důl se sklání a pak výš jde k příkré stráni, širý kraj se modral za ní. Zlaté paprsky jak duhy zářnými se kladly pruhy na stezku i chodník druhý. Den byl parný. Slunce plálo, žencům v poli pomáhalo. Z rokle milým chladem válo. Nade mnou tu z nenadání keř rozklání bílou dlaní děvčátko jak slunko ranní. Vyhlédlo jak kvítek nový, keř obírá malinový, poloskryto v malém křoví. A jak sbírá ručka lepá, za ním kdosi hůlkou klepá – vzpřímena jde žena slepá. 16 Vysoká a starší žena, chudě, prstě přioděna, ztrnule šla jako stěna. Zvolna kráčí, pozor dává, hůlkou stezku ohmatává, nepohnutě přislouchává. Hovořily čile spolu, níž a níž se braly dolů, hlouběj, hlouběj do výmolů. Zlaté paprsky jak duhy zářnými se kladly pruhy, na stezku i chodník druhý. A v té záři téměř vzpychlé ku podivu snadně, rychle poutnice šly k rokli ztichlé. Děvče přešlo malým skokem, žena opatrným krokem, a už výš jde nad potokem. Za ním opět křoví stálo, na něm plno malin zrálo, děvče chutě pojídalo. Zobalo jak ptáče v poli, za ním v cestu tlukouc holí klidna šla a bez nevolí žena s pleci vzpřímenými. Les je v zadu za křovími, a v něm obě zmizely mi. Zjev tak mih’ se předojemně, že až srdce sevřel ve mně; roztlouklo se prudko, temně. 17 Známého v něm cosi bylo, známého cos též se krylo v tluku srdce, zabouřilo. Skutečnost to či sen pouhý? Bezstarostné mládí, touhy a za nimi stesk jen dlouhý? Snad to obraz našich snění, bádání a rozohnění, za nimi jich vyplnění? Či to osud beze citu do veselých, slunných svitů zjev ten poslal, zahrál si tu: „Hle, jak lehko přes výmoly zvykneš kráčet slep, jen s holí, zvykneš všemu, co tě bolí!“ – ? Otázek těch jen se dralo, až je srdce uhádalo, „Byl to Život“ – zašeptalo. Zlaté paprsky jak duhy zářnými se kladly pruhy na stezku i chodník druhý. A příroda v snivém jase, v zdravé síle, božské kráse o věčnu sníc – usmála se. 18

***
Už velkoměstský prach jsem setřásl, Už velkoměstský prach jsem setřásl,
v němž na povrch dost leskle, usměvavě, však uvnitř neradostně prožíváme svůj život nedlouhý. Ač známe se, přec téměř cizí k sobě všichni jsme a nedůvěry plni. Nejiskřiv je život náš a slabé resonance. Je těžkopádno veselí, ba tluk i kladiv našich temně hlaholí a tlumeně – bez jasu zpěvného. (A jaké štěstí, že nás dílna volá!) Ač k přírodě se stále vracíme, v tom nejméně už jsme ji vystihli, že bychom jarem honosit se mohli, než k plodům dojde čas už střízlivý. Přec i ta hruška v poli širokém a každý šípek v prachu u cesty – nemluvě o lukách a sadech všech a pozlacených březích potoka – se k jaru nejvnadněji vyšňoří, sám lesk a vzlet a ztepilost a smích, v přepychu nejněžnější vkus, 19 tvar nejkrasší a vůně nejlibější, a sama veselost, tak čistá, nebeská, o niž my, lidé, jsme tu zkráceni. Či vyděděni snad? Či odučeni? Jest jednotvárný tok dní našich ranních, v něm vznešenosti zrcadlí se málo. Ač roste celek náš – svou přirozenou a mladou silou – přece bujněji by rozrůstal se, kdyby slabošstva v nás vředy nevězely zděděné, žel, z krve nakažené zotročením, již vyčistí věk příští, zdravější. Jda necítíváš jásotu svých očí, jímž duše směje se, když před sebou zří lesk a krásu lidské důstojnosti,důstojnosti (jež hloub je ukryta než v zlatých límcích). Té nepocítíš rozkoše, jak zde, sněm bohatýrů lesních vida kolem, tak klidných k úsměvu Caesara Slunce i k bouři hromů všech... Ó, vítej, vítej mi, horská vláho, klenbo přesmělá a stinná, sem tam zlacená jen svitem slunečním, tajemství tvé zvídajícím, by jeho tajemnost jen ještě zvýšil! Okřívám vámi, vůní sílící, trav svěžestí, prudkostí bystřiny, much bzukotem, kukáním zezulčiným a titikáním, štirlitáním ptactva a přemilostným nakukováním líbezně rozmodralé oblohy prořidlým haluzím. Co krásy tu! Co veleby a v pestrotě co ladu! A přece tesknota mým srdcem proniká, prach velkoměstský přec jsem nesetřásl. 20 Jak kouř z oltáře Kainova – po zemi se mysl naše plazí pochmurná, a přece ku nebesům plápolat by měla jako oběť Abelova. Jsme děti doby své, jež vychytralý zdědila rozum, srdce povyprahlé; neb v závěti, tak umně sepsané, v níž sílu nádhernou až uložil duch doby předešlé, je mezera, nad níž se duše mnohým zaráží: na lásku zapomněli, jež jest Bůh. Toť mezera. A najít ve vlastním ho srdci těžko! Kdo ho hledá tam? Tak přetěžky jsou věci nejprostší. I plno trpkosti je ve světě a tísně dusivé, i prcháš rád před zištným stem, zpýchlým, plazivým, ač k němu lneš svým srdcem veškerým. 21

Horský potok.
Klid vonný v horách. Nevidíš ni slunka, jen v potoku si hravě žvatlá vlnka a žblnká: „Tam v myslivně – aj, děvče jako srnka, tak v září zrají plná vinná zrnka i trnka. A ona touží ku rannímu slunku a vídá měsíc, kterak do úplňku jde z člunku. V tom ranním slunku ona kohos hledá a při úplňku ku okénku sedá tak bledá. A zatím praktikant se jinde plouží, jak luňák kol myslivny horní krouží a touží. Evušce plaché on se nevyhýbá a k rusé hlavičce se prudko shýbá a líbá. 22 Zří za ním Evuška, jak plátno bílí, a slyší, po horách jak každou chvíli on střílí. Ta každá rána vesele se množí: „Našeho štěstí plný svět je boží, i v hloží.“ Ta každá rána pozdravení sílá: „Evuško – kvítku – holubičko bílá – má milá!“ Tou každou ranou plaše prchá ptáče, a v dolní myslivně hrud’ mladá pláče a pláče. A kdesi pták si nade hnízdem brnká, dál v potoku si hravě žvatlá vlnka a žblnká. „To v čas byl konec!“ řek’ mi doktor Buňka. „Jen ještě verš, a vaše Umka již kuňká.“ 23

Trosky.
Jel jsem krajem jako rájem, povídám vám: pravým rájem. Ač byl srpen, jako v máji zdálo se mi vše v tom ráji, i ty čisté domky vsí, louky tu, tam polesí, a jak Homér v dáli kynou chmurné Trosky nad krajinou. Den je jasný, blankyt svěží, kam jen hledíš, rosa leží. Kočár hrčí, cíl je velký, koně běží jak veverky. Ale duch můj předbíhal, jako ostříž výš se vzpjal – stesk v něm rostl dumou stinnou jako Trosky nad krajinou. Ach, co stesky! Výš, můj zpěve! Na hymnus se proměň, hněve! Hle, jak slunce září zlatou posvěcuje zem tu svatou, fialový Trosek háv! Hle, jak kraj ten čist a zdráv! 24 Proč v tom jase chmurou sinou Trosky mlčí nad krajinou? Co vy, Trosky,Trosky? O čem sníte? V minulost-li dávnou zříte? Sláva že jste zkamenělá? Zakletá že mysl smělá? Promluvte! Já nevěřím, v budoucnost já pevně zřím, v jitro bílé, kdy nám vzkynou Trůny blaha nad krajinou. Promluvte, ach, k svému synu, procitněte z dumy k činu! Slunce už vás líbá, zlatí, kraj pod vámi v jas se šatí – propusťte již z doupěte bílé orly zakleté, nechať snesou myslí činnou z trosek trůn nám nad krajinou! – Mlčí Trosky... Jenom kolem nad lesem a luhem, polem rozlita je vůně, záře jak o svátek u oltáře; klas se shýbal, skřivan pěl, z hor mně skrytý skvost se skvěl, silou kraj ten dýchal činnou – vzkaz to Trosek nad krajinou? Síla vála z toho kraje, úroda, kam zříš, tu zraje – 25 „Aj, kdy bohatýrů plémě zrodí zas ta krásná země?“ vzevřel ve mně každý oud. „Hrdé Trosky, jak váš soud?“ Zjasněny, hle, sluncem kynou Trosky dumné nad krajinou. Ticho – slavno!... Jako rájem jel jsem krajem, pravým rájem. Ač byl srpen, jako v máji zdálo se mi vše v tom ráji, i ty čisté domky vsí, louky tu, tam polesí, a jak Homér v dáli kynou dumné Trosky nad krajinou. 26

Kol břehů Moraviných...
Kol břehů Moraviných šel jsem na své pouti, potulce půvabné – kdož neměl by jich rád, těch břehů dumavých, kol nichž vln hučí spád a zeleň šťavnatá se směje odevšad a kraj kol úrodou chce překynouti! Hor věnec vidíš v dálce modravé se pnouti, nad nimi blankyt chce se tuším rozzpívat, že chuť mám věru sám svým písním vůle přát; v tom šotek šťouchl mne, že do prosy jsem spad’ a jda kol břehů zvolal: ,Bože„Bože, co tu proutí!‘proutí!” V tom havran, pták to prorocký, plul nade mnou: „To proutí dorůstá tu, brachu, na pomlázku!“ tak kroutě zobákem děl řečí tajemnou. „Nejdříve sobě líné proklepají katě, pak vypráší tu lživou, pokryteckou chásku.“ ,Toť„Toť sám chci řezat již!‘již!“ – „Jen řež a vrchovatě! Ven z chrámu, kramáři! – bič Páně švihej klatě!“ 27

Modlitba.
Na Hostýně stará jedle, pod obrázkem svíčku: Matka boží s Jezulátkem stojí na měsíčku. Na měsíčku v první čtvrti, jako v zlatém člunku, hází blesky na Tatary, na zlou hraje strunku. Ba i ručka Ježíškova na tatarské synky sype blesky, jak by rybkám chutné odrobinky. Hoří stany, Tatar zmaten pod koněm se válí – ale dole pod obrázkem věneček je malý. A níž na pni samá kytka z polního je kvítí, jedna výše, druhá níže, a každá jen svítí. 28 Tam ta vyšší tak vysoko, co by hocha zlíbal, a ta nižší – co by hravě k děťátku se shýbal. Však ta kvítka vykládají, kdo je věšel tady, že dřív prosil za milého, pak za dorost mladý. Šel jsem kolem a hned s chutí „Matko drahá, nuže, splň jich prosbu,“ modlil jsem se, „dej jim dobré muže! Pravé muže, neb těch jiných bez toho je dosti, a přidej jim andělíčků bujných ku radosti! Nechať rodí, odchovají silná pokolení, bez toho těch ponížených je až k omrzení!“ 29

Na Radhošti.
Jak že? Zem že vyvrhla sem celé moře obřích velrybů a prapodivných stvůr, aby zavalila naše lány, dvůr, naše vísky snící ach, až u pokoře? Ne, to z podsvětí sem zalít’ příliš skoře temných démonů sbor, padlých anděl kůr, chmurných Titanů, z nichž každý hradný múr, aby na svět vnesli pohromu a hoře. „Stůjte!“ – Bůh však zvolal – „nehostinné sbory! Takliž vcházejí kam cizinci a hosté?“ A na tělech obrů zahučely hory. Tak Bůh pravdy – srdce dí mi – poodvrátí od Slovanstva, jež kol v nekonečno roste, všechněch pekel vzteky – budem-li v tom státi. 30

Duchu Petöfiho.
V to jaro, kdy lid ptal se: »Což jsem červ a plaz?« Tys vzplál jak meteor, a zavířil Tvůj zpěv a hněv a vzdor. Tys urval nebi blesk a slunci paprsků, a hrom Tvůj mistr slul, bys nad svým krajem duhu rozepnul. Tvůj život i Tvá smrt Tvých písní dokladem; Tys volnost v závěť dal, a národ Tvůj k ní slavně přísahal. Tys myslil: „Orly vychoval jsem, sokoly!“ sám svobodný jsa duch, jenž nenáviděl řetěz, tmu a puch. „Já umru,“ myslil’s; „v písních bude žít můj duch, můj zahřmí časem zpěv a lidu mému šlechtit bude krev...“ 31 Kde jsi však, duchu spanilý, když Tvůj teď rod v prach cizí právo rve, dům boží mění na dům choutky své? Kde tluk Tvé hrudi vznešené, když láska ta, jíž milujem svou zem, ta nejsvětější, zní teď zločinem? Kdes lítal, jasný sokole, když krkavci se hnali s krákotem a hnízda sirot rvali s klektotem? Kdes plála, hvězdo svobody, když noční výr se ku sýkorkám draldral, a co kde holátkem, to dravě bral? Kdes těkal, sladký slavíku, že přírodu, žes neopojil zem a lidskou hruď lidskosti klokotem? Kdes kryl se, slunný paprsku, žes nepronik’ té nízké hanby mrak a neoslepil raděj její zrak? Kam vůni, květe bujný, dal’s, ten jara dech, žes nepřerazil blín? Či smuten naklonil jsi kalich v stín? 32 Kde vzdor Tvůj, smělý praporče, že strhli tě a na žerď za fanfár nevěstčin zavěsili drzý cár? Či proto pěl jsi svobodu, ten velký zpěv akkordů jásavých, by tyranům byl při ní sladší hřích? Ó, vím, vím! Na poušť prchl jsi – tak uražen! – bys v chladu chmurných skal se z hněvu, žalu svého vyplakal. Nešťastný! Lid Tvůj řve ti posměch nejkrutší, jenž stihnout pěvce můž’: Za volný meč – vražedný vzali nůž. 33

Dvě idylly. I.
Pohorskou vískou šel jsem za večera, když slunce zapadlo již do mračného šera. Jen slabý, úzký rděl se ještě v nebi pruh, a rosou zvlažen voněl les i stráň i vzduch. Kouř modravý plul ze dřevěných chatek, kde na prahu teď po práci houf dětí, matek i kmetů šedivých si sedlo na kus řeči, k níž z dvora štěká pes a telátko kdes bečí. Od blízké školy bílé zavání sem lípa, a vedle na dvoře Valášek dříví štípá. I píseň zaznívá, tak bezstarostně mladá, to s nůší Valaška ji drsnou cestou skládá, a hlasnou ozvěnu až v tiché hoře budí, jak by se hora smála plnou, zdravou hrudí. Tu maně na malé jsem utkvěl chýži, a k prahu jejímu mé kroky už se blíží. Tam stařec se stařenou jako chrástek seděl a děvče jako šípek, smích mu z očí hleděl. U kmeta chlapec hrál si v dlouhé košili a vestě červené, již pestře vyšili, v klobouku širáku a na psíka se vztekal, jenž mu teď odběhl a na mne statně štěkal. 34 Chtěl promluvit jsem s nimi, bylo vše tak vlídné, když náhle ztichlo všecko jako v kapli klidné. Slyš! ze dřevěné vížky, ze chrámku vyběhly zvuky – stádo beránků, a s horské stráně zní „Anděl Páně!“ Na prahu chaty přežehnal se děd, vzhlíd’ vážně na hocha, jenž sepjal ručky hned, stařena suchá, smrt již v bledém líci, i děvče, o svém blahu teprv snící, vše rozchvělo se, uklonilo čelem – „A slovo tělem!“ Ó chvíle posvátná! Jak les by rostl výše i ves i kostelík, jenž nadšením teď dýše! Hlasitě šeptá žena šedivá a hluchá, a její postava jak křovina je suchá. Však stařec předříkává hlasem pevným, jistým, a po něm hošík hláskem zřetelným a čistým, že každé slůvko jeho jasnou perlou zní, líp nežli na věži ten zvonek kostelní, že jako píseň z úst to zaznívá: „Zdrávas Maria!“ Kmet schýlen klečí – hlava se mu třese – „No dále, staříčku, přec modlete se!“ hoch košiláček se širákem v rukou na děda volá, jenž tu chví se mukou. A stařec vetchá přimhuřuje víčka, otčenáš předříkává za tatíčka a za matičku, jež s ním v hrobě leží tam na hřbitůvku na té stráni svěží. 35 A hluchá stařena na kmeta mlčky vzhlédá a přežehnavši se zas na práh zvolna sedá. „Co se to ještě modlí?“ na děvčeti zvídá. „To za rodiče!“ dívka křičíc odpovídá. A zvolna na vísku se šero snáší husté, a na obloze zdánlivě teď pusté hle, hvězdy vyskočily s tichou září sladkou, jak by to tatíček se k chýžce díval s matkou. V dřevěnou malou vížku, do chrámku vběhly zpět zvuky – stádo beránků, ve zvon se skryly, a noc se chýlí. 36 II.
Hory, hory, samé hory, samý údol, roklina, a v nich pestře rozházena usmívá se dědina. Dědinka to idyllická, pravý ráj to, rajský klid: v prostřed bílý kostelíček a na kraji krčmář žid. Pan farář, nu, jako z Vossa, matriku má jako sníh; každé druhé rozeňátko z rodičů je manželských. Ovečky se v horách pasou a Valaši v palírně; vzduch je čistý jako křišťál, v hospodě jak v udírně. Ovce běží cinky-linky a jehňátka hopkují, z krčmy Jurku vyhazují, perou se a sakrují. 37 Jak se leskne jeho pšenka mroucím sluncem polita! Většina jí, jak tu stojí, u žida už propita. Shrbena pod nůší trávy žena jeho popílí – „Bože, Bože, už ten pohan zase je dnes opilý!“ A ten chlapec rusovlásek, pod kloboukem děravým, s táty hledí na maměnku očkem modrým, zkoumavým. Výkřik srdce raněného propouští ten dětský vzhled, jak by drsná noha šlápla,šlápla na běloučký jeho květ. „Ave Maria!“ v tu chvíli rozlehlo se po krajikraji, a tak zvučně – žena pláče, v krčmě dál se hádají. Na okno tu zabouřila žena bídná od mlada; hněvem zrudla: „Klekání je, modlete se – !“ Krčma ztichla. Vše se modlí. Zvonek duší proniká. Před hospodou Jurka leží, žena jeho hlasně štká. 38

Valašské hory. (Ohlas.)
„A ty naše hory, Bože, to sú hory! Na nich prozpěvujú archandělské sbory. Ach, dyby to byly archandělské kůry, věru že by nebe protrhlo se s hůry. A to tam slunečka samým smíchem svítí: děvčata slunečka zpívajú jak kvítí. Tak by nezazpíval skřivan ani kosi, když už vypil z rána sto kalíšků rosy. Tak žádný pan rechtor zpívať nenaučil, dyby svoje husle. tisíc let byl mučil. 39 A mě moja milá už tak učí zpívať, dyž mi na srdečku večír dá se zhřívať. To mi předzpěvujú všeckých svatých sbory, a dyž od ní vyjdu, zpívajú mi hory. Hory naše, hory, co ste vy za hory! Do samého nebe pnú se vaše jedle, pnú se vaše bory!“ 40

Proroctví. (Ohlas.)
Vyletěla zezulenka z bora – Bude-li ta Majdalenka moja? Zamýšlí se zezulenka, dumá, za uchem se pazúrečkem drbá. Aj, co kuká zezulenka moja? „Bude, bude Majdalenka tvoja!“ 41

Doma.
Je malá naše chaloupka, v ní není mnoho pohodlí; však s celým světem nejlíp v ní až dosud jsme se pohodli. V ní není změn, však ani nud: s týchž Kristus, svatí hledí míst, týž v oknech muškát, bazalka, a blankyt vhlíží stejně čist. Co nad ní přehnalo se běd, už neprozradí žádný list; už mnohé milé skrývá hrob – s týchž Kristus, svatí hledí míst. Pod těžkou střechou doškovou se směje ona potoku, jenž o překot kams do světa – jak já kdys – hrčí v poskoku. A za zahradou pole, les, z nich dýchá zdravá příroda, a z dvora kohout kokrhá: Aj, bude na žně pohoda! 42 Je ticho tu i v sousedství, s kosami vyšli do polí, však po večeři při dýmce řeč vesele zas hlaholí. „Co to tam chasa vykládá?“ matiččin slyším zvenku smích, a z kuchyně dí tetička: „Já, o jakýchsi císařích.“ A klidně dále poklízí, v ohradu husy veplaší a dětem přišlým návštěvou – jak nám kdys – jablek přináší. Tak při práci den za dnem jde, až tichá přijde neděle tak slavnostně, tak čisťounká, tak spokojně a vesele. Z hor dýchá cos jak boží dech, báň nebes skví se modrostí; mně je tak volno, jak bych pil z horského zřídla lidskosti. Však cizí mně ten blahý klid. Má mysl s naším potokem přec letí odtud, letí dál, dál k moři v letu divokém. 43

Večer u rybníka.
Den letní byl, již pozdě srpnový. V útulném parku v klidné zábavě jsme seděli, a nikdo nevšim’ si, jak západ zahořívá v rudé záplavě. Stůl nesl ještě zbytky svačiny. Kol damy pletly, nejmladší pak z nich cos vyšívala vkusně, spanile, jak jaro vyluzuje květy, kde byl sníh. Byl hovor o všeličem. Před chvilkou i pražské listy došly plny zpráv, kdo v Sedmihorkách dlí, kdo ženil se, a státník X., jenž rýmu měl, že zas je zdráv. I bylo řečí, smíchu, otázek, a na chvíli když utich’ rozhovor, tu v klid ten šuměl strom – tak milostně – že řek’ bys: „Tihle zde – toť samý šťastný tvor!“ V tom náhle pronikl k nám divný chřest. „Áh, špačci! Špačci! Honem ke hrázi!“ nám hostitelka velí laskavá, a v úprku i Héro pes nás provází. 44 Od slunce hořelo vám nebes půl, a v rybníku se zrcadlil ten svět jak velká báj, žár touhy mladistvé, kdy srdcem temně šlehá síla, vášeň, vzlet. A v modrém nebi drobné obláčky jak ostrovy se skvěly daleké, však s břehy zlatými a přístavy, kde palmy jenom vznášejí se odvěké. Mněl’s, plameny že mocné šlehají, a srdcem světa pronikal přec klid tak velebný, že rákos nehnul se a do vody a do houští vpouštěl svit. Teď teprv nad rybníkem černý mrak jsme spatřili se mihotati sem a tam a slyšeli v něm křik a hlomoz, chřest – a níž jak koule druhý mrak se zjevil nám. To špačků byly roje kulaté, jež v ráz jak mračna ledového ryk se do rákosí hlučně sesuly, že rozhoupalo se, a chvíli zněl tam křik. A výše vlaštovky zas měly shon a polítavše v rákos vběhly též, tak ticho, že jen třtina zakývla. – A topol v rybníku se shlížel jako věž. Šum nehnul stéblem. Slunce zapadlo. Jen červánek se díval k rybníku, co rodin spí v něm, kolik set a set, a kolik tisíc švítořivých diblíků. 45 Dceruška s matkou stály na hrázi, co myslily si, toho pln byl svět; já zahlíd’ jsem, jak krásnou hlavičku máť líbá dcerušce, tu hlavičku jak květ. Však dcerka vytrhla se z objetí a běžela, jak radost běží, ples, tam k lučinám, jež do daleka šly, a za ní se štěkotem hnal se Héro pes. Pak slyšeli jsme z dálky její zpěv... Řeč byla o všem. Cvrčci cvrkali, po blízké cestě tvrdé hrčel vůz, bič práskal ve vzduchu, a koně frkali. O daních, cukru, o vládě a lži, o mladém dorostu šly rozpravy, a jak tak jdeme zvolna po lukách, zapáchla vůně posečené otavy. Pak o volbách a žurnálech šla řeč, v ten čas že byly pravá otrava, však za těch řečí už se smrákalo, neb dávno vyhasla už rudá záplava. S kyticí polních květů vrátila se prostovlasá dceruška zas k nám a zticha sobě dopěvovala jakousi šťastnou báj... Šel mlčky každý sám. V tom šťastný mladík odstoup’ od „starých“ v před k dcerušce – (to duše ohnivý byl skok) – cos šeptá jí – s kyticí ona plaše hrá – a „staří“ volný uvolnili krok... 46 Ostrovy zlaté zmizely jak sny, mdlým hlavám spánek spěchal na pomoc, jen dlouhý nad západem rděl se pruh, a milo snášela se hebká, sladká noc. 47

„Na časy!”
Noc letní je a dusná, zatažen západ v mrak, jen někdy se zablýskne na plano, jak bájný by letěl drak. Tak také v mnohých duších. Tam blýská se a tmí, v nich daleký mrak jak tucha zlá se rozrůstá nad zemí. Ach, dojde-li to k bouři, to bude trampoty! Jeť pařezů v světě prohnilých a zlacené nicoty. Je ticho u nás, ticho, však v dálce, tam to řádí! „To blýská se na časy!“ rolník dí, a mne to tam v dálku svádí. Smích bezstarostný hlučí z hospody v noční klid: tam v taroky bujaře hrají, smích šťastný tam slyšíš hřmít. 48

Cestou.
Rád po mezi jdu, širokým polem jde nejradš cesta má neb třeba na pahorek nade vsí, když rozhled tam daleký se otvírá. Miluji volnost, ne smělých štítů jen, kde dlít musíš sám; tam vodím duši jenom ve svátek, by šla se očistit k lepším končinám. Hruď mou však hruda rol našich víže a vůně hor a luk, z chat našich kouř, hrčící do měst vůz, i vrzavý pluhu hlashlas, i dílen hluk. Život mne vábí svou každou stránkou tak různě popsanou; zrn tiché šustění tak slýchám rád, když v den jasný padají v zem zoranou. Lnu k přímým hlavám, jež smělé jsou a se lží hned zápolí, jimž ve zraku se blýská na časy, a upřímně, prostě slovo hlaholí. 49 A k srdcím čistým, jež znají jen klidný, slunný úsměv, svit, však neznají té mrzké pěny slov a dovedou bouří strastnou hovořit. Nač vzdechy plané, že pouť mou tu věčný večer provází? Já tím se těším, že můj duch byl čist – a znova zas mladé slunce vychází. 50

II. Melodie noční
[51]

I.
Klekání.
Červánek dohořívá, noc chvátá k dolinám, a jasný zvonek zazněl k tichnoucím končinám. To ze hřbitovní kaple on volal v šerou zem: „Den usnul již, a paměť plá po něm červánkem. To paměť velká, slavná, jak dobrý byl to den, jak lopotil a dřel se, teď sladký je mu sen.“ A co tak zvonek hlásal, co údělem nám jest, už v nebi rozzářilo se plno bílých hvězd. 53 „Ba památka to slavná, hle, blankyt pln je hvězd, jak věrný byl to dělník, jenž právě pohřben jest.“ Zvon zmlk’; však staré kříže dál modlily se z tmy: „Odpusť nám naše viny, jak odpouštíme my!“ A mně se při tom zdálo, jak hrob to šepotal, že celý svět ten širý jak velký hříšník stál. 54

II.
***
Ticho všude. Ticho všude.
Nebe rudé zhaslo zticha. Nezadýchá od hor vánek. Z oblak padá rosa, spánek. S nebeských jen cest hluk dolétá k srdci mému valících se hvězd. Usni, kde jsi, srdce chudé! Hvězdná říš ta všude, všude plna lásky jest. 55

III.
Měsíc vychází.
Širokým údolím jdu v pozdní noci, po stranách hory jako brána k nebi, a na oblohu veliký teď měsíc, jak zlatá vzpomínka zašlého štěstí, vychází právě mezi vršky stromů. Zrak večernice srší z dálky touhou, jak na milého čekala by druha v tom tichu, kdy sní roztouženě lístek a širá země, zdá se, stoupá k nebi, kam v plné kráse vyplul velký měsíc. Jak věčností jdu rozlehlým tím dolem. Veškeren život přijal masku smrti, však pod tou maskou žije vše a prahne a prosto zemskosti, té hrubé, drsné, jen blahým, čistým oddychuje mírem. To ticho! – Mním, jak měsíc leje světlo, že jakýs duch se snáší v proudu jeho a stírá prach, jenž used’ na list, květy, a stírá prach, jenž na duši nám used’, a obrozuje naši zemi matku. 56

IV.
Otázka.
Až zajde duch náš, jak to slunce, a tělo usne, jak ta země, zda rozzáří se také nám hvězd roztajemstvených už chrám, a v slavnou klidu toho chvíli náš vzejde duch, jak měsíc bílý, kams v tišinu tu nekonečnou – kdo otázku tu ztiší věčnou?... Tak ticho. Země lehko zamlžena, k ní rosa padá tiše, neviděna, jak by ji ruka tajná z oblak štědrých sela, by na chléb vezdejší zem hojně klasů měla. Ruch její odměřený cítil jsem i lásku a při tom zapomněl jsem zcela na otázku. 57

V.
***
Jak jsi mládo, nebe, Jak jsi mládo, nebe,
jaký to v tobě ruch! Jak plno zápalů, vzletů a plno tvořících se světů, jak ohnivý v tobě duch! Jak jsi šťastno, nebe, co v tobě krásy jest! Tak prosto všednosti, hněvu a plno vznešeného zpěvu, snů nejblažších – samých hvězd! Jak jsi hrdo, nebe, co jaré síly máš! Jak cítíš dusnotu v těle, hned zplna vybouříš se směle a duhu pak rozpínáš! Co, mé srdce, pláčeš? Snad v bujném rozruchu jsi chtělo býti vším dechem hvězdného ruchu toho echem jak skřivani ve vzduchu? 58 Nebesa, ach, tvůrčí, ne za klid prosím vás: jen hluku života, ruchu, mně proudivého dejte vzduchu, ať pálí tam žár neb mráz! Z toho mládí svého jen drobet nechte mi: těch jasných zápalů, vzletů, těch vznešených a prostých vznětů, bych sil je po zemi! 59

VI.
Noční skřivan.
Vysoko v nebi hvězda plá, třpytí se, mihá a leskne, najednou k sobě zvábila srdce mé podivně teskné. Ona tak čile plápolá, kmitá se, kolkolem sama; myslím, to zlatý skřivan tam třepetá křidélkama. To on tam v nebi vysoko vroucné své škovrtá trylky, nabažit se tam nemůže kratičké u nebes chvilky. Proč jen tak zpívá vysoko, sotva že oči ho vidí? Proto snad, by byl nejdále, nejdále od země, lidí? Též bych už tomu uvěřil, přece však cítívám, braši, 60 z prachu že on mne zemského k lučinám vábnějším vznáší. Kamsi, kde můžem’ natrhat růží a okrášlit zemi, aby se na ráj měnila s půvaby, radostmi všemi. 61

VII.
***
Spí širá zem – hruď neklidem se chvěje, Spí širá zem – hruď neklidem se chvěje,
však nad ní mladostí se hvězdná obec směje: „Co vzdýcháš ztěžka sobě? My určeny jsme tobě. Závratně nad vír světský nás vrh’ muž Nazaretský. Chtěl, každým rokem níže bys sváděla nás blíže. Jen spoj se srdci všemi, a naplníme zemi!“ A mně tak veselo jak ranní zoře, jak bystřině, jež burácí tam v hoře a daleké už pozdravuje moře. 62

VIII.
Rosa padá.
V dál hvězdnatou, ni mráčkem obklopena, vysoko nad zemí a přeskvělá tak tiše luna pluje rozchvělá, jak duše má, jež v smutek potopena zas k radosti se vzpjala rozpělá, jen v koutku kdes to tiká ještě, lká jak slavík procitlý, jenž hned však umlká. Tak ticho kol, jen ve vzduchu to blyští, cos táhne nocí tou jak báje daleká – to rána šťastného snad růžné příští? I horstev hruď, divokých bouří doupě, usnula přetvrdo, je mrtva, mníš, a brzo červánek, dech lásky, nad ní uvidíš. Sen pochýlil i borbor, i klasklas, i poupě, jen potok hrčí kdes, je píseňka to mladá, a cítíš ve vzduchu, jak rosa padá. 63

IX.
Červánky.
Již nebes strážcové se bděním znavili, zrak pečlivý laskavou rukou zakryli a světla sfoukli; neb pevně udřímli i ti, kdo leží choří, jim v lících ranní sen už zdravý ruměn tvoří, a v háji slavíci se rozetloukli. Zem, propast zamhlená, teď náhle prosvítá, hor temných vrcholy zář rudá prokmitá, hle, les už hoří! Oblaky rudnou již a okraje se zlatí, žár tichých plamenů již, zdá se, vesmír schvátí, zřím, jak se trhá mrak a obloha se boří. To kácejí se mhy, tmy sloupení a strop, jim čistá, smělá zář teď otevřela hrob. Už skřivan zpívá! Jak tváří andělských roj zlatých mráčků letí a mizí v dálce kdes jak smích blažených dětí, a blankyt osluněn se k rosné zemi dívá. 64 Tak v žití klopotném a v temnou pochyb noc si hvězdný ideál též béřem na pomoc, dál krok se žene; v hlubinách duše věřící jas růžný vzchází, jenž podél drsných cest nám vonné kvítí sází, zrak osluněný mosty přes propasti klene. 65

X.
***
Svítá, svítá, svítá, Svítá, svítá, svítá,
skřivan k nebi letí; to sám anděl vítá: „Vzhůru, vzhůru, děti! Vzhůru, vy tam dole!“ na okna již buší, „Porosil jsem pole, porosil i duši. Vyskoč, slunko svaté, aby vzešlo zrní, vyžeň klasy zlaté, růží oděj trní!“ Vyskočilo slunko se zlatého lože, zasmála se země, a já s ní, můj Bože! 66

XI.
Čta Tolstého a Dostojevského.
Orlové letí zářní z východu za svítání, do našich letí plání – perutě nadoltářní. A s nimi píseň pluje, až jasní se v šerém vzduchu, až jasní se v lidském duchu a hruď se obrozuje. Lidskosti píseň nová, tak čistá a zlatostrunná, tak soucitná, prostá, slunná, tak ranně červánková. Do hlubin mraky shání a výpary nezáživné, mlh obludy plaché, divné poráží za svítání. Prchněte, citů lháři, své vyrvi si, křivdo, spáry! Věk nový vám strhá cáry! Orlové vzduchem září. 67

XII.
Buď zdrávo!
Již nad hory svěžemodré vzlítá plamenné slunce, a zroseným zrakem země vítá plamenné slunce. Snem zblažena o daleké říši hvězdné a šťastné, zem jásá, že zas jí život skýtá plamenné slunce, že s jitrem tím oplozujících jí polibků vtiskne ta tvář jako růže porozvitá, plamenné slunce, a prsou svých tluky, oživlými v skřivánčí píseň, jež v paprscích trýská stříbrolitá, plamenné slunce zve v náruč svou, k hrudi roztklivělé mateřskou slastí, zve vítěze, jemuž věnce splítá, plamenné slunce. Tak vzrušená duše moje, dumou znavena tesknou, též po žití jasném prahnouc vítá plamenné slunce, sníc o žití důstojném, kde nemrou národy v jařmech, kde na rumech zvůle volnost zkvítá, plamenné slunce. Tak schvácené srdce moje čistou lidskosti písní žár vdechuje, který všem, všem skýtá plamenné slunce; jím zmlazuje hruď mi, rozzpěvuje veselím jarým a nalívá zpěv, v němž síla skryta, plamenné slunce. 68

XIII.
Vesmír.
Velebné dílo! Duch tvůj jásal by a lkal zas v hoři, když na hvězdy zříš, slunce – zrak tvůj divem hoří: Vesmír! A přece co by platen byl ten vesmír celý, kdyby nám v srdci neplál rovněž velký, skvělý vesmír? By hvězdy neplály tam, slunce, dárce žití, a nešumělo moře klasů, zvuků, kvítí – vesmír? Dřív k srdci nahledni, kdo v zemi hledáš štěstí; tam musí tobě růsti, zářit, zpívat, kvésti vesmír! 69

III.
[71]

***
Vždy cítil jsem, že k Baltu cos mne pudí, Vždy cítil jsem, že k Baltu cos mne pudí,
jakási báj, jež slita z lásky, hoře a široko se rozlévá mou hrudí, hned zveseluje ji a hned zas trudí, jak v jedlové když dlíval jsem kdys hoře a v srdci slýchával jsem hučet moře. Snad onen duch to šeptal k mojí duši, jenž červánkem nám vzplanul na obzoře a žhavý purpur vdechl do ovzduší, že zradostněný zrak už slunce tuší, v ty ozlacené mrákavy se noře, pod nimiž zpívá zem i slávské moře. Ba byl to on, má peruť zlatoperá, jenž od severu zářil mi jak zoře, s nímž snášela se ke mně Slávy dcera, když pod lipou jsem za vonného šera kdys dlíval, snům svým mladé světy tvoře, kol nichž mi jásalo a hřmělo slávské moře. 73 Tam, kde on lkal a žaloval a věřil, tam spěchal jsem, kde předsudků hrad boře on hranice nám nejsmělejší měřil, an pokrov tmy se nad naším dnem šeřil; tam, jeho stín kde stojí rovný hoře a jeho dechem hovoří též moře. 74

Cestou k moři. I.
Německem-li jedeš k moři, ke Stralsundu, mořské panně, krajinu máš vyschlou, fádní jako vládní pruské srdce. Mohl bys též libě zdřímnout; ale počkej! Náhle uzříš řadu divných oblud velkých, obrovské jak pavouky. Nohama či křídloma to ve vzduchu jen pořád klátí, ale corpus nemotorný líně leží na zemi. Ach, toť mlýny povětrné, malé, drobné, hodné děti velikého větrníka, jímž je celé Německo. Poeti a filosofi – toť jsou jeho zlatá křídla, jimiž on, tak v duchu myslíš, manu rajskou mele jen. 75 Manu rajskou, ambrosii čekáš, hledáš – a ten čtverák mele, mele a jen mele kulky, prach a granáty. Granáty a prach a kulky, ach, to strava libovonná, table d’hôte to diplomatů, omaštěný říšský hrách. Houkající bum-bum děla, mumlající jako medvěd, to jim svůdně lehtá uši, to jich hudba komorní. Národové poníženě s hloupým úžasem a strachem hostinu tu snášející – nejsladší jich publikum. Mele větrák, mele, mele; zlatá křídla míhají se povznešeně, ba i hrdě – filosofi, poeti! Proklatá to jízda k moři! Kdybych aspoň hodit mohl větrákem tím stranou k moři, zažblunkne-li: „Vítej, moře!“ 76 II.
Dále krajem filosofů, kasáren a poetů, vycpaných též uniforem, romantických rozletů! Ale věřte, z romantiky – prosím, žádný žert – býval mi přec nejmilejší spectabilis čert. Monsignore Liščí-Chvostek, rytíř, markýz, grand, někdy s kordem, někdy s frakem, vždy však s pytlem švand. Dohazovač, jaké rodí svatá jenom říš,říš (Mefisto sic dávno dohrál – o novém však víš?)víš?). To je přece chlapík strunka, brada do špice, ta se, brachu, napřed směje každé kritice. 77 A ta lehkost v jeho kroku, v lýtku má on rým, a jak jde, to chechtá se mu v každém kroku šprým. Ohonem on o zem luská, to v něm mrská vtip, jím on vždycky radost jeví z klepů, lží a chyb. Universit nepoznal on, přece však je kos; namíchá všem diplomatům, až je svrbí nos. Takovouhle romantiku už si líbit dám, ač své ruky ani čertu zištně neprodám. Ale přece chtěl bych čerta míti ve službách, chodil bych s ním o prázdninách, všude po Čechách. Po Čechách a po Moravě, ach, to byl by sport! Mnohým pánům řek’ by stručně: „Prosím o Váš kord!“ Přede mnou by honíval se jako v sněhu pes, někdy by mi také hůlku graciozně nes’. 78 Provětral by vlasti naše, hlavy protřepal, celé řadě vzácných pánů katě proklepal. Víte, čert má líp než kuchař vytříbený čich, ihned pozná farizeje, i kdo čistý mnich. Hrbaté on pozná duše, dav, co líže prach, od těch, kterým pravdu mluvit nezabrání strach. Rozezná on, kde jsou muži a kde melhuby, kde se moudrost v hlavě těsná a kde otruby. Rozezná on dobře Boha a co modla jest; modle v duchu vysměje se, Bohu jde on s cest. Běda, koho čertí ruka by se dotekla: každý Čech, jenž byl by babou, hajdy do pekla! A ti milí tichošlápci – „Chyť je, čerte, chyť! Chutnají jak raci s kmínem, můžeš posvačit!“ 79 To by byla podívaná! Pěkná věru mast! Čechy měly by pak v pekle novou svoji vlast. A kdy by kdo: „Z Moravy jsem!“ naříkaje děl, sám by musel přiložit si ještě pod kotel. To by bylo křiku, shonu: „Hle, hle, čaroděj! Spolčil on se s čertem na nás! Policie, hej!“ Tak jsem dumal pokuřuje v pruském vagoně, než jsem „Hertě“ na klín sedl a plul k Arkoně. 80 III.
Když už jsem se blížil k moři, měl jsem srdce věru těžké: leželo jak okov v prsou, těžký okov na dně studně. Těšil jsem se, ba už cítil, jak mé srdce jak ten okov vyletí a tryskne silou, přetékajíc občerstvením. Pravil jsem si: „Teď, hudlaři, uslyšíš přec pravou píseň, pravou mluvu, velkou, slavnou – žádné veršů zanimrání. Teď, hudlaři, klobouk dolů! Nahltal’s se dosti veršů, nafouklých i kostrbatých, že div jazyk neopuchl. Takých veršů, že ti při nich až mdlo bylo, neb v nich pravdy 81 míň než másla ve polévce špitalské a sirotčinské. Dost však takých též jsi poznal, že ti srdce poskočilo; takých, že ti zemská tíha padla s nohou – letěl’s k hvězdám;hvězdám. Takých, že ti každou hrudu, celou zemi pozlatily, že jsi volal s květem, ptákem: Milá jsi mně, matko země! Ale, brachu, pověz přece: Jsou ty sloky horstva sněžná? Jsou ty verše květné louky? Je ten rytmus hukot moře? Mezi řádky, mezi slovy jiskří se ti, dýchá tobě volný vzduch a nekonečný? Rozklání se nad tím nebe? Mlč, hudlaři! Poslyš píseň! Z jiných ona vyjde prsou. Většina těch veršů tvojich vyšla z prsou lepenkových. Konec už té komedii. Otevři teď bránu srdce! Vymeť, bys měl hodně místa: Homér ihned začne zpívat!“ 82 Sváteční jsem cítil ráno, rosa padla na mé srdce, tak mi bylo, jak bych vcházel do svatyně Boha svého. Přelítl jsem chvatem Stralsund, pádím zrovna k přístavišti – „Aj – toť moře?“ koktám téměř. „Ach, ty světe! Vždyť to rybník!“ 83 IV.
Již večer byl, když na Arkonu jsem chvátal podél pobřeží, směs dávných bájí v šerém shonu hned nabídla mi přípřeží. Po břehu šel jsem – v pravo moře v břeh rmutným taktem šplíchalo, a v levo v červánkové zoře zrající žito dýchalo. Na břehu stádo krav se páslo, odběhla koza všetečná; od cvrčků ovzduší se třáslo – to klaka byla zbytečná. Mořem se brázdy táhly bílé, jak na nebi je vídáme, jak po lodích to stopy zbylé, jež v dálky pluly neznámé. Maják už hořel, z blízka šlehal a zval mne v pohostinný dům; 84 div věčnosti mi k srdci léhal, vln volných šum a bájí tlum. A na východě hvězda jasná se tiše rozhořívala, to hvězda mořská byla spasná – má hruď jí hymnu zpívala. 85

Noci na Arkoně. I.
Dobrou noc!
Převlídně přijal mne hostitel nový, svlíkl mi plášť a tázal se sladko, nejsem-li hladov. Neměl však nic, leč vajíčka s šunkou. „Bohové!“ chtěl jsem zvolat, jak každý ve starých hrách, těch falešných totiž, řve brněný hastroš, kdykoliv shlídne neb opouští scénu. Chtěl mi to nahradit zábavnou řečí. Sedl a začal vyprávět živě, jaká dnes loď sem připlula s hostmi, kolik jich bylo a kolik jich bývá. Oknem a dveřmi blýskalo moře, hluk jeho zaléhal hrdě a slavně. Potom když viděl, že řeč ta mne baví, zrovna jak pastora, který tu seděl se dvěma menšími studenty syny (odkudsi z východních Prus byl – tak pravil, ze krajů zněmčených – sám se mi přiznal; po jídle se syny modlitbu šeptal), 86 vyprávěl dále s podivnou chutí, pozdní snad večer pomáhal tomu, z života drsných rybářů, plavců, šílený živel jak lodi sem zahnal, zahnal a ztroskotal. Ráno jsem spatřil na zdi jména těch ubohých lodí. Oknem a dveřmi svítilo moře, šum jeho bujným zněl, junáckým smíchem. Na podzim co tu bývá prý bouří, jaká je zima divoká, pustá, vesnice vůkol hluboko leží, nebývá možno vyjíti pro sníh; nadarmo oheň v kamnech tu praská, nadarmo leží ve stole karty; odloučen maják i hostinec trčí; za to však skřivánek první jak milý. Tak on všelicos příjemně mluvil. Tuleně též nám ukázal hbitě, kterého sám prý chytil a vycpal. Byl jsem však nemluvný – moře jsem slyšel, svobodnou mluvou jak rozpíná hruď mou. „Pán by as lehl?“ on s úsměvem ptal se. „Vzduch náš je silný a dřímotu snáší. Tak jenom na horách člověk si zchrupne. Najednou jako by smrt tiše přišla, člověk už leží jako by zabit, prsa jen pozvolna široko dmou se, do tváří vstoupá ruměnec horký, jak by se do duše vrátila mladost. 87 Tak zrovna bývá před vzchodem slunce: noc ještě cítíš, a východ už rdí se. Bezděky člověk zamyslí se tu, jako když před ním tiché spí moře.“ An tak mluvil, shon slyším, tleskot: herojským vlny zpívaly rytmem. „Co v tobě dřímá, tělo tu spící? Ztlumená bouře či bolest či štěstí? Či snad jen líná, zívavá nuda? Až ty se vzbudíš, vzkypí tvá bouře? Či budeš zpívat na chvíli štěstím? Či budeš dusit prohořklé srdce? Tak je mi, zřím-li na tělo spící; jako když hledím na ztichlé moře. Avšak, vidíte, proto mne láká moře i život, věčný ten zápas s příměřím krátkým, s nejistým koncem.“ Z dálky to dunělo bouravým tlukem, kypícím vzruchem, tvůrčí jak dumou. Pravda, moudře můj hostitel mluvil? Byl to též zkušený otec a děd též, dlouho tu býval majáku strážcem. Snad také proto tak hovořil vážně, že tady seděl pruský ten farář. „Snad bude východ slunce dnes krásný. Mám snad zbudit? Stojí to za to.“ Takto mluvil hostitel dvorný, když tu služka červenolící se svíčkou přišla a k dřevěným schodům na půdu vedla mě v pokojík světlý. Měsíc v něj šilhal jak zvědavý chlapec. 88 Okna nepřiléhala; všude, od dveří, od oken vítal mne vítr. Za to ten rozhled! Byla již půlnoc. Po moři rozlil se měsíc, tak bílý. Zář jeho v náruč chytaly vlny, v dálku ji nosily se smíchem dětským, trousíce po cestě stříbrné vločky, třepení zlaté, jež házely na břeh. Kamsi až.do dálky lesklo se moře temně zelené s magickým svitem, s pozadím černým, bájivou chmurou. Žhoucí pruh jak po lodi brázda vlek’ se tu kamsi až v mystickou dálku, jako by rytíř přejel tu gralský. K tomu ty hvězdy sršivé, čisté! Hned by ti mysl vstoupila v loďku, po zlaté dráze té na ostrov plula, na vzdušné hrady s arkýři, věžmi, se pěvci ballad, s výkvětem paní, s hlaholem rohů, ohařů vytím, s kořistí zázračnou ze svaté země, s gotickým dómem, tužbou všech tužeb, zkamenělou modlitbou lidskou, na zvucích varhan kde ulétá mysl do končin rajských, k lučinám hvězdným. U moře věru středověk básnil, nočnímu nebi on uloupil kouzlo, máj když byl na zemi mámivě vonný. Já však se těšil na moře jasné, s nebem kdy lehkým se o závod modrá, rozhřáto zdá se líbáním slunce. Slunce – toť život, a moře – to síla! Pod sluncem klas roste, růže i píseň. Pod sluncem u moře zpíval i Homér. 89 Zavřel jsem okno, však stále jsem slyšel, moře jak pod okny mluví mi ze sna. Dlouhými oddechy hruď se mu dmula, tichounko běžely chychotné vlny po jeho prsou, s tajeným smíchem, tichounko běžely k bílému břehu, až náhle zašplíchly, zatleskly hlasně. Děti tak s otcem hrají si v loži, skotačí, smějí se, válejí, škádlí. Volným tak šplíchaly, tleskaly tempem – cítil’s, jak zdravý, klidný to oddech, jaké to nadlidské tělo tu dřímá. „Dobrou noc, milý, neznámý obře?“ 90 II.
Geirrödh a Svjatogor. Moderním Geirrödhům.
Ulehl jsem. Ale kterak usnout? Pod mým oknem šplounaly si vlny, tleskaly a třískaly jen o břeh. Jak by vlny mohly takto zvučet, kovovým tak zvukem kterak hlučet? Rekové to vrátili se z boje, na zem házejí své těžké štíty, těžké štíty, meče ocelové. Země od nich řinčí, břehy září. Snad že také brzy počne píseň? Vítězstvím snad zarokotá struna? Cítím, cítím – hlava jako v ohni: tiše jako mlha vystupují šeré báje, pradivoké mythy. Se protějších břehů Skandinavskýchskandinavských mílové já slyším dunět kroky obrů, chechtot surový a šprýmy, na to klení, nad pekelnou vřavu, bouchání pak o zem a zas smíchy, jak jsem to kdys čítal v staré Eddě. 91 Jistě že tam pranice se strhla: Thorr hromotluk pere se tam s obry, a jim všem se z dálky směje Hödur, slepý bůh tmy. A obřisko Geirrödh, lstivý, drzý, před jeskyní leží, zrzavou on hlavu vložil na klín zlatovlasým dcerám, ouží bradu, hýbá nosem, jak mu češou vlasy, mrká, štíří se a tluče nohou: „Kdybych já tak potkal Svjatogora, utopím ho, lotra, jako kotě.“ Nezamukly dcery, mřely strachy, sám on obr řeči své se šklebil. Co tak Geirrödh nadýmal se žabsky, Svjatogor tam na severu seděl, na bílé až Rusi; tak jen seděl v rovině jak hora, v oblacích až maje hlavu; obříček to ruský. A jak dýchal, dýchal – chladným vzduchem teplý jeho dech se valil v západ jako mlhy. Řekli byste: „Kouří, hle, a z jaké dýmky! Vždyť to sopka!“ Tak on seděl, obříček ten ruský. Slyšel vše a vše, co Geirrödh mluvil. Myslil: „Podřímni si, chlapci řeční!“ Ale chlapci nedalo to klidu: „Kdybych já tak potkal Svjatogora, oškubám mu hlavu, ba i bradu, oškubám ho, hrome, jako husu!“ Trhly sebou zlatovlasé dcery, vzkřikly strachy – on však jen se šklebil. 92 Pohnul pyskem Svjatogor tu hrozný: „I utři si bradu, pyšišvorku!“ Ale chlapci nedalo to klidu, nedalo to klidu pyšišvorku: „Kdybych já tak potkal Svjatogora, ať jsem baba, když mu nevytrhnu obě uši jak kohoutu ocas!“ „Obě uši jak kohoutu ocas?“ Svjatogor si po něm opakoval, dech vypustil jako šerou horu. „Co ten klučík všechno nablábolí! Dvě má dcery, tak před nimi mluví! Jaká potom kázeň má být v lidech? K vůli dcerám potrestat ho třeba, nechať zvědí, mrav že vládne světem, a že kletba každého hned stihne, kdo jak Geirrödh nečistou má hubu. Dám já tobě, kluku, naučím tě: Obě uši jak kohoutu ocas!“ Takto mluvil, takto podumal si Svjatogor náš, obříček to ruský, oddechl si – mhou se zatměl obzor. A když v mrazivém a čistém vzduchu teploučký dech jeho roztratil se, na nohou stál obříček náš obr, hlava jeho kdesi pod hvězdami, ramenoma, zdá se, zboří nebe, při nejmenším aspoň rozrazí je. Rozkročil se, ach jaký to rozkrok! Jeden krok, a u moře byl Baltu, 93 Balt překročil jako mlýnskou strouhu a už stojí v zemi skandinavské před jeskyní zrovna Geirrödhovou. Do sluje hned dcerky prchly s křikem, prchly jak dvě slípky před luňákem. Hle, a obr, Svjatogor náš milý, usmívá se, rtoma jen si hraje, jak tu stojí, na Geirrödha hledí. „Tuším, že jsi před chvílí tu řečnil? Na dně mořském, že prý písek sladký a že rád bys olízal ho trochu?“ Takto pravil, rtoma jen si hraje. Roztřásl se Geirrödh hrozným strachem? „Přísahám ti, Svjatogore, poslyš, že jsem vždycky sousedem ti věrným, věrnějšího sotva v zemi najdeš. Neruš, prosím, svatého nám míru!“ Svjatogor však jen se pousmíval: „I jen hleďme, jakýs ty to řečník! Na slova, zřím, pořádnou máš hubu!“ A když řek’ to, s úsměvem tak dobrým za kštici on Geirrödha hned zdvihl, – byl to také obr, kolohnátek pěkný: Svjatogoru skoro po pás sahal – vyzdvihl jej, zatřepal jím lehce jako mrkví, když ji vyrveš zemi. A když jím tak hravě zatřepetal, „Máš prý žáhu, sousede můj věrný? Od toho je dobře ochladit se –“ řekl mu a žblunk s ním na dno moře. 94 Vystříkly hned vlny polekané, vystříkly až k nebi vysokému, postříkly i hvězdy rozzářené a pobřeží kolem do daleka. Z jeskyní hned vyletěli obři i kde jaký bradáč pídimužík, a ti všichni div nepukli smíchy vidouce, jak z vody leze Geirrödh, kterak kleje, otřípá se z vody, vykrucuje promočenou bradu, kope do skal, jež mu v cestě leží, kamení že na vše strany lítá, až pak rychle zmizel ve své sluji. Dlouho ještě ozýval se chechot, s trpaslíky, s obry smálo se i moře, a já leže smál se z plných prsou s těmi obry, pídihochy, mořem, smál jsem se těm nehorázným obrům i těm starým, divobujným bájím. 95 III.
Rodící se píseň.
A jak tak ležím, každá moje žíla cos příbuzného cítí s tím mořem, jež hučí a svítí; to v prsou mých se rozehrála síla. Vše do života, do dálky mne pudí, tluk srdce touhyplný jak chvátavé ku břehu vlny – to rozbujnělá radost třese hrudí. To rozbujnělá radost hrudí třese, že píseň v ní se rodí, jež zpěvných jak stožáry lodí se na vlnách mých citů zvučně nese. Ach, pravá píseň vždy je sladká muka: den nový v duši tvoří, že hlava i srdce ti hoří a po kladivu sahá tvoje ruka. 96 IV.
Rhapsodie.
Co se tak třepetá posvátná korouhev? Co že tak praskají krovy a trámoví ve věži vzdorné, Svantovítově? Podmílá moře ji bouravou vlnou snad? Hnulo snad základy břehů těch bělostných? Zadul, zaúpěl vichr přenáhlý, od břehů dánských přiletěl neviděn, obejmul věž a obletěl chrám, zděný násep a ohradu dřevěnou, kde se to hemží jen, blýskotá zbrojenci, vojsky, a k věži se navrátiv vysoké, znovu ji objalobjal, a zaúpěv divoko, vrhl se do vln, že zastříkly zoufale: „Arkono, s Bohem buď, ubohá!“ Lesknou se na moři dánské koráby, lesknou se na výspě dánští zbrojenci. O překot na lodích svinují plachtoví, vzduté na báně vichrem zběsilým, od břehů zrádných rozjíždějí se; o překot na výspě Dánové vrážejí na násep nezdolný, na pyšnou ohradu, nazpět jak pěna však odrážejí se. Do moře burného na skále křídové 97 Arkona trčí, kolkolem chráněna mocností bohův a s jediné strany jen důmyslem lidským. Tvrz to posvátná. „Po tři už neděle o tvrz tu pekelnou lámeme oštěpy, ničíme řady své. Což snad už ďábel silnější Boha jest? Kde že jsou zástupy andělů, nebešťan, o jichžto pomoci, biskupe, kázal jsi, když jsme sem připluli ve slavný hodHod boží, svatého Ducha kdy světíme seslání? O jeho přispění zdali jsi nemluvil? Kde že jest jaký duch, moji vůdcové? Mluvte, zjevte mi svůj již důmysl!“ Takto nevrle Valdemar mluvil král, samého Boha dotknuv se rouhavě, ve staně nádherném, opodál Arkony. Na stůl pohodil přílbici s nánoskem, na kterém vyryt byl vítěz všech vítězů, přibitý na kříž, by lid zbavil křížů všech. Brně šupinatá nemohla utlumit rozruchy prsou porážkou vzlícených, hvězdnaté ostruhy řinčely po staně hněvivou ozvěnou pádných kročejů. „Což i ti Pomořští chtějí mne zraditi, jako už zradili pokrevnou Arkonu? Kdež dosud vězí Kazimar, Bojislav? Baví se zpěvem snad králové Pomořští? Psí to vždy povaha, kdo se už odrodil.“ Mlčel však s pohrdou biskup Absolon, mlčeli vůdcové nevolí rudnouce, Esbern Snare a Suno Ebbason. 98 Z vysoka svítí slunce přejasné, sálavým žárem tráva povadla. Do moře burného na skále křídové Arkona leskne se tvrz jako nadzemská – uvadá síla dánských zbrojenců. Náhlým tu hlomozem tábor se rozvlnil, jako ta tráva vichrem zmítaná. Letí poslové do stanu králova: „Pomořští spojenci, Kazimar, Bojislav, s velikým vojskem jdou, zástupy slávskými!“ Táhnou Pomořští řadami hroznými, vstříc jim vychází Valdemar s biskupem, Esbern Snare a Suno Ebbason. Do stanu vchází Kazimar, Bojislav. „Buďte mi vítáni, králové Pomořští! S vaší teď pomocí zboříme peklo to, které mi vzdoruje tři celé neděle. Arkonskou pýchu teď se mnou zkrotíte, která vás vyvrhla, urputná u víře, ze všech svých svazků. Vítám vás! Vítám vás! Padne Arkona s vaší teď pomocí. Neníť hněvu nad hněv bratrský, není pomsty nad pomstu pokrevní, Sláv proti Slávu když na smrt zahoří. Nalejte vína! – Na zdraví převzácným! Číše sem! – Ať žijou králové Pomořští!« Co se tak třepetá posvátná korouhev? Co že tak praskají krovy a trámoví ve věži vzdorné, Svantovítově? Podmílá moře ji bouravou vlnou snad? Hnulo snad základy břehů těch bělostných? 99 Zadul, zaúpěl vichr divoký, obejmul věž a obletěl chrám, zděný násep a ohradu dřevěnou, rozčeřil vlnyvlny, a vrátiv se k ohradě, zaletěl ke stanu pijících králů tří, divoko zahoukl a jako na buben udeřil na plachty stanu vzdušného, až koly hluboko do země vražené zaklátily se jak by zlomeny, udeřil znova a s rachotem, praskotem roztrhl stan a povalil k zemi jej. K přípitku povstali právě tři králové v drátěných košilích, s pasy zdobnými, v nohavicích brněných se pláty – stáli tu skvíce se pod slunným blankytem. „Valdemare, náš sousede vznešený, sám-li teď Bůh tobě neseslal znamení? Všech nás lepšího seslal ti spojence. Nač mařit síly, boží kde posel jest? Neslyšíš neklidu vichru divého? Neslyšíš praskati trámoví v Arkoně? Mluvit chce vichr ten, jásat chce posel ten, hovořit k Arkonským jazykem ohnivým. Jiskrou mu napověz, on pak už zakončí. Plášť s nás všech strhl teď, sám chce on přikrýt se purpurem královským, sám on chce králem být. Na zdraví novému králi spojenci!“ Takto připíjel Pomořský Kazimar se lstivým úšklebkem, mžouraje očima. V tu chvíli řvavě se zachechtal Bojislav, udeřil na stůl, až zadřinkly poháry, 100 svalil se k sedadlu se hřmotným chechtotem, pravicí zaplácnul o pravé koleno: „Chachacha – Arkono! Chachacha – bohové!“ dál mluvit nemohl král ten Pomořský. Pln jsa údivu stál král Valdemar, oči zabodnuv do dvou králů těch – rty se mu zkřivily, zrak jemu zašleh’: „Psi!“ Tajná však radost vrhla mu v oči smích. „Aj, což nechápeš, králi přejasný? Za dlouhý odpor svůj Arkona hodna jest věnců vítězných. Nuž, tedy pošli jí věnce ve smůle hodně zmočené, jako své nevěstě hoď jí je v ohradu! Prudkou láskou hned vzplane tvá nevěsta.“ Tak mluvil Kazimar, šklebě se úlisně, k řeči té Bojislav chechtal se ještě víc. Směje se Valdemar, s biskupem promlouvá. „Sám tomu Bůh náš chce?“ biskup mu povídá. Burácí vichr, králové čekají, s biskupem čekají dánští též vůdcové, Esbern Snare a Suno Ebbason. „Zatrubte k útoku!“ kyne tu Valdemar – odchází Snare a Suno Ebbason. Trouby znějí po dánském táboře, po táboře pomořských Slovanů, zvuk jejich třepetný jasně se rozléhá. Prudko se třepetá na věži korouhev. 101 Plní se ohrada řadami obhájců, Dánové řadí se k novému útoku, křídla jim tvoří z Pomořan Slávové, praky jich k náspu blíž posouvají se, věže též dřevěné s mostem padacím na kolech těžkých a válcích dubových. Půl dráhy přešlo už slunce po nebi, nalilo žáru do vzduchu dusného, sotva že pocítíš chládek od moře. Ba i ten vichr žárem je prosycen. Do moře burného na skále křídové Arkona leskne se tvrz jeho nadzemská. Nad ní k obloze bělavé od žáru věž ční vysoká Svantovítova, kol ní polétá vlnné jak kadeře prapor přesmělý boha velkého. Hlaholí trouby po dánském táboře, vítr je roznáší daleko na ostrov, zanáší k samé i vesnici rybářské, k tichému Vítovu v kotlině pobřežní, který je od zadu zastíněn pahorky, k východu hledí pak na moře šumící. Pust byl teď Vítov. Všichni se utekli do blízké Arkony, ohrady prostorné, vzavše i děti a ženy a zásoby. Zůstal jen Vuk stařec, osleplý v boji kdys, ve statku nejbližším ku břehu mělkému, sivá pak stařena v sousedství příbuzném. S nimi tam zůstala jediná koza a pes černý, huňatý, dětí miláček. „Což se mnou v ohradě, starcem ubohým? 102 Místo jen zaberu jiným potřebné – jímž třeba spořiti pro ty, kdož statni jsou. Po druhé o zrak bych se tam oloupil: Hůl má tam marně by capkala, vodila, marně by hledala stezky bezpečnost; slepa by ztrnula při prvém kročeji, slepa a ochromlá na cizí prostoře. Zde ona živou a čilou je bytostí, zde ona dvé má bystrých zřítelnic, zde mi ji zvyk dlouhý odchoval s nutností, za družku nerozlučnou dal mi ji. Vodí mne po dvoře, zahradě, sousedstvu, vodí mne k mořskému břehu, kde usednu a nalíčím na ryby; vodí mne k pahorku, odkud mi svítívá, ze tmy se problýská krásná ta vyhlídka na moře, na ostrov, jak jsem jí za mlada kdysi se těšíval, když jsme tam pásali stáda do nocí. Odtamtud zíral jsem rád vždycky k Arkoně s tajemnou bázní a zbožným úžasem; mněl jsem, že slyším i vlání třepotné posvátné korouhve Svantovítovy. V přítmí zraků mých dosud skví se mi. Bohové zrak vzali, sluch mi však nechali, nechali pamět mi, jasné vzpomínky; slyše vidím vše – velebím bohy já. Což se mnou v ohradě? Arkonu bohové ochrání jedině, s nimi pak rekové; já, stařec osleplý, mohu jen modlit sese, a to zas tam nejlíp, kde vidím vzpomínkou. Bohové veďtež vás! Já tady zůstanu.“ Takto se loučil Vuk, když před Dánem z Vítova kde kdo utíkal v Arkonu, 103 ve zmatku pláč kdy zněl, kletby a modlitby, hlasy též káravé těch, kdož moudřejší. Přes tři už neděle Vuk starý živořil o mléku kozím a o rybách, které mu nad ohněm stařenka opékala starostně, na prut je napíchnuvši hrotitý. Sám on chytal je trpěliv, bavě se čekáním dlouhým a marným přečasto. Doma pak na prahu sítě plétával. Sklání se slunce k západu tichému, nalilo žáru do vzduchu dusného, ale už cítíš chládek od moře. Ba i ten vichr chládkem už ovívá. Vyšel Vuk po známé pěšině k pahorku, hůlkou před sebou poklepávaje, cítě v pravici každý kamínek, každou jamku deštěm vyrytou anebo dobytkem, jenž se tu pásával. Před ním pes černý vesele pobíhal, všechny kameny očichávaje, do všech děr myších funě zvědavě, vesele vrtěl mrštným ohonem. Na hřbetě pahorku staříček usedl, rukávem utřel pot s čela řinoucí, šediny utřel stříbrné, prořídlé. Jemu u nohou pes used’ huňatý. Aj, hle, po stezce belhá i stařenka, před ní mekajíc koza jde bradatá, škubá travičku, z nízkých též keřů list. Umdlena, spocena stařenka přisedá k Vukovi starému, zamyšlenému. 104 Sedí tu oba,oba jak zpuchřelé stromy dva bez větví mohutných, se vnitřkem vyssátým, stráveným věkem a sněhem a lijákem, že v něm teď v nečase pasák má útulek; a jenom nahoře malé dvě větvičky, útlounké, zelené usmívají se, jak by vítaly očima dobrýma. Tak tady sedí – omšené skalky dvě. Aj, slyš, nad nimi, ve vzduchu prohřátém trýská písnička, samá perlička, jak by z hrdélka lila se dětského, na zem sypala jasné perličky; aj, to nad nimi zpívá skřivánek. Slyší ho Vuk starý, hlava vzpřímená naslouchá napjatě – rozesmívá se svět v ní široký: klenba nebeská, moře modravé, ostrov v něm zelený, hluboké zátoky mořem proryté, břehy bělostné, bukovím porostlé – všechno to vidí on písní skřivánčí. Po krátkých přestávkách vichr zadouvá, jak by vyrvat chtěl všecko ze země, vyrvat a vrhnout zoufale do moře. Zadouvá prudko a v hukotu zanáší hlaholy trub dánských, víření hlomozné. Vrčí pes, Vuk mlčky naslouchá. Hluk stále větší je, silnější, hroznější, slyšeti temný praskot a rachot, hučící vichr však tlumí a taví jej. Hlasněji pes vrčí, hýbá nozdrama, nevrle sebou už trhá, až divokým vyskočil skokem a zavyl protáhle. Rázem též stařenka vykřikla pronikle, 105 zakryla oči a smyslů jak zbavena upadla k zemi, třesouc se osykou; dýchala ztěžka jak zápasem smrtelným. Probral se z dumání Vuk, starý bojovník, uvyklý ku třesku zbraní a rachotu a také lhostejný. „Což s tebou, starucho?“ klidně se otázal. „Zjevil se ve statku Dán snad loupežný?“ Avšak stařenka rychle se zvedla a s hlasitým vzlykotem belhala s pahorku, jako bez smyslů. Koza, jež zatím pásla se poklidně, vidouc stařenku bráti se s pahorku, zamekla dvakrát a za ní odběhla. „Co se ti stalo? Mluv přec, podivná!“ Ale stařenka nedbá na Vuka, belhá s pahorku jako bez smyslů. „Ach, ty rozume ženský, potrhlý, bez vší rozvahy! Všecko křikem jen, pláčem, vzlykotem chce on přemáhat! Hej! – Hej, starucho, buď přec rozumná!“ Ale stařenka už je daleko. Zakýval Vuk starý hlavou šedivou: „Tak – tak, ubohá! Už je stařičká. Polekal ubohou divoký zbraní třesk. Nepomní ubohá, mocní že bohové zachrání Arkonu, je-li v tom vůle jich. A naši rekové s jejich tam pomocí odrazí Dány – nikoliv po prvé.“ Přece však neklid mu prsa spjal široká. Pes sebou trhal a dral se ku předu, odskočiv od starce jako posedlý, protáhle vyl a jaksi zplašeně 106 a opět ke starci tiskl se bázlivě, kňuče mu u nohou, funě a chvěje se. „Cosi je na blízku nezvykle cizího –“ přemýšlel stařec. „Co mně však zbývá tu? Celý můj svět je ta pěšina uzounká ze statku k pahorku, s pahorku ke statku, od statku k břehu a kousek po břehu. Pohnu se odtud, a svět je mi propastí. Kam bych se hýbal?“ Byl však už neklidný. Rachot bitevní hruď mu rozvířil, vzpomínky dávné oživovaly. V tom jeho pes věrný zaštěkal radostně, skoky chvatnými odběhl od něho. „Hej, starče! Hej, Vuku!“ slyší volání, hlas je mu známý, hlas to mladistvý. Křovím se prodírá junák statečný, v oděvu rozdraném stojí už u něho. Kol něho skáče pes všecek změněný, přiléhá hlavou dovádiv ku zemi a opět skáče k pasu až junáku, radostně mruče a vesele štěkaje. Nedbá však junák věrného pozdravu. „Bohové s tebou, starče nešťastnýnešťastný, a přece šťastnější nad nás nad všecky!“ udýchán volá se tváří zděšenou. Poznal už Vuk starý hlas ten mladistvý: z devíti sestřiných synů to nejmladší z blízkého Volína, plavec odvážný. „Kde jsi se vzal tady?“ – kmet děl udiven. „Vždyť přece vyšel jsi chrániti Arkonu? Kam tak udychtěn –“ dále se ptáti chtěl. 107 „Neptej se, neptej se synů nešťastných, ty, jenž jsi šťastnější nad nás nad všecky! Bohové hrůzy tě zbavili největší, hrůzy a hanby. Kdybys byl vidomý, viděl bys, ubohý, kterak tam – kterak tam Arkona v plamenech dohořívá už.“ Kmetovi srdce rozbušilo se, hrdlo se sevřelo, jak by pěst silná jemu je zadrhla. Uvázlo slovo v něm. Ruce a kolena rozetřásly se. Hlava však trčela ztrnule vzpřímena, jak by zachytit přála si, zdali též vichr mu potvrdí zprávu tu přehroznou; trčela nehnuta, jako kamenná. „S Bohem buď, staříčku rozmilý! Vzmuž se již! K Rugardu, do Korenice chvátám já s poselstvím o síle dánské a krutější mstivosti králů, ach, rodných, Pomořských.“ „Postůj přec, vypravuj slepci podrobně!“ zašeptal Vuk, sedě se hlavou vzpřímenou. „Slyš tedy, předrahý! Sotva že ráno dnes Pomořští přitáhli, s nimi i králové Kazimar, Bojislav, byla hned porada ve staně královském, Valdemarově. Jaké jich porady, nevím; ale už s poledne vojska se řadila obojí, praky jich k Arkoně posouvaly se, věže též dřevěné s mostem padacím na kolech těžkých a válcích dubových. 108 Zběsilý vichr burácel kolkolem, kácel stany a roztrhal králův stan. Neslyšel já jsem hrůzy takové, ani na moři za bouře nejkrutší, jako dnes praskaly krovy a trámoví ve věži svaté, Svantovítově. Prapor posvátný šlehal po věži, svíral hrudi nám dusnou předtuchou. Ale důvěru vlíval nám velekněz. V tom zvuky trub dánských zazněly třepetné. Divokým přívalem ženou se Dánové, na obou křídlech – Bůh zatrať! – Pomořští. Metají kamení, šípy a oštěpy, ohrada naše však vzdorně jim směje se. Plno je pod ní Dánův útočných, v krvi se válí se svými spojenci od našich kamenů, šípův a oštěpů. Trčela Arkona tvrz jako nadzemská. V tom náhle Dánové k našemu údivu couvají od náspu, hledíme zvědavi – hle, oni ohně rozkřesávají po celé řadě, a nežli se nadáme, hořící věnce už lítají k ohradě, věnce smolné, s frkotem hořící, sem tam na náspu zachycují se, zalétají až na střechy obydlí, k božímu chrámu však nedoletují. Pokřik a zděšení v naší ohradě. Část nás se rozbíhá, rozlízá na střechy, dusíc zrádné ty věnce a zhazujíc na zem je, na skálu; sekerou jiní zas trámy rozhořívající se roubají, na zem je házejíce a na skálu; ze zřídla jiní vodu čerpají, 109 ale to kapka je pro žízeň obrovskou, a také krůpěj ta došla za chvíli. S prázdnými vědry ženy se vracejí, ve zmatku střeštěném snášejí džbány a objemné hrnce, v nichž mléka jsou zásoby, chrlí mléko to v syčící plameny. Co my tak hasíme v ohradě, na střechách, s ohrady jiní zas metají šípy a oštěpy na šiky útočné, zuřivé. Náhle tu vichr zadul zběsile, zanesl na střechu věnce hořící, na střechu samého chrámu božího. Řev divý, skřeky zazněly šílené z našich zástupů, dětí kvílení, výkřiky žen, jež s dětmi střeštěně pobíhaly a rukama lomily, an tu Velekněz s tváří ubledlou, s očima jasnýma, plnýma síly a víry a odvahy, ujal se velení, ženy a děti odvedl ke straně pozadní, bezpečné, čnící do moře, nám pak strhnouti střechu chrámovou rozkázal rozhodně. Plamen už šlehal z ní. Trvalo dlouho, než jsme ji strhali. „Teď,Teď už je bezpečna věž ta posvátná, čnící vysoko nad chrám vznešený. Zdi pak chrámové živlům vzdorují, chrání poklady Svantovítovy.“Svantovítovy.‘ Tak jsme myslili oddychujíce. Jinak však tomu chtěli bohové. Širým prostranstvím, celou ohradou, jeden jediný výkřik vydral se, jak by z jednoho hrdla obřího. Z věže to vysoké dole u chrámu 110 jako mrštná zmije se vyplazil ohnivý jazyk a lačně lízal ji, stále jsa delší a prudčí a žravější, a za ním po stranách druzí se vyšvihli, jak by v té věži hnízdo se skrývalo ohnivých hadů, rostoucích na draky. Náhle k nim zašlehla korouhev posvátná, sotva jen zašlehla, zasvištělo to – po celé délce plamen ji přeběhl mžikem, jak myšlenka ohnivě perutná. Okamžik stáli jsme němi a bez sebe, v žilách tu všechněm krev nám zastydla. Zrakové vytřeštění němými pohledy ptali se:,Kterak to možno je?‘ „Veta,Veta už, veta je po nás!“nás!‘ mluvily zsinalé tváře, bezkrevné, hrobové. Hořící třísku tam, aniž jsme viděli, zanesl patrně vichr zběsilý. Potom co dálo se, starče, nezvídej! Za malou chvíli v jediném plameni věž stála svatá, jak pochodeň obrovská, ohnivý sloup, jenž vlnivě plápolal. Vichr bezuzdný živil jen plameny, roznášel ohradou kusy hořící.“ Za této zvěsti Vuk, jenž dosavad naslouchal se hlavou ztrnule vzpřímenou, na hřbetě pahorku sedě jak skalisko, vrhaje před sebe stín černý, podlouhlý, neb za ním slunce už k moři se sklánělo – pozvolna schyloval šedivou hlavu svou, až již hlouběji schýlit se nemohla. „Na náspě zatím zápas byl zuřivý. 111 Po celé délce Pomořští s Dánskými hnali se útokem, padali řadami; řadami padali, ach, též Arkonští. Pln nás byl násep; se strany ohrady žár sálal nesnesný, se strany dánské pak oštěpy, šípy a kameny ze praků. Krovy se řítící mnohé z nás pohřbily, smrt však přemnohým zdála se vítána. Padl i Velekněz řídící obranu. Starče, viděl jsem syny tvé, viděl i vnuky tvé, kteří tam na muže dospěli, ačkoli věk jich má daleko k poledni. Běhali, hasili, hořící trámoví házeli na skálu, k moři by padalo, a zase na náspě praví jak sokoli metali šípy a zabité, raněné snášeli s náspu v pozadí bezpečné, tam, kde se tísnily ženy s dítkami. Plakal bys, vida ty sokolíky své. Co s nimi dále, už říci ti nemohu. Také bratry své zahlíd’ jsem v zápase, zahlíd’, jak Gleb dobrý, druhý po věku, svalil se s náspu, zasáhnut kamenem. A co tak hořela střecha chrámová, křídla dřevěná, sem tam i ohrada; co takto věž celá hořela lítá jak vášeň a pomsta a ukrutnost nelidská: na klidných sedadlech tři tam králové, Valdemar Dánský a králové Pomořští, Kazimar, Bojislav, naproti Arkoně na pevných sedadlech usedli vysoko, dravě zraky své upírajíce k ohradě vzdorné, již již se kořící. Tři tam králové jako vlci tři 112 seděli vysoko, zrudlí vítězstvím, zraky jich těkaly jako tři rackové, mořští ti jestřábi, kol hrdé Arkony. Od nich poslové k vůdcům lítali. Ale v Arkoně hrůza rostla jen: žár byl nesnesný, posádka prořidla, k tomu věž svatá, vysoká, ohromná, hořící jediným plápolem hukotným, hrozila pádem a zassutím všechněch nás. Starče, Vuku náš předrahý, tys už se schýlil, jak břeh starý, zpustlý a podmletý. Bídu všech běd nyní slyš a mně s bohem dej! Arkona vzdala se... Za šlehu plamenů zrovna tam smlouvají tři, slyš, králové, Valdemar Dánský a Kazimar, Bojislav, smlouvají s Arkonou její potupu. Bohové od nás odvrátili se – tobě snad, starče, dál budou milostní. Vzchop se přec, vzpamatuj! Večer blíží se, studený chlad brzy zavane od moře! Rád bych tě s pahorku zavedl do statku, spěchat však musím, s tebou tu pomeškav, k Rugardu, do Korenice s poselstvím přesmutným. Bratří mne vyslali při vzdání. Unik’ jsem šťastně, spustiv se po skále, neshlídnut od Dánských, kteří jen k hořící věži a ohradě upřeli zraky své. Hrůza mne činila šíleně odvážným, byla mi v patách, kam jsem se obrátil. Když jsem už hnal se na tvůj pahorek, odkud zahlíd’ jsem opět Arkonu, v rozkroku stanul jsem, jako před jamou. Věž právě, hořící jediným plápolem, celou svou délkou k dýmné ohradě 113 naklonila se, překlonila se – rána hromová vzduchem otřásla, za ní ohnivý sloup se vyvalil s dýmem přehustým, jiskrami sršícím. Když se on roztratil – věže nestálo. Bozi nás odvrhli – ty mně teď s Bohem dej! K Rugardským pádím, aby si zlepšili náspy a ohrady, chtějí-li vzdorovat útokům Dánských a – Bůh zatrať! – Pomořských. S Bohem buď, drahoušku!“ zvolal a zmizel už na zadním svahu dlouhého pahorku. Pes za ním poskočil, vrtě ohonem, brzo však usedl s ušima schlíplýma. Schýlený stařec ani se nepohnul. Za ním slunce už přešlo dráhu svou, dodalo síly klasům vyšvihlým, lukám i hájům, lesům dumavým, k lidem jiným zas ubíralo se. S ním se rozloučit vyšly červánky v rouchu svátečním, zlatém a růžovém, volné a veselé, v dětské až náladě, jak by vypluly z ráje samého. Daleko zašly se sluncem v cizí svět, rudý jen pruh po nich zůstal na dráze v obloze tiché a ztmívající se. Po nich pozvolna proskakovaly sem tam hvězdičky, v dálku hledíce, jako dětičky za svým tatíčkem, hlučně jedoucím do města cizího. Nejdřív ty větší za práh nebeský vyběhly zvědavě, za nimi ostatní, drobnější, všecky se vybatolily, 114 až pak starostná vyšla za nimi s očima dobrýma luna matička. Studený vítr zavanul od moře, zavanul k pahorku, k starému Vukovi. Doposud seděl on schýlen jak keř suchý, jak by z těla mu duše ulítla. Jemu u nohou seděl pes věrný. Zachvěl se chladem stařec zamlklý, tělo se roztřáslo stařičké, uvadlé, probral se pozvolna, povstal a vzpřímil se. Zavrávoraly při prvním kročeji nohy ztrnulé dlouhým seděním, hned však se vzchopilvzchopil, a hůlkou hmataje po stezce uzounké, bral se s pahorku, každou píď země oťukávaje. Za ním pes zvolna šlapal, ba vlekl se, se schlíplým ohonem, s ušima svislýma. Pozdní už noc byla, němá a prochladlá, se psem když do statku Vuk starý vplazil se. V přítmí dřímal už ostrov, a ve stínech příšerných prorvy a rokliny ležely, v mlze pak měkké údolí široká; vrchní jen cíp planul září jak severní: to tam dohořívala posvátná Arkona. 115

Pod majákem.
Mrak vyvalil se černý, uprchla luna spanilá, a daleko do nebes háje zaběhly hvězdy až nad prahy ráje, ční maják jen klidně výš a do tmy plá jak kříž. A vlny úpí, ječí, hvízdají, lámou se a vrou a v tlumeném, příšerném běhu jak hladem hnány derou se k břehu, jak dravci když tlukou v mříž – a maják plá jak kříž. Již hrom tam v dálce duní, blankyt jak v černém brnění, jak démon to na pekel oři, hněvivé blesky z očí mu hoří, lpí na vzduchu dusná tíž – a maják plá jak kříž. V tom světélko zřím malé, bludičku mořem míhavou, a v světle, jež maják v tůň hází, 116 vidím, jak loď se veliká plazí, kams v dalekou plujíc říš – a maják plá jak kříž. Ve stínu majákově ztrnulý seděl jsem a zřel v tu loď plnou životů, cílů, hrom slyše dálný, vichřice sílu, vln zběsilou vida říš, však maják též jak kříž. A rychle duch můj přised’ k stožáru na cizí tu loď; plul, nevěda, k jakým to zemím, s těmi, co s nitrem od pochyb němým jdou pro štěstí v dálnou říš – a maják plál jak kříž. 117

Rozhovor.
Nebubři se, hrdé moře, nepyšni se, nenadýmej! Veliké jsi – ovšem, pravda, velké, slavné, nekonečné, ale poslyš, velemocné: my jsme lidé, nic víc, lidé, a z nás mnohý tebe skryje, skrývá tebe ve svém srdci. Nechechtej se! Slabý tvor je člověk náš, však v sobě vesmír. Vesmír, pravím. Co se divíš? Má své hvězdy věčnězářné – úmysly a smělé cíle, má svou vůli, již zná krotit, na uzdě mít, v uzel svázat, Eolus jak svoje větry. Tyto hvězdy zhasnou-li mu, nespomohou hvězdy nebes. Má i slunce – čest a lásku, jež mu dává vzrůst a sílu jako jedli nebo palmě; má i moře ve svém srdci, 118 dosti místa pro bouř každou i pro píseň nejněžnější. Širé lány má on v duši. Zasévá tam tiché símě, sám je hřeje svojím sluncem, sám je kropí svojí rosou, tiché símě myšlenek svých. Co se šklebíš? Že má mnohý s tučnými jen kapry rybník? Ovšem; je však rybník mořem? Nebubři se, hrdé moře! Veliké jsi, ovšem, ovšem, plno změn, že duch náš žasne; takým však i lidské srdce. Nevýzkumné však už nejsi: změřili tvé hloubky, proudy. Prohlubně však našich srdcí nevyzkoumá smrtný Shakespeare. Co se chlubíš? Bohatstvím snad svého dna a korábů svých? Naším srdcem zlaté plují myšlenek a citů lodi, koráby i zašlých věků. A pak slyš, též to je pravda: Oba často máme na dně více bahna nežli perel. Skroť svou pýchu hromobujnou! Silnější ty nejsi srdce. Neprorvalo’s dosud břehů, neschvátilo’s širé země,země 119 jako vášeň lidských srdcí, ať už sálá žárem lásky, nebo smyslů divokostí. Co tvá bouř je s hromem nebes? Znáš ty Leara na výminku, na výminku pouště, blesků? Zaúpěj tak, zablázni si, jsi-li schopno bolesti té! Znáš ty matku zdravou, smavou, která kojí růžné dítko, čtveračí s ním – den je letní – a ono ji tluče nožkou? Znáš ty hocha, když jde k milé, na něho když milá čeká? Všechnu vůni země, vzduchu nasbírali do svých srdcí, všechny písně, ptačí tluky nachytali do svých prsou, všechny hvězdy do svých zraků – zaševel tak, jak jich duše! Vidíš, vidíš! Co se ježíš? Neroztrhlo’s ani země, nestrhneš ty hvězd nebeských. Ale ovšem, že jsi velké. Vznešené’s a převelebné, že se člověk na tvém břehu ztrácí na stín zapomenuv, jakou řeč to vedl před tím. Náhle cítí, že v své řeči nemá slov, ni v mysli představ, 120 ni těch barev, ni těch zvuků, myšlenkám svým a svým citům by moh’ dáti taký výraz, jaký slyší v mluvě tvojí. Ohlas jakés duše cítí veliké a nepoznané. Tuší člověk její blízkost, jeho síla zaklátí se, jeho hlava pochýlí se, v jeho hlavě zavíří se. Tak jsem já též, dumné moře, dříve než jsem spatřil tebe, v duchu slýchal šumění tvé, nevyzpytnou mluvu tvoji. Miloval jsem vždycky sílu, ať to byla bouře od hor, ať to smrk byl smělý, přímý, ať to bylo pouhé slovo. Pospíchal jsem proto k tobě, na tvé břehy, na tvé vlny, s hukotem a chvatem v prsou – zajásati, zaplesati. Převal se, ó moře, převal, do mých prsou převaliž se, ať si zvyknou hrdým písním, bolesti však poodvyknou! Převal se, ó mocné moře, silou svou mi naplň srdce, ať vyzpívám vši svou duši a sám zmizím v nekonečnu! 121

Neděle.
Mhou lehkou prosvitlo slunce, jako by v kadidla dým. Zem leskla se rosyplna, a svatě šeptla vlna „Den Páně!" hlasem svým. Vzduch pln byl skřivánčích písní, to zněl jím jásot a ples, jako by nebesa celá i země rozvroucnělá se rozzpívala dnes. A vše ty skřivaní písně život mi vlévaly v krev, že náhle rty se mi chvěly, neb v srdci vesmír celý pěl skřivaní též zpěv. 122

Kázáni u moře.
„Dnes farář z Altenkirchenu zas bude kázat u moře, u vesničky Vitte, rybářům. Snad zajímavo vám to bude? Jdu se tázat, neb třeba říc’ to napřed našim kuchařům.“ Ten pokyn hostitel mi dával, Němec vlídný, dal rychle prostírat a pro víno šel sám. Za chvíli opouštěl jsem dům i maják klidný a na kázání chvátal v neobvyklý chrám. Neděle byla vonná, čistá. Zem jak dítě a moře jako anděl, jako Serafín. Dnes odpočíval člun i rybářovy sítě, bez mráčku modré nebe, v moři ani stín. Klas každý jako vyprán – rosa byla z rána – Květ očka veselá, šat sváteční dnes měl, a Mozartova duše sotva rozehrána tak byla kdy, jak vzduch dnes od skřivanů pěl. A svatě plálo slunce, duše nebes, láska, a moře jako chrpa jeho nádechem se chvělo zlatitým, a každá země vráska, ta každá hruda teď se leskla v prachu svém. 123 Nač chodit na kázání ještě farářovo? Kde svíce jasnější, kde větší bible jest? Při slunci čet’ jsem v moři, v zemi boží slovo, a každý pohled vnášel do duše mi hvězd. Však už jsem nad kotlinou u rybářské vísky a sem a tam zřím lidi scházet s polních stezk v hluboký údol moři jiskřivému blízký, jež k břehu šumělo jak velké duše stesk. A zrovna přišel jsem, když dozpívali žalmy. Lid tich stál, že bylo mi, jak přenesen bych byl v ten čas a kraj, kdy Pánu stlali palmy a zapomínali i na smrt, hněv a sten. Pak v pravo ženy sedly, v levo muži, kmeti, a bílý slunečník si roztáh’ z mužů kdos; jen pastor vážně stál – byl mlád a snědé pleti – a knihu otevřel, v níž lidský zapsán los. Pak ze svatého Marka zvolna začal čísti, jak s učedníky kráčel Pán a smuten zřel to množství, kdož s ním šli a neměli co jísti, a kterak Pán: „Mně líto zástupu!“ k nim děl. Však učedníci řekli: „Odkud vzíti chleba? Jak na poušti zde možno nakrmiti lid?“ – „A kolik máte chlebů?“ – „Sedm, však jich třeba –“ „Již kažte lidu na zemi se posadit!“ A vzav těch sedm chlebů, lámal čině díky, a rybičky též měli, které požehnav dal s chleby roznášeti svými učedníky. I jedl rád a nasytil se všechen dav. 124 Pak sedm košů drobtů sebrali, co zbylo. A bylo těch, kdož jedli, kolem čtyř tisíc – – Tak pastor zvolna čet’, a mnohé nachýlilo se k němu ucho blíž i zahledělo líc. A ticho takové tu bylo, že jsi slyšel v něm hovor srdcí všech, ač byl teď každý něm. Duch evangelia jak čistý anděl vyšel a oduševňoval i lidlid, i všechnu zem. A každý cítil, jak je líbezné a prosté to místo zde; div slyšel, kterak ve vzduchu zpěv skřivaní jak naschvál třepetá a roste, a moře modré jak sem šumí v rozruchu. Pak hlasem zvýšeným už farář jal se kázat, „Mně líto zástupu!“ on za heslo si vzal a začal obratně své variace vázat a na základní motiv rozpřádati dál. Vyložil smysl slov, jež muž děl Nazaretský; „Já pravda jsem a láska“ – že jich smysl zní; jak za tou pravdou šel ten zástup srdcem dětský, jak ptáci za jarem a stádo k prameni. A jak tak poslouchám, mně ostrov náhle mizí, a divná tesknota se vkrádá v prsa má. Mně zdá se najednou, že jsem tu zcela cizí, a smutek neznámý mou mysl objímá;objímá. Že jsem tu cizincem a duše má jen hostem, hod velebíc, jejž vystrojil duch čtených slov, však nitrem se zemí že spjat jsem jako mostem, s tou zemí, nad níž hřích a drsný vládne kov. 125 A znenáhla má duše přelétala moře k té zemi neklidné, kde v divém postupu tu v před, tu v zad rve lidstvo boj a hlad a hoře, a heslo slyšel jsem: „Mně líto zástupu!“ Tam ulétala teď k té zemi šeré, kde jedněm těla, těm zas duše trápí hlad, jež vůni cítí sic i květy vidí steré, však plodů nemohou se nikdy dočekat. Druh přes druha kde pachtí, o překot se třese za čímsi neznámým – je temný žene pud – a co jich prázdnotu jen v srdci, v duši nese a cítí hladovost a tesknotu všech nud. Těch vytřeštěný zrak číst dává: „Štěstí! Štěstí!“Štěstí!“, těm „Pravdu!“ oči hovoří jak tichá noc; však heslem „Já! Já!“ většina se dává vésti a tomu zažíhat i dává, kdo má moc. Kde zázračný je chléb? Kde duch ten přespanilý, jenž nevolaje povede přec všechen lid? A mysl má se vrací v kout ten úzký, milý – „Mně líto zástupu!“ hlas slyším hovořit. To farář právě končil. Mluvil rozechvěle, řeč k milosrdenství a k lásce převedlpřevedl, a řečníkem ač nebyl, obsah slov těch směle se k zemi daleké přes moře pozvedl. A ticho takové tu bylo, že jsi slyšel v něm hovor srdcí všech, ač byl tu každý něm. Duch evangelia jak čistý anděl vyšel a oduševňoval i lidlid, i všechnu zem. 126 Co všem se dálo v srdcích, z tváří mohl’s čísti: tam s učedníky kráčel Pán a smuten zřel to množství, kdož s ním šli a neměli co jísti, a kterak Pán „Mně líto zástupu!“ k nim děl. Svůj moře samo šum teď tlumilo tak slavně. Ostrov jsa polit sluncem leskl se jak sen. Ve vzduchu skřivani tak pěli svatoslavně. Mně bylo tu, jak byl bych v báseň přenesen. Neb za mořem, tam na břehu se lítě rvaly lež, závist, sobeckost – jich plna byla zem – a jako ještěři se hnusní vyhřívaly na slunci přečistém pod modrým blankytem. 127

Člověk.
„Vše pochopiti – vše odpustiti“ a milovati je život dáti. Jen člověk zlý mstu vymýšlí, a žluč kde vře, tam duše mře. Hle, slunce sluncem jest a sluncem bude, dej mraky vše naň vnést, ho neubude. Ba jeho zář tím krásnějšíkrásnější, pak mníš, jak tvá je tvář, když odpouštíš. Nejsladší květů květ je milování, za jeden květ dáš svět a volíš umírání. Je láska božský dar, je z ráje ratolest; kde druzí nesou zmar, 128 tam ona dává kvést, a činorodá jest. Jest jako moře: po bouři svítí v něm slunné kvítí, dno skrylo hoře. *** Tak člověk dumal u moře a skal, prost hluku světského, jejž dřív tak miloval, a za to nebi blíž a hvězdám tichým, věčným; však mezi lid se vrátiv, k vášním nekonečným, v prach, jejž boj o život tam vzbuřoval, on miloval a nenáviděl dál, však proto jen, že příliš miloval. *** To člověk dnešní byl a s duší horoucí; zda as též budoucí? 129

Na vlnách.
Zpívalo modré moře, zpívalo modré nebe, a čistým, teplým vzduchem smálo se zlaté slunce, zpívalo také. Kterak nepěl bych potom já? Rybáři plachty vzpjali. Líbezný zavál větřík. Zvolna jsme objížděli politou sluncem Ranu, ztracený ostrov náš, snad proto tím krásnější mně. Křídové břehy její bělely se tak měkce, vysoko nad mořem tak nevinně pohlížely, a na nich zeleň buků hustá a bujně sytá byla tak svěží jako po dešti, vlhkovonná. „Zahrádka šťastných!“ řek’ bys na vlnách pluje modrých, kdyby ti srdce náhle neřeklo: „Je to hřbitov!“ Já však jsem neměl chuti do vzdechů, trpkých stesků, tebe jsem v duchu viděl, otčino moje krásná, dumné tvé luhy, pole, hory a zpěvné háje, viděl jsem Prahu tvoji, z nádhery její žasna – proč, kolik hrdých věží, tolik tam není hlav též! – a takto vzpomínaje slyšel jsem srdce tlouci: Buď zdráv, můj kraji rodný! Přes moře můj pozdrav letí jako jasných vlajek šum až k zelené tvé, klidné prostoře, kde, čím kdys býval, vychloubá se vrch i chlum a nedočkavě vzhlíží věž i dům. 130 Ač zmužilosti ubylo z tvých svalů, já čítám slávu tvou vždy do svých idealů. Ne slávu minulou, než budoucí, ač pohlížím tak rád k těm stavbám pochmurným, jak duch v nich oživuje horoucí a stará síla hlučí z nich a hněv a šprým a jejich slovo hromem vzdorovým. Teď z hrobů podobných ti nesu kvítí, jež na vlnách jsem vil, kde volnost věčně svítí. Buď šťastnější než ony! – Hrudí mou slast s hořem přelévá se v píseň – rmut a smích: Chtěl bych tě míti zemí velikou, chtěl bych, bys na korábech obřích, veselých svou rozvážela slávu, moc a pych; chtěl bych, bys měla širé, jasné moře a byla bez mezí a volná na obzoře. Chtěl bych, by zas tvých duchů požáry tak plály čistou pravdou za dávných jak dob, a muži přímí jak ty stožáry, tak nepoddajní proti přívalům všech zlobzlob, a jiný neznali leč hvězdný strop. Chtěl bych, by lid, jenž za pravdu kdys zmíral, cos jiného než drobty pod stolem dnes sbíral. Chtěl bych, by v žilách cítil tolik sil,sil jak moře to, a ze síly té takou slast, že v pravou chvíli též by zabouřilzabouřil, a co mu na odpor, to smet’ by ve propast a uvykl sám sobě účty klást; chtěl bych, by prsa vždycky míval pevná jak mořská hruď, ať už jsou hněvná nebo zpěvná. 131 Kde místo ctnosti hříchu zvyká lid, tam ze srdcí a myslí prchá velikost i smyl pro ni; začne živořit pak duch i citcit, a mocných popudů jsa prost, on zakrňuje – lesku pozbyl skvost. Jen pro věc velkou láska prudko roste a myšlenka se tlačí do chaloupky prosté. Zde ovšem snadno také přání snout, když celý svět kol tebe rozměr velký vzal, duch křídla tuží, dál a výš chce plout jak sokol, který u výši svůj tuží sval. Však já i bez moře bych miloval vždy tebe, předrahá, a přál bych tobě, bys jeho vlastnosti jen osvojila sobě. Neb cítím, kterak tišelkavý stesk mne z Rany oblétá, tak slavné, mocné kdys, že cizí břeh jí záviděl ten lesk a zavyl jako vlk a přihnal se jak rys – Tam sláva vše! A slávský zpustnul mys. Věk sice změnil se, lidštějších nabyl rysů, však přes to ve světě je plno vlků, rysů. Jak líbezný to zjev! Jak skví se břeh té Rany přesličné, a na něm zelená se les, a moře jiskří se, a vlnek běh cos šepotá jak roztoužených ňader ples, jak na louce by dívka pěla kdes. Tak milo je, jak svět by svátek světil; toť vhodný čas, bych své už přání zapečetil. 132

IV.
[133]

Cantus firmus.
Již, druhové, zapějme píseň, ať zveselí nám se duch! Pryč chmury a dusivá tíseň! Pryč chabost a mdloba a plíseň! Hle, jasní se náš již vzduch – Kde pravda je, tam je Bůh! Již, druhové, zapějme píseň, ať zveselí nám se duch! Nechť mladost nám zapálí hrudi, nechť jiskří v nich nebesa! Duch čistý jen zářný věk vzbudí, když s rukou se pachtí a trudí, jak den růžný zaplesá, noc temnoty setřesa. Nechť mladost nám zapálí hrudi, nechť jiskří v nich nebesa! Posvěť srdce, duchu velký, jenž jsi vodil naše předky, vítězstvím je opásal; ze srdcí jim hradbu tvořil, kterou duch zlý marně bořil, před níž svět se otřásal. 135 Pravdo mocná, nepokorná, lásko tichá, světotvorná, vejděte zas v naši hruď! Učiňte ji zdrojem činů, posvěcením našich synů – pevností zas ona buď! Všech pevností pevnost to jistá: jen z ní vzejdou rekové. Nechť svět celý na ni se chystá, přec vítězná vyjde a čistá, a v záplavě nachové k ní vzhlížejí věkové. Všech pevností pevnost to jistá: jen z ní vzejdou rekové. Již, druhové, zapějme píseň, ať zveselí nám se duch! Pryč chmury a dusivá tíseň! Pryč chabost a mdloba a plíseň! Hle, jasní se náš již vzduch – Kde pravda je, tam je Bůh! Již, druhové, zapějme píseň, ať zveselí nám se duch! 136

Přípitek.
Vzleť, jasná písni, výš! Jen výš! Sem ohnivého vína číš! Již nazpívali jsme se, nadeklamovali o lásce k rodné zemi do syta, národem holubičím rádi jsme se zvali, a práce byla zpola odbyta. Tak pěkně plynula ta slova z úst, však po slovech – kde činů zdar a vzrůst? Jinému číš má platí této chvíle: Ne lásce jen – já připíjím dnes síle. Jak vnitřní síla ta, jež tajemstvím je země a květem vznáší, plodem živí nás; jíž lučina i hora vychloubá se němě, a které pln je každý strom a klas: tak námi tajemství to pronikej, sil tajných říš nám v srdci odmykej, a pod jedním jak sluncem vše to zraje, tak jeden cíl ať skví se nám a vlaje. Vše svůj měj ráz a pečeť ušlechtilé síly; ať silný je náš mrav a naše čest, 137 ať slovo sílu má, kurs jeho v každou chvíli na burse světové ať čilý jest. Tys rek, a palácem tvůj dům, tvá chýš, „To můj je hrad! Mé vlasti hrad!“ když díš. Aj, přisámbůh! Tak kdyby každý cítil, dnes jiný věk už nám by, věřte, svítil. Co po národě, který jenom vrká a nevidí, jak nad ním krouží sup? Ten budoucnost má, který také trká, když svévolník oň brousit chce svůj zub. Ne hory jen, též prsa dal nám Bůh, dal ducha volného, jak horám vzduch, granáty do hor, vinnou révu stráním a nám zas krev – tu pýchu mužným skráním. Ta žhoucí krev ať tváře zalévá nám vždycky, ať odvahou, ať láskou, nadšením, ať zpěvem, nechť už sladko zní neb heroicky, ať prací všech poctivým plněním. A kdykoliv tvář krví zaplane, ať je v tom síla vždy, ať zavane, jak blankyt červánkem vždy zahořívá, když dárce žití – slunce provázívá. Vzleť, jasná písni, výš! Jen výš! Sem ohnivého vína číš! Já připíjím dnes síle, jež tají se v zdařeném díle. 138 OBSAH. Strana I. Šum našich řek mám rád7 Hory8 Pod lesem10 V lese13 Slepá16 Už velkoměstský prach jsem setřásl19 Horský potok22 Trosky24 Kol břehů Moraviných27 Modlitba28 Na Radhošti30 Duchu Petöfiho31 Dvě idylly I. II.34 Valašské hory39 Proroctví41 Doma42 Večer u rybníka44 „Na časy!“48 Cestou49
II. Melodie noční: I. Klekání 53 II. Ticho všude 55 [139] Strana III. Měsíc vychází 56 IV. Otázka 57 V. Jak jsi mladomládo, nebe! 58 VI. Noční skřivan 60 VII. Spí širá zem – hruď neklidem se chvěje 62 VIII. Rosa padá 63 IX. Červánky 64 X. Svítá 66 XI. Čta Tolstého a Dostojevského 67 XII. Buď zdrávo! 68 XIII. Vesmír 69
III. Vždy cítil jsem, že k Baltu cos mne pudí73 Cestou k moři I.– IV.75 Noci na Arkoně: I. Dobrou noc! 86 II. Geirrödh a Svjatogor 91 III. Rodící se píseň 96 IV. Rhapsodie 97 Pod majákem116 Rozhovor118 Neděle122 Kázání u moře123 Člověk128 Na vlnách130
IV. Cantus firmus 135 Přípitek137
E: js; 2002 [140]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan
(Salonní bibliotéka číslo LXXXV – Redaktor Ferdinand Schulz - Nakladatelství J. Otto knihtiskárna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 140

Vazba pozdější, tvrdé černé desky přelepené šedým papírem s mramorovým vzorem; hřbet a vnější rohy svazku bez přelepu, na hřbetu zlatá ražba: v hlavě a v patě dvojice ozdobných proužků, mezi nimi nápis Táborský - Melodie (obojí vytištěno verzálami). Štítek se signaturou se nachází v levém horním rohu přední strany desek. Předsádka bílá, s jemnou perforací. Následuje původní měkká obálka knihy - nažloutlý papír potištěný červeno-černým textem, který je vysazen verzálami a zarovnán na střed: Melodie Básně Fr. Táborského V Praze Nakladatelství J. Otto knihtiskárna 1893; uprostřed obálky drobný výtvarný motiv - kresba ptáka-dravce (text i kompozice obálky se shodují s titulním listem, jenž zabírá stranu [3]). Zcela dole je pod údajem o nakladateli otištěna výzva: Račte si laskavě povšimnouti návěští na obálce otištěných. (míněno pravděpodobně inzertní sdělení o titulech vydávaných Ottovým nakladatelstvím; vnitřní strana přední obálky je však prázdná a její zadní část v exempláři chybí). Strana [1] je vakát, zde pouze v pravém horním rohu obyčejnou tužkou napsán údaj 1104; strana [2] nese frontispis s textem: Salonní bibliotéka Redaktor Ferdinand Schulz Číslo LXXXV. Melodie (vše verzálami, následuje hlavička nakladatelství identická s hlavičkou na obálce i na protilehlém titulním listě). Strana [4] obsahuje impresum (Tiskem J. Otty v Praze.) a autorskoprávní upozornění (Veškerá práva vyhrazena.); nad tím otištěno kulaté razítko knihovny Ústavu pro českou literaturu v Praze (fialový inkoust) a tužkou připsána signatura a číslo 5354. Na zadní předsádce uvedeno číslo 10 (obyčejná tužka). Jednotlivé skladby sbírky uzavírá drobný ornament (objevuje se též na konci obsahu, otištěném na straně [140]). Kniha je paginována arabskými číslicemi uprostřed záhlaví stran.

Formát: 181x139 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; 1248 VIII 1

V celém textu sbírky nahrazujeme špičaté uvozovky běžnými uvozovkami dvojitými. Básně bez titulu značíme - ve shodě s Obsahem otištěným na stranách 139 a 140 - incipitem. Důsledně zachováváme jazykové zvláštnosti a odchylky od současného úzu, ať již mají charakter slovotvorný, tvaroslovný či syntaktický (vzchod slunce, roztajemstvený, vstoupat, sílat /= posílat/, kompozita tišelkavý, tvary substantiv: v nominativu plurálu filosofi, v genitivu plurálu mocnosti bohův, Dánův, kůr anděl, zástupy nebešťan, v instrumentálu plurálu s hostmi, věžmi, rtoma, ramenoma, genitivní konstrukce typu nestrhneš hvězd nebeských, tys urval nebi paprsků ad.). Rovněž nezasahujeme do kvality a kvantity hlásek (klektotem, hrsť; trýskat, prořidnout), a to ani v případech kolísání mezi dvěma variantami (míhat se - mihat se); náslovné ou- (ouží), přizpůsobení pravopisu výslovnosti (prudčí) a vokalizované či nevokalizované předpony (rozetloukli, rozchvělá) rovněž ponecháváme. V maximální míře šetříme starší jevy pravopisné - tak kromě grafické podoby původem cizích slov (ballada, akkord, rhaposdie) respektujeme distribuci s a z v předložkách a předponách (se strany, s cest; střeštěný, skrotit, ztrnout, zhazovat - zde též s přihlédnutím k moravské výslovnosti; dále též absence grafému v předponě: zkvést) i psaní příslovcí a dalších výrazů zvlášť (s hůry, v tom, v před, v pravo, sotva že, kvůli, kde jaký, dát s bohem). Jako specifický doklad vývoje pravopisné normy neupravujeme ypsilon ve slovech osyka, pyšišvorek, chychotný a zachováváme též zdvojené -nn- u příslovce ranně a ss- (ssát, zassutí), a psaní apostrofů (mih’). Ponecháváme autorův způsob psaní velkých písmen u pojmenování, která lze chápat jako vlastní (deadjektivní substantiva Pomořští, Dánští, Arkonští), a tento princip neměníme ani u adjektiv postponovaných (král Pomořský, muž Nazaretský); podle převládajícíh dokladů (břehy dánské, země skandinavská) však přepisujeme ojediněle se vyskytující podobu břehy Skandinavské na břehy skandinavské. V ostatních případech již do autorova kolísání nezasahujeme (s bohem i s Bohem) stejně jako do psaní posesiva Váš v přímé řeči (přehnaná úcta s komickým nádechem: Prosím o Váš kord!, s. 78, ř. 5 zdola). Výjimečně aktualizujeme interpunkci, zvláště doplňujeme chybějící čárku mezi dvěma větami či mezi přechodníkovou konstrukcí a dalším textem (tak ve verších na s. 100, ř. 4-5: rozčeřil vlny, a vrátiv se k ohradě, / zaletěl ke stanu, zavádíme interpunkční znaménko za slovo vlny). Užívání uvozovek hierarchizujeme (je-li např. uvozený text vložen do přímé řeči, značíme jej uvozovkami jednoduchými).