XII. Buď zdrávo!

František Táborský

XII.
Buď zdrávo!

Již nad hory svěžemodré vzlítá plamenné slunce, a zroseným zrakem země vítá plamenné slunce. Snem zblažena o daleké říši hvězdné a šťastné, zem jásá, že zas jí život skýtá plamenné slunce, že s jitrem tím oplozujících jí polibků vtiskne ta tvář jako růže porozvitá, plamenné slunce, a prsou svých tluky, oživlými v skřivánčí píseň, jež v paprscích trýská stříbrolitá, plamenné slunce zve v náruč svou, k hrudi roztklivělé mateřskou slastí, zve vítěze, jemuž věnce splítá, plamenné slunce. Tak vzrušená duše moje, dumou znavena tesknou, též po žití jasném prahnouc vítá plamenné slunce, sníc o žití důstojném, kde nemrou národy v jařmech, kde na rumech zvůle volnost zkvítá, plamenné slunce. Tak schvácené srdce moje čistou lidskosti písní žár vdechuje, který všem, všem skýtá plamenné slunce; jím zmlazuje hruď mi, rozzpěvuje veselím jarým a nalívá zpěv, v němž síla skryta, plamenné slunce. 68