Slepá.

Slepá.
Usedl jsem nad roklinou, pod klenbou kde buků stinnou potok přel se se skalinou. K němu stezka v důl se sklání a pak výš jde k příkré stráni, širý kraj se modral za ní. Zlaté paprsky jak duhy zářnými se kladly pruhy na stezku i chodník druhý. Den byl parný. Slunce plálo, žencům v poli pomáhalo. Z rokle milým chladem válo. Nade mnou tu z nenadání keř rozklání bílou dlaní děvčátko jak slunko ranní. Vyhlédlo jak kvítek nový, keř obírá malinový, poloskryto v malém křoví. A jak sbírá ručka lepá, za ním kdosi hůlkou klepá – vzpřímena jde žena slepá. 16 Vysoká a starší žena, chudě, prstě přioděna, ztrnule šla jako stěna. Zvolna kráčí, pozor dává, hůlkou stezku ohmatává, nepohnutě přislouchává. Hovořily čile spolu, níž a níž se braly dolů, hlouběj, hlouběj do výmolů. Zlaté paprsky jak duhy zářnými se kladly pruhy, na stezku i chodník druhý. A v té záři téměř vzpychlé ku podivu snadně, rychle poutnice šly k rokli ztichlé. Děvče přešlo malým skokem, žena opatrným krokem, a už výš jde nad potokem. Za ním opět křoví stálo, na něm plno malin zrálo, děvče chutě pojídalo. Zobalo jak ptáče v poli, za ním v cestu tlukouc holí klidna šla a bez nevolí žena s pleci vzpřímenými. Les je v zadu za křovími, a v něm obě zmizely mi. Zjev tak mih’ se předojemně, že až srdce sevřel ve mně; roztlouklo se prudko, temně. 17 Známého v něm cosi bylo, známého cos též se krylo v tluku srdce, zabouřilo. Skutečnost to či sen pouhý? Bezstarostné mládí, touhy a za nimi stesk jen dlouhý? Snad to obraz našich snění, bádání a rozohnění, za nimi jich vyplnění? Či to osud beze citu do veselých, slunných svitů zjev ten poslal, zahrál si tu: „Hle, jak lehko přes výmoly zvykneš kráčet slep, jen s holí, zvykneš všemu, co tě bolí!“ – ? Otázek těch jen se dralo, až je srdce uhádalo, „Byl to Život“ – zašeptalo. Zlaté paprsky jak duhy zářnými se kladly pruhy na stezku i chodník druhý. A příroda v snivém jase, v zdravé síle, božské kráse o věčnu sníc – usmála se. 18