Nebubři se, hrdé moře,
nepyšni se, nenadýmej!
Veliké jsi – ovšem, pravda,
velké, slavné, nekonečné,
ale poslyš, velemocné:
my jsme lidé, nic víc, lidé,
a z nás mnohý tebe skryje,
skrývá tebe ve svém srdci.
Nechechtej se! Slabý tvor je
člověk náš, však v sobě vesmír.
Vesmír, pravím. Co se divíš?
Má své hvězdy věčnězářné –
úmysly a smělé cíle,
má svou vůli, již zná krotit,
na uzdě mít, v uzel svázat,
Eolus jak svoje větry.
Tyto hvězdy zhasnou-li mu,
nespomohou hvězdy nebes.
Má i slunce – čest a lásku,
jež mu dává vzrůst a sílu
jako jedli nebo palmě;
má i moře ve svém srdci,
dosti místa pro bouř každou
i pro píseň nejněžnější.
Širé lány má on v duši.
Zasévá tam tiché símě,
sám je hřeje svojím sluncem,
sám je kropí svojí rosou,
tiché símě myšlenek svých.
Co se šklebíš? Že má mnohý
s tučnými jen kapry rybník?
Ovšem; je však rybník mořem?
Nebubři se, hrdé moře!
Veliké jsi, ovšem, ovšem,
plno změn, že duch náš žasne;
takým však i lidské srdce.
Nevýzkumné však už nejsi:
změřili tvé hloubky, proudy.
Prohlubně však našich srdcí
nevyzkoumá smrtný Shakespeare.
Co se chlubíš? Bohatstvím snad
svého dna a korábů svých?
Naším srdcem zlaté plují
myšlenek a citů lodi,
koráby i zašlých věků.
A pak slyš, též to je pravda:
Oba často máme na dně
více bahna nežli perel.
Skroť svou pýchu hromobujnou!
Silnější ty nejsi srdce.
Neprorvalo’s dosud břehů,
neschvátilo’s širé země
jako vášeň lidských srdcí,
ať už sálá žárem lásky,
nebo smyslů divokostí.
Co tvá bouř je s hromem nebes?
Znáš ty Leara na výminku,
na výminku pouště, blesků?
Zaúpěj tak, zablázni si,
jsi-li schopno bolesti té!
Znáš ty matku zdravou, smavou,
která kojí růžné dítko,
čtveračí s ním – den je letní –
a ono ji tluče nožkou?
Znáš ty hocha, když jde k milé,
na něho když milá čeká?
Všechnu vůni země, vzduchu
nasbírali do svých srdcí,
všechny písně, ptačí tluky
nachytali do svých prsou,
všechny hvězdy do svých zraků –
zaševel tak, jak jich duše!
Vidíš, vidíš! Co se ježíš?
Neroztrhlo’s ani země,
nestrhneš ty hvězd nebeských.
Ale ovšem, že jsi velké.
Vznešené’s a převelebné,
že se člověk na tvém břehu
ztrácí na stín zapomenuv,
jakou řeč to vedl před tím.
Náhle cítí, že v své řeči
nemá slov, ni v mysli představ,
ni těch barev, ni těch zvuků,
myšlenkám svým a svým citům
by moh’ dáti taký výraz,
jaký slyší v mluvě tvojí.
Ohlas jakés duše cítí
veliké a nepoznané.
Tuší člověk její blízkost,
jeho síla zaklátí se,
jeho hlava pochýlí se,
v jeho hlavě zavíří se.
Tak jsem já též, dumné moře,
dříve než jsem spatřil tebe,
v duchu slýchal šumění tvé,
nevyzpytnou mluvu tvoji.
Miloval jsem vždycky sílu,
ať to byla bouře od hor,
ať to smrk byl smělý, přímý,
ať to bylo pouhé slovo.
Pospíchal jsem proto k tobě,
na tvé břehy, na tvé vlny,
s hukotem a chvatem v prsou –
zajásati, zaplesati.
Převal se, ó moře, převal,
do mých prsou převaliž se,
ať si zvyknou hrdým písním,
bolesti však poodvyknou!
Převal se, ó mocné moře,
silou svou mi naplň srdce,
ať vyzpívám vši svou duši
a sám zmizím v nekonečnu!