Usedl jsem nad roklinou,
pod klenbou kde buků stinnou
potok přel se se skalinou.
K němu stezka v důl se sklání
a pak výš jde k příkré stráni,
širý kraj se modral za ní.
Zlaté paprsky jak duhy
zářnými se kladly pruhy
na stezku i chodník druhý.
Den byl parný. Slunce plálo,
žencům v poli pomáhalo.
Z rokle milým chladem válo.
Nade mnou tu z nenadání
keř rozklání bílou dlaní
děvčátko jak slunko ranní.
Vyhlédlo jak kvítek nový,
keř obírá malinový,
poloskryto v malém křoví.
A jak sbírá ručka lepá,
za ním kdosi hůlkou klepá –
vzpřímena jde žena slepá.
Vysoká a starší žena,
chudě, prstě přioděna,
ztrnule šla jako stěna.
Zvolna kráčí, pozor dává,
hůlkou stezku ohmatává,
nepohnutě přislouchává.
Hovořily čile spolu,
níž a níž se braly dolů,
hlouběj, hlouběj do výmolů.
Zlaté paprsky jak duhy
zářnými se kladly pruhy,
na stezku i chodník druhý.
A v té záři téměř vzpychlé
ku podivu snadně, rychle
poutnice šly k rokli ztichlé.
Děvče přešlo malým skokem,
žena opatrným krokem,
a už výš jde nad potokem.
Za ním opět křoví stálo,
na něm plno malin zrálo,
děvče chutě pojídalo.
Zobalo jak ptáče v poli,
za ním v cestu tlukouc holí
klidna šla a bez nevolí
žena s pleci vzpřímenými.
Les je v zadu za křovími,
a v něm obě zmizely mi.
Zjev tak mih’ se předojemně,
že až srdce sevřel ve mně;
roztlouklo se prudko, temně.
Známého v něm cosi bylo,
známého cos též se krylo
v tluku srdce, zabouřilo.
Skutečnost to či sen pouhý?
Bezstarostné mládí, touhy
a za nimi stesk jen dlouhý?
Snad to obraz našich snění,
bádání a rozohnění,
za nimi jich vyplnění?
Či to osud beze citu
do veselých, slunných svitů
zjev ten poslal, zahrál si tu:
„Hle, jak lehko přes výmoly
zvykneš kráčet slep, jen s holí,
zvykneš všemu, co tě bolí!“ – ?
Otázek těch jen se dralo,
až je srdce uhádalo,
„Byl to Život“ – zašeptalo.
Zlaté paprsky jak duhy
zářnými se kladly pruhy
na stezku i chodník druhý.
A příroda v snivém jase,
v zdravé síle, božské kráse
o věčnu sníc – usmála se.