Duchu Petöfiho.

Duchu Petöfiho.
V to jaro, kdy lid ptal se: »Což jsem červ a plaz?« Tys vzplál jak meteor, a zavířil Tvůj zpěv a hněv a vzdor. Tys urval nebi blesk a slunci paprsků, a hrom Tvůj mistr slul, bys nad svým krajem duhu rozepnul. Tvůj život i Tvá smrt Tvých písní dokladem; Tys volnost v závěť dal, a národ Tvůj k ní slavně přísahal. Tys myslil: „Orly vychoval jsem, sokoly!“ sám svobodný jsa duch, jenž nenáviděl řetěz, tmu a puch. „Já umru,“ myslil’s; „v písních bude žít můj duch, můj zahřmí časem zpěv a lidu mému šlechtit bude krev...“ 31 Kde jsi však, duchu spanilý, když Tvůj teď rod v prach cizí právo rve, dům boží mění na dům choutky své? Kde tluk Tvé hrudi vznešené, když láska ta, jíž milujem svou zem, ta nejsvětější, zní teď zločinem? Kdes lítal, jasný sokole, když krkavci se hnali s krákotem a hnízda sirot rvali s klektotem? Kdes plála, hvězdo svobody, když noční výr se ku sýkorkám draldral, a co kde holátkem, to dravě bral? Kdes těkal, sladký slavíku, že přírodu, žes neopojil zem a lidskou hruď lidskosti klokotem? Kdes kryl se, slunný paprsku, žes nepronik’ té nízké hanby mrak a neoslepil raděj její zrak? Kam vůni, květe bujný, dal’s, ten jara dech, žes nepřerazil blín? Či smuten naklonil jsi kalich v stín? 32 Kde vzdor Tvůj, smělý praporče, že strhli tě a na žerď za fanfár nevěstčin zavěsili drzý cár? Či proto pěl jsi svobodu, ten velký zpěv akkordů jásavých, by tyranům byl při ní sladší hřích? Ó, vím, vím! Na poušť prchl jsi – tak uražen! – bys v chladu chmurných skal se z hněvu, žalu svého vyplakal. Nešťastný! Lid Tvůj řve ti posměch nejkrutší, jenž stihnout pěvce můž’: Za volný meč – vražedný vzali nůž. 33