Doma.

Doma.
Je malá naše chaloupka, v ní není mnoho pohodlí; však s celým světem nejlíp v ní až dosud jsme se pohodli. V ní není změn, však ani nud: s týchž Kristus, svatí hledí míst, týž v oknech muškát, bazalka, a blankyt vhlíží stejně čist. Co nad ní přehnalo se běd, už neprozradí žádný list; už mnohé milé skrývá hrob – s týchž Kristus, svatí hledí míst. Pod těžkou střechou doškovou se směje ona potoku, jenž o překot kams do světa – jak já kdys – hrčí v poskoku. A za zahradou pole, les, z nich dýchá zdravá příroda, a z dvora kohout kokrhá: Aj, bude na žně pohoda! 42 Je ticho tu i v sousedství, s kosami vyšli do polí, však po večeři při dýmce řeč vesele zas hlaholí. „Co to tam chasa vykládá?“ matiččin slyším zvenku smích, a z kuchyně dí tetička: „Já, o jakýchsi císařích.“ A klidně dále poklízí, v ohradu husy veplaší a dětem přišlým návštěvou – jak nám kdys – jablek přináší. Tak při práci den za dnem jde, až tichá přijde neděle tak slavnostně, tak čisťounká, tak spokojně a vesele. Z hor dýchá cos jak boží dech, báň nebes skví se modrostí; mně je tak volno, jak bych pil z horského zřídla lidskosti. Však cizí mně ten blahý klid. Má mysl s naším potokem přec letí odtud, letí dál, dál k moři v letu divokém. 43