Rozhovor.

Rozhovor.
Nebubři se, hrdé moře, nepyšni se, nenadýmej! Veliké jsi – ovšem, pravda, velké, slavné, nekonečné, ale poslyš, velemocné: my jsme lidé, nic víc, lidé, a z nás mnohý tebe skryje, skrývá tebe ve svém srdci. Nechechtej se! Slabý tvor je člověk náš, však v sobě vesmír. Vesmír, pravím. Co se divíš? Má své hvězdy věčnězářné – úmysly a smělé cíle, má svou vůli, již zná krotit, na uzdě mít, v uzel svázat, Eolus jak svoje větry. Tyto hvězdy zhasnou-li mu, nespomohou hvězdy nebes. Má i slunce – čest a lásku, jež mu dává vzrůst a sílu jako jedli nebo palmě; má i moře ve svém srdci, 118 dosti místa pro bouř každou i pro píseň nejněžnější. Širé lány má on v duši. Zasévá tam tiché símě, sám je hřeje svojím sluncem, sám je kropí svojí rosou, tiché símě myšlenek svých. Co se šklebíš? Že má mnohý s tučnými jen kapry rybník? Ovšem; je však rybník mořem? Nebubři se, hrdé moře! Veliké jsi, ovšem, ovšem, plno změn, že duch náš žasne; takým však i lidské srdce. Nevýzkumné však už nejsi: změřili tvé hloubky, proudy. Prohlubně však našich srdcí nevyzkoumá smrtný Shakespeare. Co se chlubíš? Bohatstvím snad svého dna a korábů svých? Naším srdcem zlaté plují myšlenek a citů lodi, koráby i zašlých věků. A pak slyš, též to je pravda: Oba často máme na dně více bahna nežli perel. Skroť svou pýchu hromobujnou! Silnější ty nejsi srdce. Neprorvalo’s dosud břehů, neschvátilo’s širé země,země 119 jako vášeň lidských srdcí, ať už sálá žárem lásky, nebo smyslů divokostí. Co tvá bouř je s hromem nebes? Znáš ty Leara na výminku, na výminku pouště, blesků? Zaúpěj tak, zablázni si, jsi-li schopno bolesti té! Znáš ty matku zdravou, smavou, která kojí růžné dítko, čtveračí s ním – den je letní – a ono ji tluče nožkou? Znáš ty hocha, když jde k milé, na něho když milá čeká? Všechnu vůni země, vzduchu nasbírali do svých srdcí, všechny písně, ptačí tluky nachytali do svých prsou, všechny hvězdy do svých zraků – zaševel tak, jak jich duše! Vidíš, vidíš! Co se ježíš? Neroztrhlo’s ani země, nestrhneš ty hvězd nebeských. Ale ovšem, že jsi velké. Vznešené’s a převelebné, že se člověk na tvém břehu ztrácí na stín zapomenuv, jakou řeč to vedl před tím. Náhle cítí, že v své řeči nemá slov, ni v mysli představ, 120 ni těch barev, ni těch zvuků, myšlenkám svým a svým citům by moh’ dáti taký výraz, jaký slyší v mluvě tvojí. Ohlas jakés duše cítí veliké a nepoznané. Tuší člověk její blízkost, jeho síla zaklátí se, jeho hlava pochýlí se, v jeho hlavě zavíří se. Tak jsem já též, dumné moře, dříve než jsem spatřil tebe, v duchu slýchal šumění tvé, nevyzpytnou mluvu tvoji. Miloval jsem vždycky sílu, ať to byla bouře od hor, ať to smrk byl smělý, přímý, ať to bylo pouhé slovo. Pospíchal jsem proto k tobě, na tvé břehy, na tvé vlny, s hukotem a chvatem v prsou – zajásati, zaplesati. Převal se, ó moře, převal, do mých prsou převaliž se, ať si zvyknou hrdým písním, bolesti však poodvyknou! Převal se, ó mocné moře, silou svou mi naplň srdce, ať vyzpívám vši svou duši a sám zmizím v nekonečnu! 121