VI. Noční skřivan.

František Táborský

VI.
Noční skřivan.

Vysoko v nebi hvězda plá, třpytí se, mihá a leskne, najednou k sobě zvábila srdce mé podivně teskné. Ona tak čile plápolá, kmitá se, kolkolem sama; myslím, to zlatý skřivan tam třepetá křidélkama. To on tam v nebi vysoko vroucné své škovrtá trylky, nabažit se tam nemůže kratičké u nebes chvilky. Proč jen tak zpívá vysoko, sotva že oči ho vidí? Proto snad, by byl nejdále, nejdále od země, lidí? Též bych už tomu uvěřil, přece však cítívám, braši, 60 z prachu že on mne zemského k lučinám vábnějším vznáší. Kamsi, kde můžem’ natrhat růží a okrášlit zemi, aby se na ráj měnila s půvaby, radostmi všemi. 61